Pátek 29. října 2004
Trasa: Rouchovany, náměstí (0 km) - Texlův (Loupalův) mlýn (1 km) - Šabatův (Piruchtův) mlýn (2 km) - soutok Rouchovanky a Rokytné (4 km) - Valův mlýn (6 km) - Spálený mlýn (6,5 km) - soutok Rouchovanky a Rokytné (8 km) - Bendův mlýn (9 km) - pod Výrovou skálou - Tavíkovický most (11 km) - Nový mlýn (12 km) - Vilímův mlýn (15 km) - Cibuluška, trigo. 418,2m (16,5 km) - rouch. koupaliště Stejskal (19 km) - Rouchovany, náměstí (20,5 km).
Účastníci: Kotel.
Počasí: ráno mlhavo, oblačno, 11°C, odpoledne skorojasno, 17°C.

K výpravě jsem se rozhodl úplně narychlo. I když jsme se přes týden domlouvali na nějaké sobotní variantě řeky Rokytné, která je pro nás prakticky neznámá, kluci nakonec nemohli. Jako cíl jsem si zvolil tedy jihovýchodní cíp našeho okresu, kam nevede žádná dráha a autobusové spoje více než sporadicky.
Jednou z možností výpravy do těchto končin je autobusem do Jaroměřic s přestupem na další spoj do Biskupic-Pulkova. Jediný sobotní ranní spoj jsem měl už "vychytaný", navíc si ho lze ulehčit tím, že do Jaroměřic se sjede autem. Trasou výpravy by pak byl horní tok Rokytné mezi Biskupicemi a Jaroměřicemi. Nakonec jsem se rozhodl pro jinou variantu: jelikož jsem poměrně dokonale znal okolí Rouchovan a Šemíkovic z někdejšího pracovního šetření a údržby geodetického bodového pole, naplánoval jsem ranní přejezd autem do Rouchovan a jakýsi okruh kolem celého katastrálního území Šemíkovice; tj. výšlap nejprve po proudu levostranného přítoku Rouchovanky k soutoku s Rokytnou, poté proti proudu do Tavíkovic až pod kopec Cibuluška a zadem přes hony k rouchovanskému koupališti Stejskal a zpět do Rouchovan. Pohledově jsem na mapě trasu odhadl na nějakých 16 km, nakonec to bylo o něco více, protože jsem jako podtitul chtěl použít "Sedm mlýnů", takže jsem šel i kousek po Rokytné směrem na Tulešice.

Ruiny Šabatova mlýna v údolí Rouchovanky jsou jakoby vystřižené z hororu...

...stejně tak i spáleniště bývalého pionýrského tábora nedaleko soutoku Rouchovanky a Rokytné.

Soutok Rouchovanky a Rokytné.

Vyjel jsem dopoledne od baráku po desáté hodině. Na hrotovické výpadovce u SÚS jsem se pokochal zpětným pohledem na nádherný "předvolební billboard" Štěpána Mareše s Usámou bin Ládinem v hlavní roli, korunovaný dementním heslem ještě dementnějšího hajzlboňáka "I já to myslím upřímně". Před tímto originálním dílkem stepovalo pár lidí, kteří si ho zvěčňovali na foťáky a kamery. Ke své blbosti jsem si řekl: "Zastavím se tu k vyfocení až cestou zpátky, teď zastavovat nebudu…" No samozřejmě, že naše hrdinné grosstapo stačilo do večera zapracovat a při zpáteční cestě byl již plakát zakrytý… Smůla. Ale aspoň díky mé výpravě vstoupil Mareš se svým Usámou i do dějin této kroniky.
Cesta, ač ještě mlhavo, uběhla rychle a v 10.45 jsem již parkoval na mě notoricky známém rouchovanském náměstíčku s obecním úřadem a hospodou U Jelena za zády (to jsem ještě počítal, že bych si tu po výpravě mohl dát pozdní oběd). V Rouchovanech není žádné turistické značení (škoda), je třeba se orientovat dle mapy! Vydal jsem se na východní okraj obce, kde je třeba za požární nádrží odbočit vpravo a nechat se vyvést za poslední domky na návrší za Rouchovany. Odtud je celkem pěkný výhled: na severu vévodí dukovanská jaderka, na jihu se otevírá pohled do zde širokého údolí Rouchovanky do nějž se svažuje novější zástavba. Na Šemíkovice vidět není, ty se skrývají za kopečkem. Na návrší se překoná bývalá skládka, na níž se bohužel ještě čile vyváží kdejaký domovní bordel (rozhodně Rouchovanům tyto končiny nedělají pěkný dojem) a cesta se začíná svažovat do údolí. Po pár zatáčkách už překonávám po mostku říčku Rouchovanku a kousek před sebou vidím budovy Texlova mlýna /1/. Ještě poznámka k názvům mlýnů na Rouchovance, kolem kterých půjdu: v mapě KČT jsou uváděny jiné názvy, než které používám já v zápise. Když jsme před rokem přepracovávali katastrální mapy Rouchovan a Šemíkovic na digitální mapy, použili jsme do pomístního názvosloví názvy uvedené v náčrtech z místního šetření z roku 1946. A ty se liší od map turistických. Nakonec i na zbrusu nové místní mapě na rouchovanském náměstí byly názvy mlýnů uvedeny tak, jak je uvádí katastrální mapa, a tudíž předpokládám, že jsou přesnější. Texlův mlýn (v mapě KČT uváděn jako Loupalův) je obydlen, nebo slouží k rekraci. Každopádně je udržován. U něj se do Rouchovanky zprava vlévá Šemíkovický potok a odtud také začíná malebné a poklidné údolí s plochými nivami a strmými svahy porostlými dubinou či smíšeným porostem, s četnými skalkami a menšími kamennými poli. Stromy jsou nyní bez listů, takže je do porostu dobře vidět. Dokonce si u mostku přes potok všímám jednoho z geodetických bodů, který jsme kdysi našli, očistili a nabarvili (je to žulový mezník-sád s křížkem). Dál v údolí není vůbec mrtvo, protože v dálce vidím skupinku nějakých kluků, kteří jakoby něco hledali a sbírali na zemi. Vzájemně se zdravíme a v tu chvíli mě napadá, jestli to nejsou nějací zapálení ochránci přírody. Ovšem po několika minutách přemítání mě napadlo daleko logičtější vysvětlení: sběrači lysohlávek(?). Další velká louka se rozkládá u Šabatova (Piruchtova) mlýna /2/. Jdu podívat přes louku k říčce, kde kdysi býval most směrem na rešickou silnici. Zde se totiž nachází trojmezí k.ú. Rouchovany, Šemíkovice a Rešice (a tudíž i hranice okresů Třebíč-Znojmo a hranice Vysočiny a Jihomoravského kraje). Trojmezí je vyznačeno žulovým trojhranem s vytesanými písmeny R-R-S na odpovídajících stranách, které jsem taky před více jak rokem při jedné z pochůzek obarvil na červeno. Z Šabatova mlýna je ruina ještě větší než tehdy, ačkoli v jsem si myslel, že ho nový vlastník začne dávat dokupy. No, spíš asi za pár let spadne úplně.
Rouchovanka dál směřuje do zalesněného údolí, na jehož svazích se poměrně dost těžilo dřevo. Za pár zákruty se začínají vlevo objevovat první vyšší skály, vyznačené i v mapě. Procházka je zde opravdu příjemná a je opravdu škoda, že zde nevede turistická značka. Ani ne po kilometru se najednou údolí rozšiřuje a já přicházím do údolí řeky Rokytné, takže někde vpředu tuším už soutok Rouchovanky s Rokytnou.

Zablácená lesní cesta, po které přicházím, končí na úzké asfaltce s mostkem. Dle mapy vede z Rešic k nedalekému bývalému pionýrskému táboru. Na tábor jsem zvědav, protože jsme ho při někdejším šetření vynechali, a vydávám se proto vpravo. Míjím infotabuli "Přírodního parku Rokytná", vlevo už vidím i soutok. Tábor se nachází přímo přede mnou. Hlavní budova je ovšem vyhořelá, všechno zdevastované, chatky poničené, prostě hrůza! (Zpráva o požáru proběhla i místním tiskem). Nicméně je vidět, že se zde "asi něco bude dít", neboť v areálu tábora jsou osazeny nové hraniční znaky a vyznačují bůhví co. Vracím se zpět k soutoku a sleduji, jak končí svoji pouť Rouchovanka (pramení kdesi mezi Lipníkem a Ostašovem). Most přes Rokytnou je označen čtyřmi žlutým turistickými značkami (žlutá vede celým údolím Rokytné z Moravského Krumlova až do Jaroměřic). S údivem tedy zjišťuji, že odtud vede značka po levém břehu, a tedy nikoliv po pravém, jak je vyznačeno v mapě KČT. Rozhoduji se, že rád poznám kousek Rokytné až k Valovu mlýnu (asi 2km po proudu) - zacházka nemůže nijak škodit. Před Valovým mlýnem je zaznačena na mapě lávka: "Nebude tam tedy problém přejít na druhou stranu ke značce," myslím si (ale nakonec je vše trochu jinak). Jdu tedy po pravém (neznačeném) břehu, míjím pár starodávných chat a totém s nápisem "Osada na lóce". Následují další staré chaty a pak už se řeka začíná stáčet doleva, takže mám co dělat, abych našel listím zapadanou stezku po skalnatém strmém břehu. Na mé straně je velice solidní suťové pole a mohutné bloky skal, na protilehlé louce se rozkládá pečlivě udržovaný tábor s chatkami a obslužnými budovami. Po dalších sto metrech vidím v dálce na protější louce přes řeku už i turistický rozcestník, což mě utvrzuje, že je nejvyšší čas přejít na druhou stranu řeky. Ale jak? Musím zdůraznit, že údolí Rokytné je v těchto místech velmi krásné a příjemné a je zcela srovnatelné s údolími Oslavky a Jihlavky o pár kilometrů severněji. Rokytná je také ušetřena masovější turistice, protože je velice špatně dosažitelná veřejnými prostředky (jak již bylo zmíněno v úvodu). A je tedy asi poměrně málo známá, ale to vůbec není na škodu. Napadá mě, že tento cíp Třebíčska je tvořen jakými "trojřečím" (nebo jak to nazvat?) - příroda zde za milióny let vytvořila fantastické dílo, a tyto tři řeky a jejich údolí jsou prakticky totožná trojčata (až na nyní zatopenou Jihlavku).
Narážím na starodávnou vozovou cestu, klesající k řece. Zrada: po mostku dávno zbyly už jen kamenné zdi na březích, čili zde je mapa opět špatná. Musím jít tedy dál a doufat, že u Valova mlýna bude aspoň nějaká lavka pro pěší. Na opačnou stranu vede starodávná cesta v doslova vytesané skále (velice zajímavé). Od ní překonávám další svažitou louku, kterou hyzdí staré opuštěné buňky (asi zde také bylo nějaké rekreační zařízení) a hned před sebou vidím střechu Valova mlýna /3/. Scházím k řece a co nevidím: turistický rozcestník "Valův mlýn - 290m.n.m."! Že by tedy zde někde žlutá překračovala řeku? Houby! Po marném pátrání v několika směrech nenacházím žádnou značku, maximálně zamalované. Tabulka zde tedy zbyla ze starého značení a byla dokonce v roce 1999 chybně a zbytečně obnovena. Nezbývá než se přebrodit na druhou stranu k platné žluté značce. Naštěstí pár desítek metrů proti proudu šumí splav, takže neváhám - body a ponožky dolů a vyrážím po hraně splavu. Brrr, v deseti stupních žádná slast, voda je ledová jako žiletky, navíc beton pekelně klouže, takže by stačilo málo a zválím se i s foťákem a batohem dolů. Našlapuji tedy opatrně asi metr pod hranu, kde už se dá nohama zachytávat o šutry. Nakonec Rokytnou bez úhony překonávám. Na sklonku října celkem solidní dobrodružství. Do termoponožek a mnohokrát osvědčených bot od Garmische vklouzávám jako do peřin.

Bendův mlýn.

Kousek nad splavem nacházím už ten pravý turistický rozcestník. Nově se zde od žluté odpoutává i zelená, směřující na Dukovany, Rabštejn (viz výprava Okolo Mohelnské přehrady), Hrotovice a Biskupice. Ze směrovky se také dozvídám, že nejbližší lávka se nachází "Pod oborou" 2,5 km. Já se však musím vrátit zpět k soutoku Rouchovanky. Začíná mě navíc pěkně tlačit čas, protože je už jedna hodina a já mám před sebou ještě pořádnou štreku podél řeky a ještě do Rouchovan! Takže jde se zpět proti proudu…
Zjišťuji, že zmíněný pěkně udržovaný tábor kousek proti proudu je vlastně Spálený mlýn /4/, dnes sloužící jako rekreační středisko znojemské dopravní firmy ČAS-service. Hned nad táborem se nachází další budova nabízející ubytování (majitel je z Rešic). Vida, aspoň nějaké tipy pro letní tábor, proto si fotím tabulky s kontakty. Dál mě spolehlivě vede žlutá a vidím aspoň z druhé strany moji předchozí trasu. I zde se nachází pár starých chat. U soutoku překonávám známý mostek, končím tak neplánovanou smyčku s broděním a vyrážím do další části údolí. Je vidět, že zdejší značka je prakticky nechozená. Po chvíli už na druhé straně řeky vidím budovy Bendova mlýna /5/, který je kupodivu taky pěkně opravený a vede k němu i pěkný nový mostek. Napadá mě, že kdysi před více jak deseti lety, kdy jsme s klukama stanovali na rouchovanském koupališti, jsme zde šli také na výšlap, tudíž odtud bych měl údolí trochu znát. A protože už dávno minula doba oběda, musím se i já trochu nasytit: za zákrutem řeky narážím na cosi, co kdysi asi bylo trampskou osadou (ohniště, stoličky), takže usedám, baštím lovečák s rohlíky a sykám tradiční a nezbytné pivko. Už to bylo zapotřebí, protože podle mapy a směrovek, mám za sebou dobrých deset kiláků. Pauza: 13.45 až 14.10.

Úsek mezi Tavíkovicemi a Bendovým mlýnem patří nejen k nejhezčím, ale i k nejdivočejším a lze jej přirovnat k podobným lokalitám na Oslavce a Jihlavce.

Strmé srázy údolí jsou tvořeny četnými suťovými poli.

Krásný podzimní motiv - cesta na levém břehu Rokytné prosluněná nízkým sluncem naproti Vilímovu mlýnu.

A na závěr: zdolání kóty Cibuluška (JZ od Šemíkovic), nejvyššího bodu výpravy.

Dá se říct, že od Bendova mlýna, respektive od staré trampské osady, až po tavíkovický most je údolí nejdivočejší a nejromantičtější. Tok s četnými kameny se zde ostře kroutí v hlubokém a sevřeném údolí se skálami a divokými dubinami, a údolí víceméně obkružuje kótu Klobouček (389,1 m.n.m.). Za jednou zatáčkou je jediná menší loučka s kolnou a ohništěm. Okamžitě poznávám skautský tábor, na který jsme narazili už před těmi deseti lety. Víceméně naproti se na šemíkovické straně vypíná vysoká skála, která je též zaznačena v mapě KČT, avšak bez názvu. Zcela jistě se jedná o Výrovu skálu, která je takto popsána v mapě katastrální. V dalším úseku obdivuji mohutná kamenná moře se zakrslými stromky táhnoucí se někam převysoko až na hranu údolí. Dojem je navíc umocněn nízko svítícím sluníčkem, takže suťoviska jsou krásně nasvícena. Rokytná je v těchto místech fakt super! Po kilometru však divočina končí a v dálce je vidět nový tavíkovický most, po němž vede silnice II/399. Most je pěkné dílo, jeho dva kamenné pilíře jsou do údolí zasazeny celkem dobře. Vedle je ještě patrná stará silnice, ale po starém mostu ani památky, byl stržen.
Vylézám tedy na novou asfaltku a vydávám se k Tavíkovicím, jejichž první domky jsou pár desítek metrů přede mnou. Hned zkraje obce je hřbitov, na němž je nyní díky blížícím se Dušičkám čilý provoz. "Moje" žlutá značka zabočuje vpravo za hřbitov a vede kolem smrdícího lihovaru. Dále je již opět klid, míjím další obydlený mlýn - Nový /6/. Zpevněná cesta vede ještě dál, protože se zde nachází chatová oblast s mnoha velkými haciendami. Za osadou je však cesta přehrazena všemožným bordelem (rozbité tašky, suť, odpad). Až kousek dál vede značka po osamoceném lesnatém klidném břehu Rokytné, na druhé straně se rozkládá rozlehlá louka, nezhyzděná žádnou chatou. Následuje další ostrý zákrut řeky i údolí a na druhé straně už je na dohled Vilímův mlýn. Cesta je opět krásně nasvícená klesajícím sluníčkem. Zbývá už jen dojít k mostku přes řeku, opustit žlutou značku a přejít k Vilímovu mlýnu /7/. Areál budov je pěkně zrekonstruovaný, na loukách se nachází ohrady pro koně, vedle jsou kurty a parkoviště, a slouží asi jako soukromé rekreační středisko. Hned za ním se však nachází další bývalý tábor ve zbídačeném stavu. Zde to již opět znám, protože i v těchto místech jsme loni na jaře prováděli polní práce v bodovém poli. Zpustlých chatek je zde několik desítek a hlavní budova také chátrá. Přesto by se vše dalo ještě zachránit a možná se tak už děje, protože v areálu vidím nějaká auta a lidi. Hned za areálem se rozhoduji, že nejkratší cestou půjdu směr Rouchovany. Slunce se už totiž kloní k obzoru (15:45). Vynechám tedy poslední úsek Rokytné, kudy bych došel podél "Krvavého kamene" až k trojmezí Šemíkovice-Přešovice-Dobronice (taktéž vyznačeno pěkným trojhranem). Proč se údolí pod Cibuluškou nazývá "Pod krvavým kamenem" to nevím - název za zaznačen opět pouze jen na katastrální mapě; při šetření v těchto končinách jsme s kolegou Milanem tipovali, že zde zřejmě kdysi dávno někoho zabili, nicméně na nějaké skalisko jsme nenarazili, až o trochu dále před trojmezím.
Hned za opuštěnou hlavní budovou tábora začíná v hluboké ouvrati stoupat do kopce lesní cesta. v těchto místech také "překračuji hranice" a vstupuji zpět do Vysočiny, okresu Třebíč a k.ú. Šemíkovice. V táhlém stoupání se pěkně zadýchávám, mám už celkem dost v nohách (dobrých 15 km) a do cíle mi zbývá taky ještě dost. Navíc už spěchám, protože nechci dojít za tmy. Lesní cesta vede po šíji - na obě strany se strmě svažují svahy údolí k meandrující Rokytné. Přesto, že mě tlačí čas, rozhoduji se, že musím dosáhnout nejvyššího bodu výpravy - kóty Cibuluška (418,2 m.n.m.). Bezpečně proto zahýbám vlevo na neudržovanou lesní cestu, narážím na odbočku s dalším "našim" nabarveným mezníkem a odbočuji vpravo. Kóta se nachází v čerstvě vysázené lokalitě. Symbolicky proto "pokořuji" trigonometr, dělám památeční fotku a už opravdu spěchám dál. Vracím se na lesní cestu, docházím na další rozcestí, kde se už napojuji na lesní asfaltku. Její severní větev mě po dvou kilometrech vyvádí na širá pole a stačí už jen držet směr a po dalším kiláku docházím zezadu k rouchovanskému koupališti. To je kupodivu vypuštěné (takhle ho ještě neznám), takže vidím, jak je ve skutečnosti hluboké (u hráze celkem dost).
Přecházím hráz na lesní pěšinu a zadem konečně docházím do Rouchovan k sokolovně a na náměstí. Je už po páté hodině, stmívá se, takže ruším plánovanou návštěvu hospody (najím se až doma) a bez okolků žhavím auto a vyrážím k Třebíči.

Zajímavosti:

Proč "Sedm mlýnů"? Na poměrně malém prostoru je soustředěno množství starodávných mlýnů. Některé jsou krásně opravené, jiné byly přeměněny na rekreační střediska, další zchátraly a jsou těsně před zánikem. Na mé trase byly tyto (označeno i v článku): Texlův, Šabatův, Valův, Spálený, Bendův, Nový a Vilímův.

Údolí Rokytné a jejího přítoku Rouchovanky bylo vyhlášeno v roce 1978 ONV Třebíč za Přírodní park Rokytná. Rozprostírá se na obou březích Rokytné o rozloze 5320 ha a zasahuje i do okresu Znojmo. Je součástí Jevišovické pahorkatiny s plochými nivami a zahloubenými úseky se skalnatými břehy. Geologicky patří k Moldanubiku, převládajícími horninami jsou biotitické migmatické a gföhlské ortoruly s amfibolity, s čočkami skarnů a eklogitů. Vzácnější jsou světlé granulity, výjimečně i serpentinity (hadce) a granulity. Porosty z velké části zaujímají listnaté háje, divoce porůstající zahloubená údolí a rokliny. V území se nachází přírodní rezervace V jedlí (mezi Pulkovem a Příštpem - tj. mimo uvedenou trasu) se zbytky hercynské dubohabřiny. Z rostlinných druhů s v parku vyskytují dymnivkla plná, ostřice chlupatá, brambořík nachový, sněženka předjarní a zajímavý je výskyt stulíku žlutého. Ze živočichů se vyskytuje rak říční, užovka podpalmatá, hnízdí zde ledňáček, skorec, objevuje se i vydra. Území je doplněno řadou technických děl - malých vodních mlýnů a starých štol po těžbě železných rud. K zajímavostem patří archeologická lokalita Mstěnice (J od Hrotovic). Ještě po válce existovala mezi Šemíkovicemi a Tavíkovicemi rozsáhlá panská obora a údolí Rokytné tak bylo prakticky uzavřeno. (informace čerpány m.j. z infotabule býv. OkÚ Třebíč)

sepsal a fotil Kotel