| Údolím Oslavky a Chvojnice | |||||
|
Sobota 2. října 2004
Sraz byl tradičně na třebíčském vlakáči o půl osmé, takže jsme se sešli v plánované sestavě: Kotel, David, Jarmil. Ještě nezbytná ranní káva a čokoláda z automatu a výpravčí to mohl přesně v 7:46 odpískat - směr Brno. Vystupujeme o půl deváté v Rapoticích, které jsou mimo jiné typickým výškovým předělem na hranicích Vysočiny a Jihomoravského kraje - do stanice vedou koleje z obou stran pěkně do kopečka. Čeká nás zhruba tříkilometrový pochod po silnici č. 393 do Ketkovic, kde odbočíme směrem k Oslavě. Jak se vyjádřil Kotel, proč se nejde obráceně: "Když jsme sem chodili před lety, nejdřív jsme si odbyli tuhle nezáživnou část a o to víc jsme si potom Chvojárnu vychutnali." Silnice však není moc frekventovaná, je to typická okreska. Bordel v podobě pet-flašek a různého odpadu je kolem ní taky typický, takže co chvíli komentujeme zhovadilost lidí, co to vyhazují. Máme svižné tempo, takže v Ketkovicích jsme chvíli po deváté hodině a napojujeme se zde na červenou značku. Právě dozrává hojnost jablek, takže přesahující přes ploty si co chvíli trháme a zaháníme žízeň. Na konci vesnice sbíráme vlašské ořechy a pokoušíme se z nich vydolovat jádra. To již kráčíme po účelové asfaltce s Ketkovicemi za zády a před námi se rýsuje hradba lesa, který již skrývá hluboké údolí Oslavky. Cestu si krátíme jak jinak než přes pole. "Nepamatuju se, že by se tady chodilo jinak," vzpomíná Kotel, což dokládá stále vyšlapaná pěšina k lesu. Ještě pár kroků lesem a staneme na dnešní první zastávce - na vyhlídce zvané Panorama, tyčící se nad ostrým ohybem Oslavky zvaném Čertův jazyk. Máme dobrý čas - je přesně půl desáté, takže se krátce občerstvujeme a Kotel s Davidem vybalují svoje foťáky na dnešní první fotografie. Viditelnost není ale ideální: ačkoliv probleskuje sluníčko, nad krajinou je opar, takže kontury divokého a romantického údolí moc nevynikají. Jarmil se dává do řeči s houbaři, kteří sem náhle přicházejí, ale dle jejich vyjádření se houbám zatím moc nedaří, což dokládají poloprázdnými košíky. A jelikož se na vyhlídce nachází i turistický rozcestník (červená a zelená značka) studujeme kilometráž další cesty. Z Panoramy se vydáváme směrem západním, po horním okraji oslavského údolí. Cesta se mírně svažuje hustým borovým lesem, který by jako sůl potřeboval prořezávku. "Pánové, tak před patnácti rokama, co jsem tu byl naposled, tady byla holina s právě osázenými borovičkami," vzpomíná Kotel při průchodu touto džunglí, což Jarmil potvrzuje a navíc doplňuje, že stezka vedla přes oplocenky, které se musely přelézat. Po kilometru, už ve staletém smíšeném lese, narážíme na odbočku ke zřícenině Ketkováku - zlatému hřebu této výpravy, kam je to další kilometr. Les postupně řídne, duby jsou stále nižší a zakrslejší až se otevírají pěkné pohledy na protilehlou stranu údolí, na vyhlídku Malá skála. Ve finále šplháme z dávno zaniklého hradního příkopu na holý skalnatý ostroh Ketkováku odkud se otevírají fantastické výhledy na kaňon Oslavky a přitékající Chvojnice. Zřícenina Ketkovického hradu se nazývá též "Levnov", ale nikdy jsme jí neříkali jinak než právě Ketkovák. Nahoře žádné zříceniny po hradu prakticky vidět nejsou, avšak při pohledu z protilehlé Malé skály či ze dna údolí jsou na strmých skalách jasně patrné zbytky mohutných zdí. Hrad prý zanikl po husitských válkách, v roce 1442. Na protilehlém vrcholu přes údolí Chvojnice se v lesích nachází další zřícenina - Kraví hora. Ta však leží mimo naši dnešní trasu. A protože je již po půl jedenácté, na Ketkováku děláme delší přestávku a vybalujeme svačinku. Jarmil má opět typický domácí lovečák, který lze za 70 korun zakoupit ve vyhlášeném motorestu Vyhlídka mezi Studencem a Náměští. Tentokrát je již perfektně vysušený, takže se doslova rozplývá na jazyku. Nechybí samozřejmě ani naše tradiční vrcholové pivečko! Po chvíli se šplhají z jižní strany nějací kluci v maskáčích tak mezi 12 až 17 roky s vedoucím, zřejmě nějaký trampský oddíl. Moc se však nezdržují, stejně jako my se rozhlíží do krajiny a odcházejí. My nakonec po chvíli také, protože máme před sebou ještě dalekou cestu. Musíme se vrátit zpět na rozcestí, takže si přičítáme další kilometr a zde odbočujeme dolů k řece. Míjíme Ketkovický mlýn a hned za ním staneme na starém železném mostě přes zurčící Oslavku. Zvedáme zraky a vysoko nad námi se tyčí majestátné skály se zříceninou Ketkováku na vrcholu. Výškový rozdíl je určitě přes sto metrů. Ano, tam nahoře jsme před chvílí svačili. Jsou odtud také pěkně vidět zbytky kamenných zdí na skalách. David zde nachází krásné motivy pro fotky a Kotel se samozřejmě přidává. Navíc oproti ránu již nyní sluníčko svítí skoro na plné pecky, takže jedinečná přírodní scenérie je nádherně osvětlena. Přecházíme starý most na druhou stranu a krásné pohledy nás provázejí ještě notný kus cesty. U soutoku Senoradského potoka je další turistická orientace ("Pod Levnovem") a taktéž nejnižší bod dnešní výpravy: rozcestník nám hlásí, že pouhých 263 m.n.m.. Je zde početná chatová osada, skládající se převážně ze starých chat. I chataři využívají posledních krásných dní. My pokračujeme stále proti proudu řeky, cestička se úží a nakonec musíme překonávat skalní stezku se schůdky a žebříčky vysoko nad peřejemi, neboť divoká Oslavka v těchto místech naráží na vysokou skálu. Za několik minut už stojíme u dalšího mlýna tentokrát Senoradského, který je též pěkně udržován a proto se dá taky krásně vyfotit. Zde se nachází rozcestí všech turistických značek. Nás začíná doprovázet modrá, která již hlásí náš odpolední cíl - Kralice ČD 11 km. Jsme tedy zhruba v polovině dnešní výpravy. Za funkčním mlýnským náhonem překonáváme Oslavku po úzké železné lávce a ocitáme se přímo u soutoku říčky Chvojnice (268,5 m.n.m.), kde stojí na malé loučce další staré chaty. Kotel vzpomíná, jak za časů Čtyřky bylo zdejší atrakcí putovat při zimních výpravách po zamrzlé Chvojnici - kdo se nezmáchal, vyhrál. I dnes má Chvojnice poměrně nízký stav vody.
Shazujeme tedy batohy a vydáváme se na dřevo. No, pranic tu pořádně není, ale nakonec po větším úsilí shromažďujeme kupku smrkového i borového, což je trochu zázrak mezi tou spoustou listnáčů. Opékáme špekáčky a Kotel si pochvaluje, že v masně na Alfě mají bezkonkurenční, kde se je opravdu vyplatí koupit, než ty moučné šunty v Hypernově. Zdržujeme se zde asi hodinku. Máme již dost za sebou a taky ještě dost před sebou. Kotel s Jamilem dávají další pivko za odměnu a pak již pečlivě hasíme ohniště, děláme závěrečnou fotku, balíme a vyrážíme na další cestu. Docházíme až na konec louky, kde jsme kdysi dělali ohně se Čtyřkou a kde se také ve svahu údajně nacházejí snad i nějaké staré štoly, o kterých věděl Pedál. Údolí se opět svírá, vozová cesta co chvíli překonává brodem tok Chvojnice, zatímco turistická stezka vede spíše po jedné straně, takže co chvíli musí vystoupat na úpatí strmých svahů nad říčkou. Na typickém ostrém zlomu trasy pod Kozími hřbety modrá značka stoupá dokonce vysoko do kopce na úpatí údolí, ale my se rozhodujeme kopírovat stále tok. U velkého trampského srubu tudíž trochu kufrujeme při překonávání Chvojnice, ale naštěstí je málo vody, takže se ani nemusíme moc vracet a překonáváme vodu po kamenech a Jarmil i s pomocí bidla. Srub je pěkně udržován, mají tu dokonce venku nové lavice a stoly. Těsně před soutokem se Sudickým potokem už ale na vrstevnici vystoupat musíme, protože dno údolí je pěkně zarostlé. Ostatně tak se zde muselo chodit vždy, akorát s tím rozdílem, že tehdejší holina je už dneska zalesněna. Na protilehlém svahu slyšíme nějaký dusot - je to jezdec na koni, který peláší někam směrem na Kuroslepy. Není bez zajímavosti, že i pár lidí jsme v jinak opuštěném a divokém údolí Chvojnice potkali - chtěli jistě využít poslední pěkné počasí k výletu, podobně jako my. Kotel je zvědavý, jak vypadá soutok Sudického potoka a Chvojnice nyní. Kdysi zde byla divočina, ale odpočinkové trampské místo, kde byl dokonce vybudován přístřešek před nepohodou. To je samozřejmě dávná minulost, protože zjišťujeme, že po přístřešku není ani stopa a ještě ke všemu je zde tok Chvojnice trochu zregulován. Přesto je zde aspoň malé ohniště. Dáváme zde další krátkou pauzu, do cíle v Kralicích nám zbývá ještě nějakých pět kilometrů, čili hodina cesty. Pohledem na hodinky odhadujeme, že vlak před pátou v pohodě stihneme. Počasí se nám však začíná kabonit - sluníčko je to tam a je pod mrakem, takže můžeme počítat s tím, že by mohlo nakonec spadnout i pár kapek. Dále následuje poměrně monotónní trasa - údolí Chvojnice je od těchto míst již rovné a poměrně široké s četnými holinami na svazích po těžbě, cesta je rozježděná od traktorů, takže čím dál častěji odhadujeme: "Jak to ještě může být daleko??" Před čtvrtou hodinou konečně vycházíme na další louku, na jejímž konci je opět několik starých chat. Zde se modrá láme vlevo a po dalších deseti minutách již vidíme budovy Olšinského mlýna. Železniční trať už vede vysoko nad údolím, ale není odtud vidět. Za Olšinským mlýnem je poslední turistická orientace a my se dozvídáme, že na nádraží je to pouhopouhý 1,5 kilometru - sláva. Těch odhadovaných "pár kapek" skutečně v těchto místech začíná krápat, ale bláhově si myslíme, že zůstane pouze u nich a na kralický nádr už to v klidu dojdeme. Ale ouha! Po chvíli již prší souvisle a když míjíme opuštěné a zdevastované budovy nějaké bývalé přidružené výroby JZD, začíná celkem solidně lít. Šlapeme závěrečnou úzkou asfaltku a jsme rádi, že nás chrání aspoň vysoké kaštany a vybalujeme čepice. U samoty pod tratí jsme už docela normálně zmoklí, ale pranic nám to nevadí, protože cíl cesty je přímo před námi. Přebíháme koleje a zhruba deset minut po čtvrté odpolední končíme dnešní poměrnou dlouhou a náročnou trasu. Zbývá nám zlatá rezerva na jedno slavnostní závěrečné a tradiční pivko v kralické hospodě U nádraží. Zde rekapitulujeme dnešní zážitky a Kotel vystavuje závěrečný kilometrový účet - zhruba 21 kiláků, což je solidní výkon a David si proto zaslouží další velkou pochvalu. Pak počkáme na motorák a za stálého lijáku nastupujeme a odjíždíme směr Třebíč. Jsme rádi, že nám počasí takhle vyšlo: celý den bylo krásně a začalo pršet až poslední kilometr.
Zajímavosti: Celkem ujito: cca 21 km. Nejvyšší bod trasy: Rapotice - nádraží ČD (cca 490 m.n.m.). Nejnižší bod trasy: rozc. "Pod Levnovem" v údolí Oslavky (263 m.n.m.). K orientaci poslouží mapa KČT č. 83 Okolí Brna - Ivančicko. zapsal Kotel (fotky budou později, film je ještě v Canonu) | |||||
