My tři nejzocelenější účastníci se scházíme během dopoledne tak, že všechny vyzvedává Regan doma. Tradiční nákup v Hypernově má letos velice poklidný (až komorní) průběh. Vždyť už dopředu všichni, i Regan, prohlásili: "Žádné zbytečné velkonákupy! Pouze karton piv a nezbytné potraviny." Založený fond ve výši 3000 korun (t.j. 1000 za účastníka) je však rázem tenčí o tisícovku. Hned zkraje výpravy Regan též rázně mění plán trasy. Navrhuje, že namísto plánovaného směru na Tábor a Plzeň, uděláme nejprve "odbočku" do Peček u Kolína. Prý se tam nachází nějaká specializovaná prodejna železničních modelů. Zprvu nám připadá "menší zajížďka" směrem na sever trochu přitažená za vlasy, ale jak se později ukázalo, Prozřetelnost stála opět nad námi a vlastně zapříčinila další bezproblémový průběh Jízdy.
Volíme nejoptimálnější trasu směrem na Jihlavu a Havlíčkův Brod. Pak již opouštíme Vysočinu a po pravé ruce se nám vypíná zalesněný masiv Železných hor. Kotel tedy vzpomíná na právě proběhlou výpravu do tohoto pěkného koutu Čech. Nicméně Železné hory necháváme díky Reganově svižné jízdě vzápětí za sebou a projíždíme Kolínem, za nímž záhy odbočujeme vpravo. To je již do Peček kousek. Toto městečko je poněkud komplikované, díky nově zrekonstruovanému železničnímu koridoru. Hlavní ulice záhy končí vysokou zdí a podchodem a do severní části se musí autem dlouhou oklikou. Regan si jen tak mimochodem mohutným výstřikem po najetí do kalužiny, očistil spodek vozu (a dokonale ohodil přilehlý barák) a již hledá ulici 5. května. Samozřejmě si nikdo z nás nevšiml, že je to ona dlouhá třída, tudíž přejíždíme do druhé části. Kotel trefně poznamenává, že toto městečko je dokonale rozděleno jako Západní Berlín. Jelikož už nastala doba oběda, ptáme se jednoho místního občana na nějakou dobrou hospodu. Je nám doporučena restaurace "U Karla IV." hned na rohu. Usedáme a dáváme si potřebný a chutný oběd. Nezdržujeme se však dlouho a po dalším ptaní přejíždíme zpět do jižní části. Zde nacházíme prodejnu železničních modelů a Regan "jde na věc". Výsledkem předlouhého vybírání je několik výhybek a model rodinného domku, o němž Regan prohlašuje: "Tak, a mám s sebou i střechu nad hlavou." Příliš drahá zřícenina hradu zůstává naštěstí za výkladem.

A je tu první problém: 405-ka vypovídá službu. Stačí prý překlenout žárovečkou alternátor...

Naštěstí nacházíme azyl v městečku Chocerady. Letitý hotýlek Ostende se nachází přímo u řeky Sázavy.

Večerní pohodička u šipek v lokále restaurace Ostende.

Z Peček pokračujeme na další cestu. Navigátor Kotel vede výpravu směrem k Sázavě a na Benešov. To ještě netušíme, že ani tam dnes nedojedem, ale situace začíná gradovat za několik málo okamžiků. Zatímco se kocháme pěkným panorámatem města Sázavy (na stejnojmenné řece), čtyřistapětka zákeřně přestává dobíjet (a to ještě navíc naplno běží ventilátory). Smrt alternátoru nám dochází při následné dešťové přeháňce: "Hele, těm stěračům se nějak nechce," komentují jejich šnečí tempo Kotel s Mirkem. Aspoň že přestává pršet, jinak by Regan vůbec na silnici neviděl. "No jo, vždyť ona už ani nesvítí kontrolka na dobíjení, jak je slabá baterka - ti mi to teda spravili!" sakruje Regan. Servisní zastávka na krajnici si už vyžádá tlačení, aby auto vůbec chytlo. V rychlosti se radíme, co v této nouzové situaci dělat. Regan vylučuje možnost s peugeotem pokračovat dál, takže jediné řešení je co nejdřív někde zakotvit a vyžádat si do Třebíče náhradní vůz. Regan se tedy spojuje po mobilu s Riem a konzultuje situaci. Nejprve Marian navrhuje jakési překlenutí alternátoru žárovkou (prý to pomáhá). Okamžitě se Mirek s Reganem vrhají na vysílenou 405-ku s cílem demontovat nějakou žárovku. Po chvíli usilovného snažení a demontování obou bočních blinkrů to vzdávají. Kotel mezitím rekognoskuje terén. Nakonec Marian, coby spásná záštita akce je doslova anděl strážný - slibuje, že hned ráno je ochoten dovézt náhradní auto a tu červenou plečku nouzově opravit a odvézt domů. Regan chabě navrhuje přespání někde v přírodě, ale Kotel s Mirkem jsou kategoricky proti, neboť by zcela jistě v noci zmokli. "Copak Regan, ten by se natáhl v autě, ale už vidím nás dva, jak někde u lesa moknem!" přesně odhaduje Mirek situaci. V nejbližší vsi Vodslivy vidíme hrdý štít "Penzion u dvou čápů". Suverénní pan majitel dělá extra-důležitýho, že čeká nějaké školení, ale navrhuje nám nekřesťanskou cenu 1100 korun za dvoják s přistýlkou. To ať si narve do špic!
Nejbližší další městečko jsou Chocerady, navíc v autoatlase je u nich piktogramem vyznačeno "H" jako hotel. Směřujeme tedy tam, stejně je to při cestě. Chocerady leží opět v údolí na Sázavě, která je tu již dost široká. Avizovaný hotel nelze minout: přejíždíme přes přejezd "posázavského pacifiku", vzápětí překonáváme most přes Sázavu a hotýlek je hned po levé straně za mostem u řeky. Jmenuje se světácky Ostende a dle vzhledu odhadujeme, že pamatuje první republiku. Nicméně tohle je přesně pro nás. V hospodě nás posílají dozadu přes dvůr do "recepce", kde se s paní domlouváme na noclehu. Platíme směšných 150 korun na osobu a dostáváme pokojík v přízemí s oknem do dvora. Všudypřítomná zatuchlina, WC a sprcha sice taky pamatuje první republiku, ale to nám pranic nevadí, hlavně že budeme mít střechu nad hlavou (což se nakonec večer ukázalo jako velice potřebné).
Vybalujeme nejnutnější věci a Regan opět mobiluje Riovi, aby mu popsal, kde vlastně jsme a kde nás najde. Dle atlasu mu sdělujeme, že má jet po dálnici na Prahu a odbočit na exitu Hvězdonice; odtud je to do Chocerad již jen pár kiláků. I přes kleknuté auto je nálada výborná, do mobilu se řehtá i Ria, a společně hodnotíme uplynulou situaci: máme vlastně obrovské štěstí, že díky Reganově mánii do vláčků jsme jeli prvně kamsi ke Kolínu. Jet po původně vytyčené trase, jsme už někde zapadlí v západních Čechách v Pošumaví, kam by byl transport servismana Rii podstatně dražší a komplikovanější. Blízkost dálnice D1 je v této situaci prostě jedinečná - slabé dvě hodinky od Třebíče...

Jelikož je teprve podvečer, vyrážíme na krátkou vycházku po městečku. Prakticky zde není nic moc zajímavého, akorát nás upoutává velký kostel na náměstí. U řeky je pak splav s mlýnem. Vysoko nad řekou se tyčí záhadný zámek, o kterém se později dozvídáme, že patří armádě. Podél řeky se vracíme k našemu hotýlku a ocitáme se opět přímo na jeho dvoře. Nezbývá tedy, než oficiálně zahájit Jízdu první pořádnou návštěvou hotelové hospody. Nachází se čelem do ulice a čepují tam Zlatopramen 11°. Usedáme u zadního stolu, objednáváme pivo a jako zobku i tlačenku s cibulí, což je víceméně naše večeře. Regan zase žral jako kyselina.
Večer utěšeně ubíhá a s vypitými pivy roste i naše hráčská vášeň, neboť hned po našem boku se nacházejí šipky. Regan s Mirkem roztáčejí tedy velký turnaj a posléze se připojuje i Kotel. Z vedlejšího sálu bouří pro změnu diskohudba, neboť tam místní omladina válí kulábr. Občas odtud někdo vyběhne na panáčka, ozdobou jsou zhruba tři slečny. Venku pěkně lije doslova jako z konve, takže si mezi hrou libujeme, jak profesionálně jsme sfoukli první den s noclehem. Něco po půlnoci se odebíráme do našeho vigvamu dole na dvoře a tvrdě usínáme.

Sláva Riovi! (ležící v slušivém overalu) - pohotově dopravil náhradní vůz.

Probuzení je vskutku originální - je půl osmé, ještě ani nestačíme otevřít oči a už vyzvání Mirkův telefon. "Chlapi, kde ste?" dotazuje se Ria. Mirek začíná kostrbatě vysvětlovat cestu k Choceradům a k hotýlku, ale Ria ho hned zkraje utne. Stojí už totiž s náhradní "třistadevítkou" na dvoře přímo před oknem! Tomu říkáme servis! Ria jen tak zběžně proběhne spodní část hotýlku: "Humus," zní jeho stručné zhodnocení a hned na to se vrhají naši dva mechanici na nejnutnější opravu "405-ky", aby s ní Ria aspoň dojel do Třebíče. Mirek s Kotlem se mezitím starají o snídani. Její kvalita a množství je z Reganovy strany hodnocena tradičním peskováním a buzerováním - ještě si asi neuvědomil, že není doma u Martiny... :-) Nicméně za necelou hodinku se oprava daří a my v rychlosti snídáme nachystané párky a chleba.
Po snídani, kdy si Regan s Riem umývají ruce po lokty zamazané od výměny alternátoru, Mirek s Kotlem překládají věci do méně prostornější "309-ky". Sice trochu brbláme, ale to ještě nevíme, jak průchodnost tohoto vozu později oceníme. Opět zapracovala Prozřetelnost: kdyby nám totiž zůstal kombík "405" o dva dny později bysme byli namydlení uprostřed neznámé divočiny. Ještě se musíme zhostit nezbytného úkolu: rozpohybovat "405-ku" na laně, protože baterka je totálně na dně a nešlo by nažhavit. Téměř s nadlidským úsilím tahá Ria na laně pomocí "309-ky" prokletý kolos ven ze dvora. Je to trochu do kopečka, takže auto hrabe, ale nakonec na mostě přes Sázavu motor naskakuje. "Hoši, měl jsem tam ruční brzdu, sorry," omlouvá s potutelným úsměvem Regan neskutečnou hrabačku. Ještě nezbytné rozloučení a poděkování Marianovi za obětavý servisní zásah a naše kolona o dvou vozech směřuje k dálnici. Tam se blikáním s Riem loučíme, ten vyjíždí po nájezdu na brněnský směr a my pokračujeme dále po státní silnici na Benešov. Sbohem Chocerady!

Za jízdy operativně určujeme další cíle. Regana zaujal na mapě zámek Konopiště hned za Benešovem. Ten vlastně vůbec nebyl v plánu, ale když už jedem okolo, proč se tam nepodívat, že? "Pánové, položím vám malou kontrolní otázečku: copak se na Konopišti natáčelo za film?" ptá se Kotel. Tentokrát Regan s Panem Tauem nemohl uspět, tak Kotel napovídá dialogem z filmu: "...jel jsem na Konopiště na výstavu, nikdo se mě na nic neptal, dali mi na auto číslo... Já trvám na opakování ceremoniálu... Ano, jistě, pane Volejníku, v tom případě závod nevyhrál pan František Koudelka, ale vítězem jste jako vždycky vy..." - no samozřejmě, že každý poznává "Jáchyme hoď ho do stroje" v podání popleteného Luďka Soboty alias nesmrtelného Františka Koudelky. A už v kokpitu "309-ky" zní kolektivní brumlání notoricky známé melodie Sobotova sporťáku Fordu Mustang: tu-du, tu-du, tu-du-du-du-du-du...
V Benešově se trochu motáme, ale hned chytáme správný směr na blízké Konopiště. Je poznat, že je to atraktivní a známá památka, protože na parkovišti po nás chtějí 50 korun. Ještě zde není příliš moc aut, je poměrně brzo (cca 9 hodin). Místo aut jsou tu spíš zaparkované kýčovité motovláčky, které vozí líné turisty nahoru k zámku. Sotva vysedneme a pomalu se ploužíme ke stánku s občerstvením, přijíždí autobus plný japonských turistů, takže hned je zde o poznání živěji. Regan nedá jinak, než že si musíme objednat ranní kávu (asi za 18 korun). Usedáme tedy v klidu ke stolku a sledujeme mumraj. Japonci všichni do jednoho mají kloboučky přesně takové jako má Regan. Ten pro něj hbitě sahá do kapsy a vtíraje se do japonského davu, žádá Kotla s Mirkem, aby ho vyfotili "mezi svými". K dokonalému splynutí s davem však brání jeho ošuntělé maskáče "jehličňáky" vz.60 a nesešikmené oči.

Regan zaujatě studuje výstavu k výročí atentátu na Ferdinanda d'Este.

Poté se již pomalu vydáváme k zámku. Tam chvíli sledujeme chudáka medvěda, jak se bezcílně plouží pořád dokolečka v hradním příkopu. Vchod do zámku a ke kase je až na druhé straně, takže se zastavujeme ještě u bočního vchodu, kde láká plakát na výstavu k výročí atentátu na následníka trůnu Ferdinanda d´Este v Sarajevu. Historik Regan okamžitě rozhoduje, že výstavu musíme vidět, takže za 15 korun nás popletený dementní chlápek pouští dovnitř. Chvíli se s námi pokouší debatovat, ale není s ním kloudná řeč, maximálně z něj vypadávají úryvky vět, které jsou k přečtení na panelech. Výstava je instalovaná ve třech prostorných místnostech, takže je poměrně rozsáhlá a zajímavá. Je na ní pečlivě ve fotografiích rekonstruován nejen průběh sarajevské události a následníkův pohřeb, ale i další momenty z jeho života, například dokonce i návštěva Náměště nad Oslavou s podrobným rozpisem programu. Také nás zaujaly historické relikvie, například vyznamenání či zakrvácená košile, kterou měl následník na sobě v momentě atentátu. Jak hrdě hlásal podtitul výstavy, jedná se o exponáty, které jsou v Čechách k vidění poprvé v historii. Vše jsme si dopodrobna prohlédli a jdeme dále na nádvoří. Zde je však fůra lidí, takže ani nemá smysl se pokoušet o prohlídku, která je navíc rozkouskovaná na čtyři okruhy a jeden lístek stojí 95 korun. Proto se ještě krátce procházíme v přilehlém parku a obdivujeme siluetu krásného zámku.
Cestou zpět na parkovišti se Regan jen tak se srandy pokouší ukecat řidiče vláčků, zda by nás zadarmo nesvezli dolů, když jedou prázdní a nemají na vagónkách žádný zájezd. Odpověď zní lakonicky: "Za dvacku," ačkoli oficiální jízdenka je 30 Kč/osobu. Musíme se zasmát, když se řidiči snaží trhnout alespoň blbou dvacku do kapsy za každou cenu. Regan ještě chvíli obdivuje "mašinku" pocházející vlastně z Lady Nivy, ale pak s vydáváme na cestu pěšky. Trochu si zacházíme, tak se musíme vracet po silnici. Tady Mirek objevuje vykotlaný strom, s houbou uprostřed kmene a nutí Kotla, aby tuto přírodní zajímavost vyfotil, než se Regan ji rozhodne zničit. K destrukci však ale samozřejmě nedojde, byla to zas jen drobná Reganova provokace. Pak nastupujeme do auta a vydáváme se na další cestu Benešovskem.

Počasí je stále nic-moc, pořád pod mrakem a poměrně i chladno. Avšak i právě proto se cestuje příjemně. Za pomoci autoatlasu Kotel tajemně připravuje další, původně neplánovaný cíl: "Tak jestlipak poznáte, jakej film se natáčel ve vesnici, která bude následovat?" zadává kontrolní otázečku Kotel. Po chvíli už přijíždíme do obce Křečovice a zastavujeme na návsi. Všichni se shodujeme, že je vesnice skutečně dost povědomá. Kotel už dále nenapíná a prozrazuje, že právě v Křečovicích se natáčel doslova světoznámý film Vesničko má středisková. A skutečně: ihned poznáváme Otíkův domek, náves, přilehlé středisko JZD (kam pan Pávek s Otíkem chodili do práce), hospodu, kostelík... Během přestávky si prohlížíme vesnici a dokonce navštěvujeme i hřbitov u kostela. S překvapením zjišťujeme, že je tu pochovaný i hudební skladatel Josef Suk. Jen se nám nedaří odhalit známou hřbitovní zeď, na které s oblibou sedával herec Jegorov coby hrobník, když s Mariánem Labudou a Rudolfem Hrušínským popíjeli pivko ze sedmého schodu a ládovali se uzenkami. Až později doma u analýzy videa jsme zjistili, že pro domek Mariána Labudy a jeho filmové rodiny byl vlastně použit exteriér fary a přilehlé zahrady.

Obec Křečovice, dějiště filmu "Vesničko má středisková" - na fotce Otíkův domek.

Z Křečovic pak pokračujeme Sedlčanskem dále na Příbram a Plzeň. Již po pár kilometrech nás však zaujala věž tyčící se na jednom z mnoha zalesněných kopečků. Na tu dálku to není moc dobře vidět, ale zdá se nám, že vrchol věže s BTS-kami je osazen vyhlídkovou plošinou a slouží tudíž jako rozhledna. A opravdu: záhy ze silnice odbočuje vlevo účelová asfaltka, u níž je podomácku upevněná směrovka "k rozhledně". Regan takřka v plné rychlosti strhává volant a než se stačíme zorientovat, náš vůz už kvílí nahoru do kopečka. Asi po dvou kilometrech se cesta stáčí do lesa, na jehož okraji je zpevněná plocha k parkování. Zde necháváme auto a naznáváme, že nebude od věci se k rozhledně projít. Ostatně již za zatáčkou ji vidíme na vrcholku a vzápětí stojíme pod ní. Je vidět, že je zbrusu nová. Jedná se vlastně o betonový tubus ovinutý pohodlným schodištěm a velkou plošinou pod vysílacími systémy mobilního signálu. Vítá nás přívětivý správce a krátce se u něj informujeme o historii rozhledny. No, historii… - rozhledna Drahoušek, jak se nazývá podle stejnojmenného, 504 m.n.m. vysokého kopce, byla uvedena do provozu teprve letos na jaře. S pýchou v hlase nám správce líčí, jak jeden z operátorů chtěl vybudovat klasickou vysílací věž, ale podmínkou obce Osečany bylo, že musí být uzpůsobena tak, aby sloužila jako rozhledna veřejnosti. To mu taky patřičně chválíme, protože toho žádná obec zatím na Třebíčsku nebyla schopna! A že těch věží nám na okrese taky vyrostlo! Turistům jsou však úplně k ničemu. Pak již stoupáme po 165 schodech na vyhlídkovou plošinu, která je ve výšce 32 metrů nad zemí. Výhled je opravdu krásný, ovšem bohužel ho poněkud kazí nízká oblačnost. Přesto jsou dobře vidět blízké Osečany, vzdálenější město Sedlčany, na západě potom lesy lemující hluboké údolí Vltavy. Nahoře sice dost fouká, ale přesto si dosytosti vychutnáváme výšku a pěkný rozhled. "Tak semka by moje manželka strachy nevylezla, koukejte na ty rošty - vidím až dolů," komentuje Regan technické řešení plošiny a schodů. Nám to však pranic nevadí, protože průhlednost roštů ještě umocňuje dojem z výšky. Nechybí zde ani morbidní smysl pro humor zřejmě místních vtipálků: cedulka "Únikový východ" je nalepena přímo na zábradlí nad bezednou hloubkou. Dole se ještě chvíli bavíme s panem správcem a Mirka s Reganem jen tak mimochodem zajímá, jestli už někdo z návštěvníků únikový východ musel použít. Prý ne. Vracíme se k autu a vyrážíme na další cestu.
Po pár kilometrech už projíždíme Sedlčany, kde se napojujeme na státní silnici I/18, která nás přes Slapskou přehradu přivádí k Příbrami. Zde obdivujeme mohutné haldy hlušiny z uhelných dolů lemující naši trasu. Dále jedeme na Rožmitál pod Třemšínem a jedeme okolo vojenského prostoru Jince. Na něj nás upozorňují výstražné tabulky podél silnice. Pomalu ale jistě se blížíme k západočeské metropoli - Plzni. Zde má Kotel v autoatlasu zatržený jeden z případných cílů, hrad Radyně, který leží nedaleko silnice na kopci v lese. Tudíž tam tedy odbočujeme, ale jsme patřičně zklamáni. Zajedno je objekt uzavřen, neboť nemohli vymyslet nic lepšího, než provádět údržbu v sezóně, ale navíc nevypadá ani moc atraktivně. Ještě ke všemu se na vrcholku věže tyčí vysílací antény pro mobilní telefony a kdovíco ještě. Mirek tento hrad okamžitě vyhlašuje jako nejhorší objekt Jízdy. Jenom Radyni obejdeme a vracíme se zpět na lesní parkoviště. Ještě se zde nalézá výletní restaurace. Sice už pomýšlíme na jídlo, ale trapně nehorázné ceny za debilní smažák nebo syrečky (kolem 70 korun) nás spolehlivě vracejí zpět k autu. Vracíme se zpět na státní a posléze se již napojujeme na plzeňský obchvat. Jedná se o provizorní tah na Rozvadov, protože dálnice zde ještě "díky" ekoteroristům není hotova. Plzeň podjíždíme jižně a dostáváme se do městečka Stříbro. To je sice velice pohledné, ale vzhledem k tomu, že nás již tlačí čas (chceme dojet do Bečova nad Teplou ještě před šestou večerní, aby nám snad nezavřeli recepci v kempu) nezastavujeme a valíme to dál po okreskách. Projíždíme Konstantinovy Lázně - ty jsou také hezké - ale v jiných vesnicích se už nedá popřít jejich příslušnost do pohraničí, protože jsou značně zanedbávané. To se již silničky klikatí v Tepelské vrchovině, která dostala jméno od stejnojmenné obce Teplá, která se pyšní obrovským klášterem. Nakonec jedeme okolo něj, ale jenom část budov je opravena a jiné naopak vypadají stále žalostně. Holt dědictví komunismu!
Přes Otročín se konečně dostáváme do Bečova nad Teplou, našeho dnešního cíle a zároveň východiska k výletům po Slavkovském lese a okolí. Zde máme podle internetu vytipovaný nenáročný kemp, jako vždy šitý na míru přesně pro nás. V městečku si okamžitě všímáme pěkně opraveného hradu a zámku, které jsou našimi eventuálními cíli (bohužel jsme je potom nenavštívili) a pídíme se po kempu. Ptáme se kluků na náměstí. Ti nám sice dobře radí, ale radu uzavírají slovy: "A co za to?" Inu, moc nezištní lidi tu asi zrovna nejsou, což Regan uzavírá slovy: "Co by jako chtěli? Dostanou hovno!" Ostatně i bez jejich pomoci bysme kemp v pohodě našli podle směrovek. Nachází se asi kilometr za městečkem směrem na Toužim a odbočuje se k němu vlevo hned za zájezdní restaurací "U Huberta". Hned vizuálně Huberta hodnotíme a naznáváme, že by to nebyla špatná základna na večer. Necelých sto metrů od silnice, po projetí lesíka, se otevírá loučka s kempem. Je to asi nějaký bývalý tábor. Hned u cesty se nachází recepce, dál přes potok potom asi 20 menších chatek tak pro čtyři lidi a možná 15 větších chatek. V recepci si u sympatické slečinky objednáváme noclehy v menší chatce a jdeme se zabydlet. Jedna noc pro osobu vychází asi na 150 korun. Chatička už hodně pamatuje, v rozích a pod dveřma jsou pěkné fuky, ale jako vždy nám toto bydlení vyhovuje, hlavně že máme střechu nad hlavou, protože na této Jízdě je počasí zatím krajně nepříznivé. Asi i proto není kemp vůbec naplněn, je tu jen pár aut a samozřejmě nechybějí všudypřítomní šetřílci Holanďani a východní Němci. Hned vedle nás je však česká rodina s celkem pěknou dcerou, které však je s bídou třináct (přesto bude předmětem naší zábavy a zvěčnění do alba).

Konečně v cíli! Podvečerní odpočinek v chajdě kempu u Bečova nad Teplou.

Po nezbytném vybalení a přenesení batožiny do chajdy se Regan ujímá vařečky a na viklajícím se stolku začíná kuchtit naše oblíbené špagety. Vůbec to nevypadá špatně, ale záhy zjišťujeme, že lákavě nazvaná "Orientální sůl", kterou Mirek hodil v Hypernově do košíku, je pěkná sračka a k normální soli má dost daleko. Ale i přesto je kopec špaget výtečný a po celodenní jízdě nám přichází náramně vhod, takže se celkem zdravě přecpáváme, likvidujeme další plechovky piva a poleháváme na kavalcích. Regan s Mirkem se opět hloubají v Kotlově naučné literatuře, kterou bere vždy se slovy: "Když bude Regan na Jízdě votravovat, tak abysme ho nějak mohli zabavit." Letos to však nejsou příběhy financů z Podkarpatské Rusi, nýbrž příběhy četníků (taktéž prvorepublikových) z Krkonoš - neméně zajímavé čtení ze stejné edice nakladatelství Codyprint. Jízda přes půl republiky (zhruba 400 kilometrů) nás dost zmohla, takže hodnou chvíli marně Kotel lanaří zbytek výpravy do hospody. Po chvíli se mu však podaří zlomit Mirka. V kempu kiosek nefunguje, tudíž již za soumraku směřujeme do nedalekého Hubertusu u silnice. Tabule před hospodou hlásá "Španělský ptáček - 75 Kč". To se nám zdá nějak moc a navíc posléze zjišťujeme, že nic jiného ani nemají. V lokále je úplně prázdno, akorát u stolu u výčepu se nudí mladý číšník s nějakou mladou ženskou a malou holkou. Usedáme tedy ke stolu a objednáváme Gambáče (taky žádná láce, cca 25 korun). Na náš dotaz číšník odpovídá, že ptáček už není. Mirek se nenechává odbýt a na dotaz, jestli nemají na prohřátí aspoň teplou česnečku nám nabídl, že ji uvaří. Po chvíli ji opravdu uklohnil, ale polívka spočívá v tom, že na dně šálku s horkou vodou je nakrouhán česnek. Současně se servírováním na stůl se omlouvá, že nemá žádné pečivo. Nicméně je to síla a s touto "vodovou specialitou" se záhy vypořádáme. Po očku sledujeme dění u výčepu: zprvu nám je divné, že mladá ženská (poměrně pohledná blondýnka mezi 30 až 35, ale trochu oplácaná) s holkou moc nemluví, a když už, tak dost potichu. Postupem doby z nich však ostych před neznámými hosty (tj. námi) opadl, navíc i díky tomu, že jsme se dali s číšníkem do řeči (jmenoval se Aleš). Ten nám sdělil, že jsou nahoře na patře ubytované a že jsou to Rusky. Ženská se prý pokoušela s malou dostat do Německa, ale byly chycené a vrátili je zpátky k nám. Takže tu prý zkysly a neví si rady, co dál. Následovala krátká Alešova přednáška na téma "Celní problematika s rusky mluvícími uprchlíky". Během diskuse jsme mu odpřísáhli, že o tom, co nám následně ukáže, nesmíme za žádných okolností mluvit. Ten se následně vzdálil a po chvíli se vrátil s několikaterou kopií jakéhosi předpisu cizinecké policie. Opět jsme zopakovali přísahu a ten si dokument zase odnesl. Aleš byl spokojen, že nám ukázal něco velice tajného a my jsme byli povzneseni tím, že jsme něco strašně tajného viděli na vlastní oči (měli jsme co dělat, abysme se nerozprskali smíchy). Akorát nás chvíli potom mrzelo, že bychom eventuálnímu vyzvědači nebyli schopni o dokumentu říct vůbec nic, snad jen to, že to bylo smrtelně tajné a že jsme jej viděli. Mezitím už přišel taky Regan a nakonec přifrčel taky samotný majitel zájezdní hospody, kluk asi tak v našem věku. Hnedka jsme se seznámili a začaly známé řečičky (téma auta atd.). Majitel, ač se s námi přátelsky bavil, se snažil dávat zřetelně najevo svou "podnikatelskou nadřazenost" (přitom to byl víceméně kluk od krav). Hrdě se chlubil svými rychlostními rekordy na silnici, a že jeho terénní Mitsubishi znají všichni dopraváci v okolí (pozdějšími postřehy z průjezdů okolo restaurace tipuje Mirek teréňáka na rok výroby 1986 a též na zábradlí balkonu penzionu vlající omšelý transparent s nápisem NA PRODEJ dává tušit, jak to s hochovým podnikáním asi vypadá).
Mezitím tam procupitávala ruská děvčata už ve slušivých župáncích s ornamenty jako vystřiženými z Mrazíka. Chystala se už na kutě. My jsme se zvedli a s místními hochy rozloučili až něco po půlnoci, jelikož na zítra máme naplánovaný poměrně náročný program. Venku je tma jako v pytli, takže zhruba sto metrů od Huberta do kempu jdeme vyloženě po slepu. Navíc se i dost rozpršelo a je pěkná kosa - samozřejmě i v chajdě, kam pod dveřmi a rohy dost protahuje. Zimomřivě se tedy balíme do spacáků a záhy usínáme.

Budíme se v přiměřeně nutnou dobu (kolem osmé hodiny) a hned na sebe navlíkáme svetry. Brrr – tohle léto tedy dost drsně začalo, studené počasí se táhne už od jara a ne a ne se to zlomit! Reganovy útroby začaly volně navazovat na tradici ranních několikavteřinových prdů, ovšem i za silného povzbuzování Kotla s Mirkem se nepodařilo pokořit loňský rekord z parkoviště před hradem Zvíkov. Kotel staví na čaj a mezitím provádíme v umývárkách ranní hygienu a odlehčení. Poté následuje typická snídaně – paštiky, salámy, rohlíky… Dále v kempu nelelkujeme, zamykáme chajdu a vyrážíme do terénu. Na dnešek máme naplánované podrobné seznámení se s terénem Slavkovského lesa a jeho známých i neznámých zajímavostí.
Bečovem jen projíždíme a jeho chloubu – hrad a zámek – necháváme bez většího povšimnutí (věčná škoda!). Hned za benzinkou odbočujeme vlevo směr Krásno a Horní Slavkov a silnice šplhá do solidních serpentin. Nakonec vyjíždíme z lesa na jakési náhorní plošině obklopené tajemnými zalesněnými kopci. Těsně před městečkem Krásno vidíme směrovku "rozhledna Krásno" směřující kamsi k blízkému zalesněnému vršku. Ano, to má být ta specifická kamenná rozhledna, obtočená schodištěm zvenčí, kterou jsme předtím viděli na fotkách. Regan to však žene dál, takže se shodujeme, že na tuto rozhlednu vystoupíme pokud možno někdy později. Naše rozhodnutí je také umocněno velmi nevlídným počasím, protože mraky se nám válí těsně nad hlavami a zcela určitě by nikam nebylo vidět. V koutku duše však doufáme, že pokud ne dnes, tak příští dny nám bude k výstupu na krásenskou rozhlednu přát. Krásno je bývalé hornické městečko a svým vzhledem je zcela poplatné poválečnému stavu celého sudetského pohraničí. Nicméně však oceňujeme pokračující rekonstrukce starých hornických domů na náměstí, které již vypadá poměrně hezky. Zde odbočujeme vlevo na Sokolov, k němuž hned Kotel přiřazuje předválečný název: Falkenau či Falknov, čemuž se Regan dost diví. Po chvíli projíždíme mezi rozsáhlými horskými loukami lemovanými opět lesnatými kopci. Právě v těchto místech bylo celé okolí po válce uzavřeno a zřízen zde vojenský prostor. Vylidněné sudetské vesnice sloužily jako terče pro dělostřeleckou palbu a bombardování tak dlouho, dokud nebyly totálně zničeny. Avšak v  první polovině padesátých let se odtud armáda stáhla, Slavkovský les byl opět zpřístupněn a daleko rozsáhlejší vojenský prostor byl z finančních i strategických důvodů zřízen v o něco východněji položených Doupovských horách. Zde bylo dílo zkázy dokonáno: za pomoci buldozerů byly poslední zbytky kdysi živých obcí zahrnuty a dnes z nich prakticky vůbec nic nezbývá.

Regan u pamětní desky zlikvidovaného městečka Litrbachy.

A právě v jedné takové lokalitě je naše první dnešní zastávka: jedná se o zaniklou obec Litrbachy (po vysídlení a při převzetí správy obce naší lidově-demokratickou armádou byla symbolicky a zcela výstižně přejmenována na Čistá), která se rozkládala na křižovatce silnic č. 209 a 210 mezi obcemi Krásno a Rovná. Pátrání je navíc ještě umocněno tím, že Kotel na internetu vyčetl, že v okolí této zaniklé obce byly po válce zbudovány bunkry coby dělostřelecké pozorovatelny. Dokonce je na odpovídajících stránkách i několik fotek. Což o to, lokalitu obce nacházíme okamžitě: několik desítek metrů před křižovatkou je velký památníček a orientační tabule s plánem bývalého městečka. Zde také zastavujeme a studujeme starou mapku. Dozvídáme se tak, kde byla radnice, škola, pošta, statky… prostě vše, co k takovému hornickému městečku patří. Okolí silnice je však prorostlé takřka neprostupnou džunglí stromů a my jen poznáváme starou kaštanovou alej lemující kdysi živou náves a kousek dál od silnice zřejmě základy starých domů. Jinak zde vůbec nic nezbylo. Zaměřujeme se tedy na eventuelní dohledání bunkrů. Instinktivně odhadujeme, že by se měly nalézat na nějakém vyvýšeném místě s dobrým rozhledem a odbočujeme tedy ze silnice do kopečka na zpevněnou panelovou cestu (vede zde i zelená značka). Marně se však na návrší nad bývalou obcí rozhlížíme. Informace z internetu jsou totiž velice kusé a formulace "bunkry v okolí zaniklé obce Čistá" je až příliš obecná a ani dle fotek nelze polohu bunkrů identifikovat – může to být klidně v okruhu dvou kilometrů! Vracíme se tedy zadem k silnici, podél (zřejmě) bývalých stodol a záhumenků. Sem-tam jsou v kopřivách vidět zbytky cihel a zdí. Vracíme se tedy po silnici k památníku, kde jsme zanechali auto. Ač trochu zklamáni doufáme, že příště budeme v pátrání po historických památkách úspěšnější – především Regan.
Už cestou do Čisté jsme si všimli neskutečného množství obrovských bolševníků lemujících silnici. Některé lokality byly tímto agresivním plevelem doslova zaneplešeny. Nebylo výjimkou, když jsme v okrajových částech Slavkovského lesa spatřili rozsáhlé plantáže této rostliny, které zcela pohltily podhorské louky (později jsem se dozvěděl, že bolševník velkolepý zasadil nějaký zahradník v areálu zámku Kynžvart, coby okrasnou rostlinu, když ji dovezl odněkud z Asie. Jelikož však tehdy nebylo nic známo o agresivitě tohoto druhu, záhy se bolševník rozšířil po celém území Čech a Moravy, ne-li střední Evropy. Prvopočátek jeho tažení v našich krajích je tedy na odtud nedalekém zámku Kynžvart!).
Další trasu směřujeme na obec Prameny. Taktéž toto sídlo bylo až do roku 1945 živým městečkem, ale po odsunu Němců se téměř vylidnilo. Že Prameny nedopadly tak drasticky jako Čistá, mohou "vděčit" skutečnosti, že právě zde bylo sídlo velitelství již zmíněného vojenského prostoru. A právě proto zde původní historickou zástavbu vystřídaly nevzhledné lampasácké bytovky. Kdysi zde byly dokonce i vyhlášené lázně. I když jsou v mapě značeny některá zřídla, k lázeňskému městečku mají Prameny hóóódně daleko. Kdo ví, třeba jednou… Bezvýsledné je i naše odbočení v domnění, že najdeme zbořené Alžbětiny lázně, ale neměli jsme čas na podrobné hledání.

Rašeliniště Kladská v nitru Slavkovského lesa. Prochází jím pěkná naučná stezka.

Další přírodní památka: vývěry zvané Smraďoch.

Ochutnávka minerálky přímo ze zdroje - Farské kyselky.

Další zastávkou, během níž chceme poznat naopak přírodní zajímavost Slavkovského lesa, je velmi známé rašeliniště Kladská. Nachází se hluboko v lesích kousek od Pramenů směrem na Lázně Kynžvart. Je zde poměrně živo: na parkovišti u hotýlku v alpském stylu stojí několik aut. Zde parkujeme i naše vozidlo a jdeme obhlédnout okolí. Okamžitě nás upoutávají již zmíněné stavby. V popisku mapy se dozvídáme, že sem byly přeneseny hrabětem Schönburgem z vídeňské výstavy v roce 1875. Vedle hotelu se nachází další podobná stavba, jejíž vývěsní štít hlásá "Restaurace u Tetřeva". A jelikož už máme hlad, rozhodujeme se, že ji poctíme svojí návštěvou. Nóbl hospoda v loveckém stylu funguje jako rejžárna na německé důchodce a sociálky, kteří si tak u nás mohou za normální peníz dopřát trochu toho žvance. Kotlovy a Reganovy odrbané maskáče sem tedy konečně zanášejí trochu pravého českého ducha. Usedáme u kachlových kamen a žoviální číšník nám doporučuje "pravý lovecký guláš". Ač poučeni z loňské výpravy na Slovensko, Regan s Mirkem se přece jen nechávají zlákat a guláš si objednávají. Kotel se spokojuje pouze s "mysliveckou polévkou". Jak později Regan naznal, guláš neměl se zvěřinou nic společného a nic tak jalovějšího pod názvem "guláš" ještě nikdy neviděl a nejedl. S úlevou tedy opouštíme "Tetřeva" a směřujeme na naučnou stezku, která začíná (nebo spíš končí) hned naproti parkovišti. Aby to zase nebyl Regan, který již programově nerespektuje veškeré zákazy a vydává se zkratkou mimo značenou stezku. Setkáváme se až u prvního menšího rybníčku, odkud se naskýtá malebný pohled zpět na alpské stavby. Zde študujeme poučné tabule a záhy se vydáváme na další trasu a po chvíli přicházíme na břeh velkého rybníka. Zde již musí být stezka vedena na dřevěném povalovém chodníku, protože terén je značně podmáčený. Na zastávkách Kladského rašeliniště opět prohlížíme tabule naučné stezky a pokud se cesta přimkne k rybníku, kocháme se pěknými výhledy na celé Kladské rašeliniště. Na východní straně rezervace stezka prochází chráněnou oblastí "Tajga" – a musíme dát za pravdu, že to zde jako v tajze vypadá: nízký a divoký borový lesík, popadané smrkové kmeny, to vše na podmáčené půdě s četnými minijezírky… Fakt pěkné. Stezka je dlouhá asi 1,5 kilometru, takže i pomalou chůzí asi po půlhodince přicházíme vlastně na začátek naučné stezky zpět k silnici. Cestou k autu Regan vehementně kritizuje tento přírodní cíl, takže je mu z druhé strany pohotově sděleno, že odpoledne plánuje další program právě on. Jak jinak, bylo to víceméně zase v humorné nadsázce, nicméně Kotel s Mirkem jsou opravdu zvědavi, jak se kibic Regan svého úkolu zhostí. Cestou zpět na parkoviště Kotel nešetřil spoušť svého fotoaparátu a jeho oko umělce-fotografa se zaměřilo na detail květu jakéhosi keře. Proto jej trochu dojalo, když mu po několika metrech Regan vyfocený květ podal se slovy "proč to blbec fotí, když to jde utrhnout".
Nyní máme ještě v plánu navštívit další přírodní zajímavost. Žhavíme tedy vozidlo a jedeme zpět směrem na Prameny. Před obcí však odbočujeme směrem na "Mariánky" (Mariánské Lázně) a asi po čtyřech kilometrech na lesním parkovišti zastavujeme. Odtud je kousek lesem na přírodní rezervaci "Smraďoch". "Konečně něco pro Regana," jízlivě glosuje název lokality zbytek výpravy. Po krátkém povalovém chodníčku docházíme od modře značené turistické stezky na dřevěný můstek s infotabulí. Drobná perlička se podařila vypustit Kotlovi, řka: ”Kluci, tady to ale pořádně smrdí,” jdouce dva metry za konzumenty zvěřinového guláše od Tetřeva, jež bez varování rozjel v jejich útrobách prudce proces zplyňování. Všude okolo jsou jezírka s bublajícími vývěry a opravdu taky pěkně smrdí. Vyvěrá zde totiž oxid uhličitý a hlavně sirovodík, který této lokalitě také dodává onen specifický zápach. Tam, kde jezírka vyschla, jsou doběla zbarvené dírky do země a syčí odtud plyn. Jelikož zde nikdo není, scházíme z můstku blíže prozkoumat vývěry plynu. U některých je dokonce chcíplý hmyz. Pod silně emotivním pohledem na otrávené mouchy se v Reganovi probudil ochránce přírody a některé vývěry sirovodíku se pokoušel ucpát šiškou nechtěje riskovat další zmařené muší životy, za což si od zbytku expedice vysloužil razantní projev nesouhlasu: "Vydrželo to tady leta a ty to hned musíš mrvit?". Asi půlkilometr od Smraďocha je v mapě zaznačen pramen "Farská kyselka", takže usuzujeme (když už jsme tady), že se tam zajdeme podívat. Podle všech předpokladů by tam mělo vyvěrat "něco jako minerálka". Stezka vede příjemným vzrostlým lesem a pokud odběhneme ze značené cesty, lze narazit opět na četné vývěry plynů. Po chvíli míjíme mohutný padlý smrk a v dálce mezi stromy již vidíme dřevěný pavilónek Farské kyselky. V pavilónku je bublající studánka a Kotel jako první bez okolků nabírá vodu do dlaní a ochutnává: "Ty brďo, dost dobrá minerálka," hodnotí pramen a doporučuje ochutnat dosud váhajícím. Vzápětí také vzniká bezprostřední dokumentační fotografie, kterou později každý, kdo ji shlédne, komentuje slovy: "Vypadá to, jakobyste blili…". Litujeme, že nemáme nějakou flašku, určitě bysme si minerálku načepovali na cestu. Minerálka byla mírně nasládlá a silně železitá. Ve stáčírnách se odželezňuje a čistí, tudíž jsme měli jedinečnou příležitost ochutnat ji čerstvou a tak, jak ji příroda dává.

Nádvoří zámku Kynžvart.

Slavkovský les skrývá několik zaniklých židovských hřbitovů. Právě prozkoumáváme zřejmě nejzachovalejší, v lese u obce Úbočí.

Z parkoviště směřujeme po lesní silnici dále na Mariánské Lázně, ovšem ještě před nimi odbočujeme na Lázně Kynžvart. Je zde sice značka zákaz vjezdu, ale platí jen pro určité dny, takže bez okolků jedeme dále. Silnička se motá na příkrém úpatí a je v dost špatném stavu. Za chvíli už vyjíždíme do městečka Lázně Kynžvart, které však jen projíždíme a zastavujeme až u nově opraveného zámku. Prohlížíme si ho pouze zvenčí, neboť prohlídka by jistě zabrala celou hodinu, a my máme na programu další přírodní zajímavosti. Posléze se proto napojujeme na státní silnici Mariánské Lázně – Cheb, po níž však jedeme pouze několik kilometrů. U Dolního Žandova odbočujeme vpravo a kopírujeme tak mohutný zalesněný masív Slavkovského lesa. Nyní již má otěže a plánování cílů v rukou Regan (jak mu bylo slíbeno na Kladské) a jsme tedy zvědavi co vymyslí.
Na mapě ho zaujaly značky bývalých židovských hřbitovů, a jelikož je jeden přímo při cestě, zastavujeme tedy před obcí Úbočí. Navíc je zde značena i zřícenina Boršegrýn, ovšem jak kuriózně podotýká popisek infotabule u silnice, jeho poslední zbytky byly rozebrány při stavbě chat. A skutečně: zastavili jsme totiž u malého rybníčka, na jehož březích se nachází několik starých chat. Vůbec zde však nikdo není a zdá se, že majitelé sem ani moc nejezdí, neboť je to všechno takové opuštěné a zpustlé. Ke hřbitovu nevede žádná značená stezka, proto se musíme spolehnout na vlastní orientační smysl. Nalézáme ho ovšem vzápětí, kousek od rybníčka, a nejde jej prakticky přehlédnout, i když je ve svahu v lese. Je obehnán poměrně zachovalou vysokou zdí a v areálu o rozměrech zhruba 100x100 metrů se nachází poměrně dost židovských náhrobků. Dají se na nich dosud rozluštit i staré hebrejské nápisy. Na některých náhrobcích jsou dokonce položeny malé kameny (je to tuším nějaký židovský zvyk). Regan je samozřejmě ve svém živlu a s Mirkem zevrubně hřbitůvek prozkoumává. Podařilo se jim rozluštit jméno na jednom náhrobku. Bylo to ryzí židovské jméno Kohn. Kotel prozměnu vylézá na mohutný skalní blok, ze kterého je celý hřbitov jako na dlani. Později jsme tento hřbitůvek označili za nejzachovalejší, neboť jediné, co se podílelo na jeho zpustnutí byl zub času a ne skupinky teenagerů a podobných individuí, jak jsme viděli v dalších případech. Hned za tímto kamenem se nachází návrší, kde jsou ještě k vidění zarostlé příkopy hradu Boršegrýna.
Slézáme zpět k autu, Regan je zjevně spokojen a již se těší na další badatelskou činnost, jejíž zlatým hřebem má být průzkum dávno zaniklých vesnic, kde nezůstal kámen na kameni. "Prosímtě, a co tě na tom baví, když tam stejně nic není k vidění??" kroutí hlavami nad touhle zálibou Kotel s Mirkem. Dostává se jim odpovědi ve smyslu, že není nic lepšího na světě než prozkoumávat staré ruiny.
Přes vesnice Milíkov a Mokřina se dostáváme až na státní silnici Cheb – Karlovy Vary. Po ní chvíli jedeme směrem na Vary, ale na odbočce na Arnoltov dává Kotel povel k odbočení doprava opět do nitra Slavkovského lesa. U Arnoltova totiž Regan zmerčil další značku zaniklého židovského hřbitova a chce jej opět lokalizovat a prozkoumat. Zde je orientace složitější: z vesnice vyjíždíme na velkou louku a pomocí buzoly určujeme, na jakém okraji lesa ten hřbitov vlastně je. Bez váhání vyrážíme do stanoveného směru a na kraji lesa nacházíme zarostlý hřbitov s několika náhrobky. Je však o dost menší, než u Úbočí. Regan si však může udělat další pomyslnou čárku do seznamu svých splněných cílů a Kotel se pro jistotu opět ptá, jestli hledání ruin Regana pořád ještě baví. Odpovědí je mu další naplánovaný cíl: kupodivu zase židovský hřbitov, tentokrát nad vodárenskou nádrží Rovná o několik kilometrů jihovýchodně. Zde však Regan musí chlapsky přiznat, že je zklamán i on sám. Stěží pouze nacházíme valy, kde byla zřejmě jakási kamenná zeď a náhrobek tady není už ani jeden. Přesto živě diskutujeme, jak a kdy se tady Židé vlastně vzali, protože při pohledu na mapu zjišťujeme, že hřbitovů je ve Slavkovském lese povícero a povětšinou na těch nejzapadlejších místech. To tady měli celé vesnice, nebo co? Nevíme a netušíme. Avšak při cestě již žádný židovský hřbitov není, takže prozměnu Regan zastavuje na tom nejopuštěnějším místě u silničky. "Probůh, co má bejt zase tady?" už skučí dvě třetiny výpravy. "Hoši, bomba! Zaniklá obec Dolní Lazy!" upřesňuje nadšeně Regan a úprkem peláší kamsi do neproniknutelného lesa, zatímco Kotel s Mirkem zahajují protestní posed a zůstávají v autě. Regan se vrací asi po čtvrthodince a na otázku co našel, nadšeně odpovídá: "Je tam taková hromada kamení, to je určitě pozůstatek nějakýho baráku." No dobře. Jedeme tedy dál bohatší o další skvělý poznatek.
Pohledem na mapu zjišťujeme, že Slavskovský les již brázdíme křížem krážem. A jelikož už denní doba dost pokročila, shodujeme se na posledním dnešním cíli: další vojenské bunkry, tentokráte u zaniklé obce Smrkovec. Projíždíme osadu Lazy a na křižovatce odbočujeme doprava. K Reganově spokojenosti se zde mapa jen hemží názvy zaniklých obcí: býv. Dolní Žitná, býv. Horní Žitná, býv. Rockendorf… Nejvíce ho však zaujímá popisek "býv. kravín" kam také okamžitě zostra odbočuje. Po panelové cestě se dokodrcáme k betonovým základům kravína odhadem tak ze 60. let s nespočtem poházených a poloshnilých trámů a prken všude okolo. Regan s Peugeotem obkrouží okolo a vše stručně ohodnotní: "Hmm, hmm, dobrý, dobrý…" – čili opět naprostá spokojenost. Zato Mirek už nepokrytě obrací oči v sloup a v duchu si pomyslí: "Kdyby sis tak, ty blbče, chtěl píchnout o nějakej hřebík kolo…" Vracíme se zpět na silničku, kterou již tradičně lemují kvanta bolševníků. Asi po kilometru Kotel velí k odbočení doleva a začínáme se šplhat úzkou účelovou komunikací do kopečka. Zde jsou už bolševníky tak blízko, že sotva zbývá koridor na osobní auto. Ocitáme se opět na náhorní planině mezi horskými loukami a marně pohledem pátráme, kde by tak asi ty bunkry měly být. Navíc i orientace podle mapy nám s terénem nějak nesedí: bezpečně poznáváme holou kótu Kozák (747 m.n.m.) po levé ruce. Zato asfaltka nám připadá, že vede v terénu nějak jinak. "Hergot, kdyby to měl v tom internetu aspoň nějak podrobněji popsaný, takhle z toho nic nepoznám," sakruje nad mapou Kotel a všichni marně pátráme zrakem po zarostlých ostrůvcích na okrajích luk. Nikde nic, jen křoví a všudypřítomné bolševníky. Dá se říci, že jsme pro hledání bunkrů udělali maximum, a dokonce jsme s Peugeotem sjeli na pole a tam jsme i z auta vylezli, avšak nic. "No jo, jenže von to fotil v zimě, to je tady všechno holý a proto je ty bunkry asi víc vidět," dovtipujeme se dále s tím, že: "Už se na to asi vyprdnem." Regan navrhuje, že pro jistotu budeme pokračovat autem dále po úzké účelové asfaltce: "Podle mapy to vypadá, že bysme měli vyjet na silnici nad těmi Lazy u Lazského vrchu, tam jsme už přece jeli; a navíc někam musí vést to zrušené elektrické vedení," uvažujeme ještě vcelku logicky, jenže pozapomínaje na staré Švejkovo, že "mapa se taky může mejlit". To ještě netušíme, že jsme už tak dokonale zamotaní, že ve skutečnosti nejedeme na jihovýchod k Lazům, ale na západ. Dosahujeme okraje nízkého lesa, kde se cesta rozdvojuje a ještě zde ke všemu parkuje nějaké auto, které nám – mylně – dává tušit blízkost civilizace. Regan už téměř instinktivně volí odbočku doprava, ale po několika metrech narážíme na překážku: položený panel přes cestu, ala neštěstí jsou u něj narovnány dřeva tak, že po určitých úpravách se dá překonat – což taky Regan hbitě činí.

Rozhodně nejzajímavější a nejhodnotnější objev Jízdy: opuštěná rakeťácká základna hluboko v nitru Slavkovského lesa, nedaleko bývalé obce Smrkovec u kóty Pod skalkou.

Jako tank přejíždíme překážku a vtom zjišťujeme, že následná cesta je právě pro tanky jako stvořená! Jsou zde totiž namísto asfaltu položeny masivní betonové tvárnice, něco jako zatravňovačky. Po pár desítkách metrů dojíždíme k dávno zrušené bráně, zbyly po ní jen autogenem uřezané panty na mohutných ocelových sloupcích. Navazující oplocení je také důkladné: nejprve vysoký drátěný plot a za ním ještě třímetrový betonový. Nalevo těsně před námi se rýsuje šedivá hranatá budova, napravo pod zarostlou mezí vidíme jakési vybetonované bazény, zcela jistě požární nádrže – ovšem již dávno prázdné a uprostřed cesty zeje díra do nějakého kanálu, ze kterého už někdo ukradl litinový dekl. Výborná věc na uražení kola, nebo poranění kotníku. Je nám jasné, že jsme se ocitli v nějakém opuštěném vojenském prostoru, čemuž samozřejmě napovídá i jeho umístění v odlehlých lesích a kopcích. To je něco pro Regana! A samozřejmě pro všechny. Je tak aspoň bohatě vynahrazeno hledání bunkrů. Auto tedy parkujeme na rozlehlém place a jdeme důkladně prozkoumat vybydlenou budovu – je to přízemní barák už bez oken a bez dveří. Bezprostřední okolí zarůstá břízkami a smrčky. Vidíme, že atika je nadstavovaná z cihel, ani je neomítli. Dohadujeme se, že asi chtěli nadstavit patro, ale spíše se jednalo pouze o zdvižení ploché střechy, aby byla dvouplášťová. Uvnitř je totální bordel, radiátory a kabely vytrhané. Rozeznáváme kanceláře, ubikace i sociální zařízení, v levé části byla jistě elektrocentrála a trafačka. Po zkušenostech z předloňského výletu na Čerchovskou základnu na Šumavě se pokoušíme nalézt na stěnách zdemolovaných místností najít jakýkoliv projev tvořivosti vojáků, ale marně, žádný nápis, malůvka, vůbec nic. Usuzujeme, že tady buď byli samí lampasáci, nebo chudáci vojáci měli hodně přísnou morálku. Padly i první domněnky na osídlení ruskými vojáky. Regan je ve svém živlu: "Odhaduju, že to bylo opuštěný někdy v padesátých, šedesátých letech…" Kotel mu však oponuje: "Co blbneš, to fungovalo ještě v 89. roce. Tohle bylo opuštěný až někdy po revoluci." Ještě chvíli se dohadujeme o tajemné historii a pravděpodobné době zániku tohoto kasina, ale nakonec se přece jen shodujeme, že toto vojenské zařízení nebylo opuštěno dříve, jak před čtrnácti lety. Pokud by tomu bylo tak, jak předpokládal Regan, zcela jistě by zde už byly totální ruiny. Ani ty stromky v těsném okolí budovy nejsou přece jen tak vysoké. Po důkladném průzkumu kasina procházíme i tajemné a skoro strašidelné okolí. Hned za budovou je vstup do podzemního bunkru. Tlakové dveře jsou již také ukradené, takže se dá jít dál, ale my bohužel nemáme s sebou baterku, takže to neriskujeme. Kotel proto provádí aspoň jediný možný pokus: namíří do černočerné tmy foťák se zapnutým bleskem a blejská fotku. Na displeji potom vidíme, že chodba jde kamsi dozadu minimálně 15-20 metrů a po stranách je několik dveří. Po celém prostranství jsou jako dlouzí černí hadi poházeny kusy stržené izolace ze silových kabelů. Odhadujeme, že bunkr je pod celým návrším, a je taktéž spojen s budovou. "Hmm, to je asi něco, jako jsme měli v Náměšti v lesích na Babí hoře – odhaduju, že je to velitelský stanoviště," tipuje Kotel. Regan zase přirovnává odlehlost zdejšího kasina k Nížkovicím u Brna, kde sloužil zase on: "Představte si, že takhle podobně to vypadalo v těch Nížkovicích: všechno schovaný v lesích, do nejbližší prdele deset kilometrů!" Procházíme i rozsáhlé okolí po zalesněném návrší. Široká cesta z betonových zatravňovaček obkružuje prostor za kasinem a bunkrem a další její větev odbočuje kamsi do lesa a začíná pomalu klesat. Všichni se shodujeme, že zatravňovačky jsou zde proto, že zde zcela jistě jezdila pásová vozidla – když ne tanky, tak asi nějaké rakety. Zjišťujeme, že po stranách komunikace jsou četné vybetonované úkryty pro vozidla pod úrovní terénu. "Tak tady byly tutově rakeťáci, co by tady dělali s tankama… Tam do toho okopu vždycky zajeli a zaujali bojové postavení," rekonstruujeme poslání tohoto záhadného vojenského prostoru. Vracíme se pomalu k autu, které máme zaparkované u zdevastované budovy. Radíme se kudy teď vlastně máme jet dál. Ještě jsme v mylném domnění, že se nacházíme ve směru na Lazy, tudíž předpokládáme, že projedeme areálem kasina a po dvou třech kilometrech vyjedeme na silnici č. 212. Regan tedy startuje a projíždí kodrcavě jako tank po celém opuštěném areálu. Betonová cesta zatáčí a začíná se svažovat. Zato je ale čím dál víc zarostlá a semtam chybí už i betonové tvárnice. Kotel proto vyskakuje a jde před autem, aby hlídal cestu. Místo vytrhaných tvárnic jsou totiž slušně hluboké díry a zapadnout do nich s autem by bylo dost kritické. Nedá se nic dělat, po slabých třech stovkách metrů musíme couvat zpět ke kasinu, protože je zde úsek bez tvárnic už tak dlouhý, že bysme ho neměli šanci projet. Mirek v předsunuté hlídce dochází až ke konci cesty, která končí tradičně sjezdem do dalšího betonového krytu. Po celé trase jsme jich napočítali přinejmenším 12. Před vjezdem do areálu opět Regan opravuje provizorní nájezd na překážku a tím se dostáváme na odbočku asfaltek.
Zde se potvrzuje staré pravidlo, které jsme nyní zcela nelogicky bohužel vůbec nedodrželi: "Když nevíš jak dál, raději se vrať tou samou prověřenou cestou zpátky." Jsme však tak skálopevně přesvědčeni o nasměrování směrem k Lazům, že Regan bez okolků odbočuje vpravo – tedy tam, kam pokračuje původní účelová asfaltka. Tato cesta jakoby obkružuje záhadný a opuštěný vojenský areál, neboť po pravé ruce máme vysoký betonový plot. Nyní si děláme aspoň pořádnou představu a vidíme, jak byl vojenský prostor velký. Zabíral prakticky celé návrší kóty "Pod skalkou" (712 m.n.m.). Záhy však plot zahýbá pryč, porost se čím dál zvyšuje, až jedeme vlastně v normálním lese. V těchto místech také končí účelová asfaltka, mění se v obyčejnou lesní cestu, po které je nutno jet opět krokem, a navíc se začíná čím dál víc svažovat. Kotel s Mirkem proto opět vyskakují z auta a zatímco Mirek kontroluje cestu bezprostředně před vozidlem, Kotel peláší dopředu coby předsunutá hlídka. Je vpředu asi o 200 metrů, cesta v tomto úseku příkře padá dolů a místo vytoužené státní silnice u Lazů se na dně údolí nachází pouze rozbahněný potok a podobně rozbahněná cesta, která opět míří kamsi vzhůru do lesa. "Tak jestli semka Regan sjede, nahoru zpátky ke kasinu nemá šanci se vyhrabat a dopředu vyjede jen se štěstím – nejlíp bude, když se vrátíme," uvažuje Kotel. Mirek jdoucí těsně před autem zastavuje Regana s tím, že ať chvíli počká než pojede dolů, že to prohlídne. Když už byl v dolní třetině kopce a zrovna si říkal, že pokud sjede sem, tak už musíme jenom dopředu slyší v těsné blízkosti za sebou zvuk pomalu se odvalujících pneumatik. Regan totiž přemýšlel trochu jinak: "Kotel je daleko vpředu a nedává žádný znamení, asi můžu jet normálně dál." Mezitím už do zabláceného údolíčka seběhl i Mirek a vtom si uvědomujeme, že jsme totálně zabloudili, nevíme kde jsme a jestli Regan nevyjede protilehlý svah, jsme totálně v prdeli. Proto hned Mirek křičí na Regana v autě: "Nebrzdi, val nahoru a hlavně nezastavuj!". Navíc už doba značně pokročila, do nejbližší normální vesnice kdovíjak daleko a na nouzové přenocování nejsme vybaveni. Udržujeme si však stále morbidní humor, protože Peugeot bloudící po lesních cestách v chráněné oblasti vypadá opravdu pitoreskně a tak se štengrujeme: "Hoši, to je fakt už skoro na pokutu."
Regan se však nenechává zahanbit, drtí Peugeota co to jde, a ač s vypětím všech koňských sil, s přehledem vyjíždí protilehlý svah. Naštěstí se ocitáme na rozsáhlém uježděném place, který podle všeho používají lesáci na nakládání dřeva. Málem radostí výskáme, protože na příjezdové cestě na plac ihned registrujeme stopy od pneumatik a dokonce i od pinďoura, takže logicky se sem odněkud musí dát zajet. Nálada se opět odráží z bodu beznadějnosti do lepších poloh a už si zase připadáme jako profesionální průzkumáci: mapa a buzola na kapotu, orientace k severu, pohledová rekognoskace okolí…: "Chlapi, zelená značka!" všímá si Kotel dalšího důležitého záchytného faktu na okolních stromech. Pohledem do mapy s údivem zjišťujeme, že se musíme nacházet kdesi mezi samotou Javořina na jihu a Libava na severu, již na úpatí Slavkovského lesa nad osadami Milíkov a Mokřina. Okamžitě také chápeme, že Lazy jsou kdesi na opačnou stranu a je nám už jasné, jak je zákres účelových asfaltek a cest v okolí bývalého Smrkovce a kót Kozák a Pod skalkou chybný. "Možná je to schválně kvůli tomu tajnému kasinu – ale proč, když mapa, kterou máme, vychází z vojenské mapy?" uvažuje nahlas Kotel a pokračuje v naší lokalizaci: zcela bezpečně ztotožňujeme v mapě i terénu potok v bahnitém údolíčku, který jsme před chvílí překonali, trasu zelené značky a jednoznačně se shodujeme, že se nacházíme na zalesněném hřebeni severně od bezejmenné kóty 658 m.n.m. – a to znamená, že asi kilometr dále severně se nachází jakási Těšovská myslivna. Tam by taky teoreticky mohla začínat civilizace, tudíž i normální přístupová cesta do obcí pod nekonečně zalesněnými vrchy. Nechceme si však dělat nějaké předčasné iluze, protože za jediný den už máme představu, jak to v těchto Sudetech taky může vypadat: hájovna může být už půlstoletí opuštěná, proměněná v ruiny a cesta k ní nemusí existovat. Je to však naše jediná naděje a jediná možná cesta u této bludné šlamastiky, zpátky to zkrátka nejde. Regan tedy startuje Peugeota a vydáváme se po cestě k hájence – hlavně aby nás nestopl nějaký horlivý lesák, myslíme si v duchu.
A opravdu: cesta je používaná a po půlkilometru vyjíždíme na úpatí horské louky s budovami uprostřed. Je zde již pěkný rozhled na rovinaté Chebsko hluboko pod námi. Nyní už skoro výskáme podruhé, protože u myslivny parkuje jakýsi zánovní kombík! Znamená to tedy, že hájovna je obydlena a tudíž se musí dát sjet dolů do vesnice. Nyní – již opět asfaltová – cesta opouští zelenou značku, zajíždí do vzrostlého lesa a po vrstevnicích klesá dolů. Po chvíli prudce odbočuje na další, tentokrát panelovou cestu a míří stále dolů – přesně podle mapy! To je nám už jasné, že sjedeme do osady Mokřina. Trochu nám to připomíná naše dobrodružné bloudění v hraničním pásmu na Šumavě pod Čerchovem před několika lety a nálada je zase výborná – tam jsme přece všechno taky zvládli! "Pánové, to jsme borci, všem útrapám a bloudění je konec! Vidíte jak je důležitý neztrácet hlavu – hlavně se dobře zorientovat a řídit se rozumem a instinktem!" radujeme se všichni. Les se otevírá, jedeme na okraji louky, kousek před sebou již vidíme střechy chalup. Poslední zatáčka a…. dokonale nám opět spadají brady! Přes asfaltku je nekompromisně stažená ocelová závora!!
"Hovado debilní, no von si ten pitomec z tý hájovny tady dá závoru!" huláká Regan, "snad je vodemčená, nebo už teda nevim!!" Vystupujeme, stačí jediný pohled a vidíme, že závora je zamčená tak dokonale, že nemáme ani šanci zámek rozbít. Je totiž umně schován v důmyslné ocelové krabičce a nejde s ním hnout. Co teď?!?! Už definitivně propadáme beznaději: tolik úsilí nám dalo, než jsme se probloudili lesy a přesto nám šťastný cíl cesty není dopřán! Ke kasinu se zpátky nemáme šanci dostat. Téměř zoufale opět studujeme mapu, kudy se dostat z toho zakletého Slavkovského lesa: panelovka vede v opačném směru asi tři kiláky lesy až k bývalému Smrkovci, to je snad jediná a poslední šance. "No jo, ale už vidím, jak to sice krásně projedem, ale na konci nás čeká další závora – co pak??" podotýká zcela logicky i prakticky Regan, "jediná šance je tady, musíme prostě něco vymyslet…" Už zvažujeme i možnost, že poprosíme majitele hájovny, aby nám závoru otevřel, ale je nám jasné, že tam bysme se nesetkali s příliš přátelským a vřelým přijetím. Mezitím Mirek nenápadně zmizel v houští a dostává se až na sousední louku. Za chvíli už vítězoslavně, ale nenápadně haleká kousek za závorou: "Reganéé, Reganéé – to bys mohl projet po tý loucéé!!" A skutečně – prozkoumáváme okolí asfaltky a zjišťujeme, že jézéďáci se s tím taky neštvou a nadrzo závoru objíždí kousek za remízkem přilehlým k cestě, po jakžtakž stabilní loučce. Regan tedy podrobně zkoumá poslední a jedinou záchrannou trasu a staví hlídky v podobě Kotla a Mirka ke vjezdu a výjezdu na louku. Je zde totiž dost bahna do kterého navíc stékala močůvka z vedle postavených chlívů menšího statku, ale když to zvrchu rozvalí, bezpečně musí projet, aniž by zapadl a my museli tlačit být minimálně po kotníky ve sračkách ohazováni odlétajícími kusy ”voňavého” bahna od prokluzujících pneumatik. Ale co by se dalo dělat? Představa strašná, ale udělat by se to muselo. Nájezd na pole volí Regan raději pozadu přes zpátečkou kvůli horšímu terénu, na poli se otáčí a už vyrazil… Sláva, daří se!! Poslední metry, kola prokluzují, ale Peugeot za pár vteřin stojí opět na asfaltce a před závorou! Teď už máme konečně důvod k ulehčenému vydechnutí. Vyhráli jsme! Ocitáme se v osadě Mokřina a za pár okamžiků se již napojujeme na okresní silnici směr Kynšperk a Sokolov. O drobné rozptýlení se postarala na křižovatce stojící přičmoudlá a obtloustlá štětka věkově něco mezi 16ti-18ti lety jež lákala potencionální zákazníky vyhrnutím halenky vysoko ke krku. Výkon komentujeme jednohlasně: Fůůůj! "Tady jsme už dneska jeli," chechtáme se už na plné pecky. Však je taky důvod – na takové dobrodružné bloudění hned tak nezapomeneme. Domýšlíme, co všechno se mohlo stát: nemuseli jsme vůbec vyjet z toho zabahněného údolíčka. Všichni v duchu děkujeme 309-tce a nahlas uvažujeme, kde bychom asi skončili, kdyby nám vydržela 405-tka se kterou jsme vyjeli. Nemuseli jsme překonat tu debilní závoru… mohli jsme tam prostě někde zkysnout na noc bez jídla a spacáků, auto zapadlé v bahně, pomoc daleko a ještě průser kvůli ježdění po lesích a v chráněné oblasti! Teď už se tomu všemu smějeme, ale přiznáváme si, že tam nahoře v lesích to teda sranda vůbec nebyla. Pracovní název dnešního dne byl zvolen: ”Durch Slavkovským lesem”.

Po beznadějném bloudění nás od světa a od svobody odděluje už jen tato bytelná závora.

Z Kostelní Břízy (mimochodem snad nejubožejší obce v tomto kraji – kostel těsně před rozpadem) směřujeme na obec Rovná. Je to celorepubliková "rarita": tato obec byla postavena na začátku šedesátých let, coby šílený budovatelský experiment pod názvem "vzorová socialistická vesnice". Podle toho to taky vypadá: "vesnice" je tvořena několika omlácenými paneláky soustředěnými kolem kruhového objezdu, uvnitř stojící obrovský a zdevastovaný betonovo-skleněný komplex střediska služeb. Prostě bomba - názorná ukázka bolševické zhovadilosti. Další trasa je nám už notoricky známá: zaniklá Čistá, Krásno a sjezd do Bečova nad Teplou. Sláva! Po dlouhém a strastiplném bloudění si konečně můžeme dopřát trochu toho vytouženého žvance.

Pomalu projíždíme asi nejvýstavnější uličkou v Bečově. Je to vlastně přístupová cesta k zámku a domy jsou tu skutečně pěkně opravené. Nalézá se tu jedna stylová hospůdka, ale my toužíme spíše po nějaké špeluňce s levným guláškem. Přesně taková knajpa se nachází hned za rohem před náměstíčkem. Je tu pár uslintaných chlapů, svérázný hospodský, který se zde zapomněl ještě z časů RaJ a vyčpělý pivní puch – tedy zařízení přesně pro nás. Nad naším stolem visí zarámovaný černobílý plakát s fotografií extrémně kypré nahé modelky ležící v lese na kameni – fakt bomba hospoda. K naší radosti nám vrchní doporučuje gulášek a klobásky, takže si okamžitě tyto dobroty objednáváme a pevně doufáme, že gulášek nebude vyhovovat normám Evropské unie. Máme štěstí, šmakoval nefalšovaně po česku. Po celodenní strastiplném putování máme hlad, takže s jídlem jsme v mžiku vypořádaní. Pak odjíždíme do nedalekého kempu, naší základny.
V chajdě se chvíli válíme a hodnotíme prožitý den. Mezitím nastává soumrak, takže přichází tradiční rituál: Kotel láme ostatní k návštěvě Huberta nad kempem. Dnes jdeme všichni pohromadě. Cedule u vstupu stále hlásá "španělský ptáček – 75 Kč", takže už bezpečně víme, co si dnes určitě nedáme. Dnes je obsazenost lokálu poněkud větší, takže Aleš musí dokonce i pracovat. Hned mezi dveřmi nás vítá: "No konečně, že jdete! Kde jste tak dlouho? Už mám pro vás nachystanou výbornou čerstvou polévku." S díky jeho specialitu odmítáme a prosíme o Gambáče. Po chvíli se ptáme Aleše na existenci toho záhadného vojenského zařízení, které jsme dnes objevili. Dá nám trochu práci mu ho lokalizovat, ale přesto okamžitě světácky odpovídá: "Jo, to je muničák, určitě je to muničák." Nějak se nám to ale nezdá, a tak se obracíme na mládence u vedlejšího stolu, neboť jsou místní. Ten komunikativnější – jmenuje se Petr – se s námi hned dává do řeči a přisedává si ke stolu. Přiznává, že ač zná Slavkovský les poměrně dobře, o tomto vojenském prostoru vůbec nemá ponětí. Tudíž mu hned popisujeme, jak se tam dá dostat. Zjišťujeme, že Petr je podobný čundrák a dobrodruh jako my, takže jsme našli společnou řeč a sáhodlouze si vykládáme o všech možných zážitcích z našich cest. Dozvídáme se o jeho cestě na Velkou Ameriku u Berouna a dostáváme o této lokalitě pár zajímavých informací. Nikdo z nás zde ještě nebyl, ale Kotel si vzpomíná, že na Ameriku dělali kdysi vandr Hrozna s Petěrem a mají odtud fakt zajímavé zážitky. Petr nám naopak prozrazuje, že o prázdninách se chystá na Labské pískovce u Děčína, takže odtud může zajímavými tipy posloužit zase Kotel.
Bylo opravdu o čem vykládat, takže večer se už mezitím přehoupl do noci a do hospody se dostavil i majitel, nám známý už od včerejška. Ten byl přece jen o něco znalejší než pingl a po popisu našeho odpoledního objevu nám sdělil, že zde asi měli rakeťáckou základnu Rusáci. Prý existují kdesi ve Slavkovském lese ještě dvě takové. (Možná je to tak, možná ne – moje další informace byla od samotného autora internetových bunkrologických stránek, který ve Slavkovském lese lokalizoval námi nenalezené bunkry, viz jeho mail: Dobrý den! Díky za informaci. Pokud se nepletu, tak v Mariánských Lázních, nebo jejich blízkém okolí byl dislokován protiletadlový pluk. Bude se tedy jednat (s určitou dávkou pravděpodobnosti) skutečně o nějaké předsunuté nebo záložní stanoviště. Vámi nalezený "bunkr" je podle všeho úkryt typu ÚŽ-6 (takzvaná "užatka"). Na rovnou chodbu s několika protitlakými dvěřmi navazuje boční vstup do jedné, vyjímečně dvou místností + výklenek na dieselagregát s filtroventilační soupravou. Tyto objekty se stavěly zhruba od roku 1965 po celém území státu - jako úkryty velení a spojení, případně sklady. Tomáš Kamenský)
Až něco po půlnoci se konečně odebíráme na kutě provázeni jak jinak než deštěm. Zítra nás čeká další náročný program s návštěvou Ašska.

Rozloučení s bečovským kempem: miss Odvrácená tvář.

Ráno zahajujeme opět tradičně: paštikou s rohlíkama a horkým čajem, protože venku i v chajdě je opět kosa. Zatímco Kotel žmoulá rohlík na kavalci, Mirek zevluje ve dveřích. Avšak záhy se obrací na Kotla a polohlasem volá: "Pocem, pocem rychle! Dělej sakra! A vem foťák!" Kotel se jen neochotně zvedá s hartusením: "Co to zase bude za blbost," avšak po vykouknutí ze dveří směrem k sousedovic chajdě okamžitě žhaví čočky v Olympusu. Sousedi totiž měli dceru, holku sotva třináctiletou. Ta nyní v podřepu seděla zády k nám a jelikož neměla kalhotky, z tepláků jí lezlo půl prdele. "Když jsme letos nenatrefili na žádnou Miss Jízdy, bude aspoň Miss Odvrácená tvář," glosuje Mirek a Kotel v mžiku zhotovuje uměleckou fotku. Chudák holka, kdyby se viděla!
Po snídani uklízíme náš vigvam, vracíme klíče na recepci a loučíme se s touto naší základnou. Ještě pohledem zavadíme o Huberta, zamáčkneme slzu v oku nad stále čerstvým španělským ptáčkem za 75,- a sjíždíme do Bečova. Bohužel bez povšimnutí necháváme místní zámek a hrad a směřujeme definitivně pryč z tohoto městečka těsně sevřeného vysokými stráněmi a kopci. Přesto je třeba návštěvu a podrobnější seznámení se s bečovskými památkami doporučit! Je zde dokonce vyhlášena městská památková zóna, jíž dominuje gotický hrad z roku 1314 s kaplí Navštívení Panny Marie, kde byla v roce 1985 nalezena vzácná románská truhla – zlatý relikviář sv. Maura. Ten byl nákladně zrekonstruován a zrestaurován a od roku 2002 je vystaven na bečovském zámku. Ten přiléhá ke hradu a je přístupný s průvodcem. Střed městečka je také výstavní, je zde barokní radnice, kašna a empírové měšťanské domy. Před Krásnem opět míjíme odbočku na rozhlednu – Reganovi se tam zase nechce! – a jedeme na Horní Slavkov, další horní městečko. My však máme plánovanou zastávku v nedalekém Lokti. Zde se totiž nachází další známý hrad a pěkné náměstí, což víme od Pedálovy party.
Silnice se kroutí podél řeky v těsném údolí a najednou se přes řeku vyloupne masivní ostroh s hradem a starobylými domy okolo. Řeka se doslova obtáčí kolem Lokte, takže nám to trochu připomíná historický Český Krumlov. Údolí překonáváme po vysokém mostě nad řekou a ocitáme se na hezkém náměstí, kde parkujeme náš stroj. Je poměrně brzy dopoledne, takže turistů je zde zatím poskrovnu. Pomalu tedy procházíme vyšperkované náměstí a k další naší smůle vynecháváme zajímavou expozici muzea umělecké knižní vazby, kterou měl Kotel také dopředu odněkud vymáknutou. Na mostě se kocháme pohledem na hrad a jdeme se projít po městském opevnění, díky němuž se dostáváme zpět na náměstí. K hradu vede dlážděná ulička, takže vystupujeme až k hradní bráně. Zde se to však už hemží turisty a především samými dětskými zájezdy, takže prohlídku hradu tradičně vynecháváme.

Procházka ve městečku Loket, v pozadí známý hrad.

Rozhledna na vrchu Háj u Aše je opravdu krásná.

Pěší prohlídku Lokte končíme pod hradbami a vracíme se na náměstí k autu. Regan startuje a jedeme zpět přes vysoko se klenoucí most nad řekou na okraj města. Ještě na mostě Mirek vykřikuje: "Hele, to je kámoš …… borec z Ostravy!!!" Samozřejmě, že tak odvážný výkřik nenechal Regana chladným a celou dobu výjezdu ze města událost parodoval tím, že znal 90% lidí, které jsme po cestě na výpadovku minuli. Dál už směřujeme na hlavní silnici směrem na Cheb. Naším dalším cílem – a také stěžejním bodem mise – je nejzápadnější město České republiky, Aš. Projíždíme kolem Sokolova po již notoricky známé silnici I/6 na Cheb. Několik kilometrů před Chebem je silnice rozšířena na dvoupruhovou rychlostní komunikaci, ze které pak odbočujeme na Františkovy Lázně. Za tímto lázeňským městečkem se dostáváme do tzv. ašského výběžku, který je ze všech stran obklopen německým územím. A také je to dokonale znát: benzinky, night-kluby, trpajzlíci… Korunu všemu nasazují Němčouři bezkonkurenční frontou u benzinky s bezkonkurenčně drahým benzínem. Je to u městečka Hazlov, které okamžitě křtíme na "Hajzlov". Konečně vjíždíme do Aše, která však na nás nedělá pražádný dojem. Jinými slovy – je to díra k pohledání, historické centrum žádné, baráky hnusné, prostě bolševický děs. Je zkrátka vidět, že po odsunu Němců se o to už zde nikdo pořádně nestaral. Jediným cílem, který zde ještě strávíme, je rozhledna na vrchu Háj.
Chvíli hledáme správný výjezd ze města a pak šplháme trochu do kopečka po účelové asfaltce. Rozhlednu máme přímo nad sebou, takže necháváme auto na malém parkovišti u stylové restaurace a jdeme po kamenných schodech pár desítek metrů k rozhledně. Už tam směřuje i nějaký osamělý turista, který si vyzvedl v hospodě klíč. Rozhlednu hodnotíme jako velice zajímavou, originální stavbu – je kamenná s klenutými okrasnými arkýři. Z mapy se dozvídáme, že je vysoká 34 metrů a postavena byla v roce 1904. Není též bez zajímavosti, že vrch Háj (není však nikterak výrazný nad okolí krajinou) je nejvyšším bodem české části pohoří Smrčiny s výškou 757 m.n.m. I z toho důvodu jsou na odvrácené straně kopce vybudovány lyžařské vleky a běžecké terény. Vycházíme až do nejvyššího patra rozhledny a koukáme do krajiny. Město Aš je jako na dlani. Okolí Aše je oproti městu poměrně malebné, samé kopečky. Zaujaly nás také i stavební detaily samotné rozhledny – prostě přesná a fortelná práce. Výjezd na Háj se jistojistě vyplatil.
Dole ve městě nás však čeká úkol nejdůležitější – splnění nejstěžejnějšího cíle naší mise, jak se vyjádřil Mirek. Z nejzápadnější výspy ČR musíme poslat pohlednici do nejvýchodnější výspy Slovenska Riovu strýci Dovhúnovi, který nás na loňské Jízdě tak skvěle přijal v Nové Sedlici. Jeho slogan: "Republika byla od Aše pod Kremenároš," mu chceme připomenout aspoň stylovým pozdravem. Parkujeme tedy v centru (pokud se tak dá v Aši nazvat hlavní ulice, nebo spíš průtah) a sháníme se po nějakém infocentru, kde bysme zajedno zakoupili místní pohlednice a známky a za druhé taky zjistili směrovák do Sedlice. Adresu nám totiž Ria doposud nedodal, takže opět musíme improvizovat. Infocentrum se naštěstí nachází hned přes ulici, takže tam za Reganova neustálého brblání vstupujeme. Nutno uznat, že "íčko" je moderně vybavené s přehršlí všech možných informačních materiálů. Kotel s Mirkem kupují u slečny několik pohledů, zatímco Regan studuje věšák s kvantem turistických map. Na naši prosbu o zjištění PSČ Nové Sedlice na internetu slečna ochotně odbíhá dozadu k počítači. PSČ nám posléze dává na papírku s omluvou, že jí Kotel nadiktoval počeštěný výraz "Sedlice" namísto Sedlica, takže jí to trvalo o něco déle. Regan si na závěr kupuje jakousi turistickou mapu z edice KČT a pak už se odebíráme do nejbližší hospody o pár metrů dále po hlavní ulici. Hospoda je naštěstí stylová a pěkně zařízená, takže pohodlně usedáme. Regan se zase někde zapomněl, takže přichází o něco později, zatímco Mirek s Kotlem už studují jídelák. Ceny malinko nad průměr, ale ještě ucházející. Jediný Regan si nedává pivko. Společně pak vymýšlíme text na pohled strýci Dovhúnovi. Vše až na adresu máme tedy sepsané, takže nezbývá než zavolat Riovi, aby nám s adresou poradil. Ten však neví přesné číslo popisné, tak Kotlovi po telefonu aspoň radí: "Napiš tam prostě pan Dovhún, Nová Sedlica a hotovo. To dojde. Jinej člověk toho jména tam stejně není." Kotel má však snahu to trochu upřesnit, takže na radu Mirka - který si pro změnu pamatuje číslo roubenky Riovy babičky (čp. 109) – píše pod jméno: "domek nad roubenkou č. 109". Celý náš výtvor potom slavnostně fotíme se štucem piva a konečně se můžeme nadlábnout. Regan se tohoto stěžejního konání moc nezúčastňuje zato zaujatě studuje záhadnou turistickou mapu, kterou si zakoupil v "íčku". "Cos to koupil za mapu? Nějakou zdejší?" zajímá se Kotel. Regan je však tak zahloubán do mapy, takže než by se Kotel dočkal odpovědi, přelouská přebal sám: Třebíčsko. "Panebože, to je vůl – von si koupí mapu Třebíčska 400 kiláků od domova a ještě to tady podrobně študuje!" úpí Kotel, nicméně mapu posléze Reganovi chválí, neboť se jedná o "padesátkovou" edici KČT. "Náhodou, ta mapa je úplně na hovno," hodnotí ji Regan, "vůbec tady není spojovačka z Výčap do Mikulovic…" a následuje asi desítka dalších nepřesností a chybějících objektů převážně v okolí "hlavní vesnice" našeho okresu. "A vaši hospodu bys tam třeba namalovanou nechtěl?" ťuká si už skoro na čelo Kotel. Regan uzavírá debatu s tím, že zákres mikulovické hospody U Procházků by v mapě vůbec neškodil.

Po obědě žhavíme auto a pomalu vyjíždíme z "centra" Aše. "Ještě zastav u nějaký schránky," starostlivě připomíná Mirek, drže v ruce pohled strejdovi Dovhúnovi a svému příbuzenstvu. Schránka jako na zavolanou je hned vedle silnice, takže stačí malé přibrždění a Mirek může zahlásit: "Cíl mise splněn!" Opouštíme město Aš, které se snad opravdu může chlubit pouze tím, že je "nejzápadnější" v republice (aspoň geograficky) – jo, pardon; a ještě tím pěkným infocentrem – a vracíme se zpět na Cheb. U Hajzlovské benzínky zjišťujeme, že fronta východoněmeckých "turistů" se asi pětkrát prodloužila, zato cena zůstala netržně stejná: zhruba 28,50 Kč/l (jinde stál tehdy litr naturálu cca 26 a nějaké drobné). V Chebu se trochu motáme, ale brzy se dobře směřujeme do centra a parkujeme v boční ulici, odkud je na náměstí pár kroků.

Světoznámý soubor kupeckých domů Špalíček na dolní straně chebského náměstí.

Zdejším cílem, který určitě chceme vidět, je světoznámý soubor kupeckých domů zvaný "Špalíček". Tento jedinečný objekt jsme doposud znali pouze z fotek, tak ho chceme vidět také v reálu. Na náměstí to bereme trochu oklikou, neboť nás zaujal monumentální pozdně románský kostel sv. Mikuláše a Alžběty, tak se jdeme k němu aspoň podívat. Špalíček se nám taky moc líbí, je to navíc pěkný motiv pro naše fotky. Škoda jen, že je pod mrakem a fotky tak nebudou stoprocentní. Musíme uznat, že chebské náměstí Krále Jiřího z Poděbrad je opravdu krásné – historické domy, spousta laviček a květin, stylová rekonstruovaná dlažba, auta mohou jen do horní části, jinak je to oáza pěších. Zcela jasně proto vyhrává nad třebíčským. Mirek se jde podívat ještě ke hradu. A jelikož máme dost času, procházíme okolo Špalíčku do spodní oddělené části náměstí, kde se nachází v historickém Pachelbelově domě Chebské muzeum. Právě v tomto domě byl v roce 1634 zavražděn vojevůdce Albrecht z Valdštejna (všichni známe ten výjev-obraz z učebnic). "Když už jsme tady, můžeme si to muzeum projít, že jo? Kdovíkdy se sem zase dostaneme," láká ostatní Mirek. Návrh je bez diskusí jednoznačně přijat, platíme a jdeme do muzea. Expozice je navíc obohacena o dílo předválečného místního německého umělce Williho Russe – výstavu jeho malých dřevěných sošek. "Hmm, byl to Němec a jmenoval se Rus," poznamenává trefně Mirek a vzápětí hodnotí úroveň Mistrova díla jako "nicmoc": "Prostě, vzal kus dřeva a vyřezával figurky, to dělal v horách kdekdo." Na jednom obrázku nicméně vidíme Russe, jak řeční k davu před kamennou krásenskou rozhlednou a tudíž se z popisku dozvídáme, že to byl právě on, kdo rozhlednu navrhl. Pocházel totiž přímo z městečka Krásno a do odsunu v roce 1945 tu také působil. Smutnější zajímavostí byla malá fotografie, na které Willi Russ v roce 1938 slavnostně odhaluje pomník na návsi před radnicí ve vesnici Litrbachy. Z fotografie jsme spolehlivě poznali lipovou alej, která vedla před radnicí a která nyní lemuje procházející silnici, v prostorách radnice je nyní hromada suti a kamene prorostlá mohutnými bolševníky a na místě pomníku je nyní zasazená památeční mramorová deska obehnaná ozdobným železným plůtkem.
Prohlídka je bez průvodce, ale poměrně zajímavá. Paní nám navíc nabízí, že nám na videu pustí zhruba dvacetiminutový dokument o Chebu a okolí. Regan ostenativně dává zbytku výpravy najevo, že na video kašle a chce mít museum dle svého zvyku co nejdřív za sebou. Mirek s Kotlem však dílem nechtějí urazit a dílem je video opravdu zajímá, tak se usazují do polstrovaných židlí a paní jim video pouští. Aspoň se dozvídají něco z historie z Chebu, ale v závěrečné fázi pojednávající o chebském průmyslu to vzdávají a spěchají za Reganem, který už nervózně přešlapuje na konci schodiště a nadšeně nám doporučuje shlédnutí vystaveného modelu středověkého Chebu (patrně v měřítku H0). Bezesporu nejzajímavějším a zlatým bodem prohlídky je návštěva místnosti, v níž byl zavražděn Albrecht z Valdštejna: je to temná komnata s neprodyšně zakrytými okny, vrstva laku na nábytku a téměř historický puch z něj by se daly krájet, nábytek je přesně na těch místech, jak to známe ze známého obrazu v učebnici. Mirek dělá snímek a jde se dál. Po chvíli prohlídka muzea končí a my jsme rádi, že jsme ji podnikli. Jsme tak aspoň bohatší o nové poznatky a zážitky.

Nadchází nejvyšší čas pro další stěžejní bod denního programu – najít vhodné ubytování. Opouštíme proto Cheb a směřujeme k nedaleké přehradě Jesenice. Kotel má opět z internetu stažené nějaké tipy na ubytování ve formě chatek. Chvíli se motáme při výjezdu z autostrády, ale pak již natrefujeme na vedlejší silnici do osady Dřenice přímo na okraji přehrady. Vodní nádrž není nijak velká, má zhruba 10 kilometrů délky a leží ve zcela otevřené krajině bez lesů. Hodí se spíše pro rybáře než pro rekreaci a s přehradami, jaké známe (Dalešice, Vranov, Lipno…) se v atraktivitě a kráse nemůže vůbec měřit. Tipujeme, že vznikla přehrazením a zatopením starých pískoven. Leží na řece Odravě. V osadě Dřenice připadá v úvahu jeden solidnější kemp, který dle internetu disponuje chatkami. Slečny na recepci se tedy ptáme, zda by byla k mání nenáročná chatka maximálně na dvě noci. Následuje však obehraná písnička: slečna potvrzuje, že chatky samozřejmě mají, ale jestli je některá volná, musí si ověřit u pana vedoucího. Po krátkém telefonickém rozhovoru se od slečny dozvídáme, že jako z udělání mají v tomto nevlídném a skoro deštivém počasí všechny chatky obsazeny. Opět se potvrzuje známé "podnikatelské" pravidlo, že na jednu-dvě noci nám nikdo chatku nepronajme, to ji raději nechá prázdnou. Jedeme tedy proto ještě kousek dál podél levého břehu nádrže. Nic moc – sem tam nějaká chata, i nabídka k ubytování. Dál už to nejde, silnice končí, takže otáčíme a u bufeťáckého bufetu okupovaného hrstkou rozhodně ne movitých rekreantů zastavujeme, protože Regan chce koupit ingredience na jeho oblíbené špagetky a taky se pozeptat na ubytování v nejbližším okolí. Mladý prodavač nám říká, že zde už žádný kemp není, akorát ubytování na jedné soukromé chatě, ale prý je to "drahé". Rozhodujeme se proto pro další rekreační lokalitu na přehradě, ale to se musíme vrátit na hlavní silnici a jet trochu východněji. Podél břehu se tam totiž dojet nedá.
Vracíme se do předměstí Chebu Dolní Dvory a směrujeme se na starou státní silnici ke křižovatce "Ypsilonka", kde se dalo kdysi odbočit buď na Vary nebo Mariánské Lázně. Po dostavbě přehrady a vedlejší autostrády však tato křižovatka pozbyla význam a je z ní teď pouze místní komunikace uprostřed polí s jedním bufeťáckým stánkem. Může se však pochlubit dvěma historickými zajímavostmi: památníkem americké armády a historickým geodetickým bodem – o všem ale až později, protože nyní na Ypsilonce nezastavujeme a točíme to směrem k Jesenici. Posledními dvěma možnostmi jsou totiž kempy "Karel" a "Ronak". Zastavujeme u kempu Karel, který je spíš rekreačním zařízením: u zalesněného pásu na strmém břehu přehrady se nachází velká víceúčelová budova s hotelem a restaurací, v areálu potom několik různých typů bungalovů. Nevypadá to tu celkem špatně. Regan však nabádá, že musíme přelstít trapnou fintu majitelů kempů, když slyší (nebo spíš neslyší) o ubytování na jednu či dvě noci. Ostatně, je na to již vycvičen ze Slovenska ze Šíravy, takže jdeme směle do toho. Mirek zůstává v autě a Regan s Kotlem jdou do hospody, kde se ptají po recepční. Nepříliš ochotný a laxní majitel jinak stylové hospůdky jim po socialisticku na půl huby odpovídá: "Jóó, někde tady je, chvilku počkejte…" Objednáváme si tedy po malém pivku a čekáme. Po chvíli jde Regan na věc, protože recepční se vynořila odkudsi z hlubin kempu. Nejprve se informuje na cenu – zhruba 800 korun za čtyřmístný bungalov se sprchou, WC a kuchyňkou, což se pro tři lidi dá celkem akceptovat. Navíc si chceme uklohnit špagetky, takže se nám kuchyňka se sporákem a nádobím velice šikne. Regan tedy přistupuje na cenu: "Tak pani, my si prozatím zaplatíme na jednu noc a zejtra se dohodnem, jestli zůstanem dál, jo?" Je to sice průhledné, ale recepční není majitelka, tak je jí to asi celkem jedno. Dostáváme klíč od bungalovu 24A, kam ihned přeparkováváme.
Bungalov je opravdu na solidní úrovni (avšak to ještě Regan nepřišel na hrátky s postelemi). Postupně začínáme okupovat koupelku, abychom ve sprše smyli několikadenní krunýř; a samozřejmě i WC, aby se ho někteří silní jedinci pokusili rozstřelit. Vymydlení, odlehčení a převlečení se začínáme věnovat proviantu – tedy především Regan. Na sporáku už začíná bublat hrnec špaget, které díky vařící vodě abnormálně nabyly. Jízdový kuchtík Regan pak připravuje finále: sýr a salzu se všemi možnými ingrediencemi a už konečně můžeme na terásce zasednout ke slavnostní večeři, která nám v mnohém připomíná loňskou Šíravu. Hrnec je opravdu bezedný, a paradoxně valibuk Mirek je největší nedojeda. Nakonec se ale s kopcem špaget nějak vypořádáváme. Nezbývá než se pohodlně usadit v křesílkách, začít trávit, do toho sykat poslední plechovičky pivka a vrchem i spodkem nahlas ulehčovat přeplněným žaludkům. Okolochodící ratolesti toho mála rekreantů si nás zvědavě prohlížejí a nás zase pro změnu nejvíc zaujala jedna vyžraná dívčina, ke které se vyjadřujeme, že ta hora špaget by pro ni byla ještě málo…
Pak se chvíli střídavě válíme v bungalovu, kde Regan přišel na další zábavu: "Hele, zvopakujem, co jsme dělali na táborech," spiklenecky mrká na Kotla a hbitě odstraňuje prkýnka z postele momentálně nepřítomného Mirka. Samozřejmě, že nicnetušící Mirek se propadá na podlahu, ale směje se spolu s Reganem, čímž mu trochu sebral vítr z plachet. Tušil asi nějakou čertovinu. Při dvou pokusech o vrácení prkýnek však rezolutně prohlašuje: "Pojď si to spravit, ty blbče – když sis to rozebral, dej si to tam sám." Je v tom asi nějaký zádrhel, ale Regan se chce vytáhnout – přece jeho, vyhlášeného automechanika, nemůže nějaká postel s prkýnkama zaskočit! Oprava se však vůbec nedaří, postel je totiž po smrti a před destrukcí držela jen silou vůle. Kotel s Mirkem se už posměšně nad Reganovou snahou usmívají a Mirek si Reaganův opravárenský zásah dokonce fotí. "Hoši, klid, hned to bude… tady to chce trochu podržet, tady trochu zatlouct, tady by to chtělo hřebíček…" komentuje Regan za mohutného zatloukání konzervou opravu postele, ale to se už jedná o opravu vskutku generální. Nakonec nezbývá bidlo naaranžovat tak, aby se pod přísnějším pohledem samo nerozpadlo a vyhlásit na něj zákaz sedu a lehu. Po podrobném prozkoumání opravy za Reganovy nepřítomnosti Mirek Kotlovi ukázal bravurně z podlahy podepřenou nosnou lištu konzervou Chalupářského guláše, kousku dřeva a něčího ešusu.

Naše poslední útočiště: bungalov v kempu Karel u Jesenické přehrady.

Ale to už nadešel večer a my se chceme ještě porozhlédnout po kempu dokud není tma, a pokud možno najít nějaké kulturní vyžití, třeba dobrou hospodu. Vydáváme se proto na zdravotní procházku nejprve na břeh přehrady. Zalesněný okraj je poměrně strmý a vede po něm dokonce špinavý tobogán. Dole je pouze malá pláž vysypaná pískem. Nic moc. Vracíme se nahoru. Hned za naším kempem je louka, dokonale rozparcelovaná. Nikoliv však pro rekreační chaty, ale pro vyřazené maringotky a přívěsy všeho druhu. Kdo viděl a ví, jak to vypadá u Dalešické přehrady v Hartvíkovicích, dovede si představit tu příšernost – tak tady na Jasenici to vypadá ještě hůř! Parcelky o rozměrech cca 5x10 metrů jsou dokonale ohraničeny: kde není plůtek z nějakého pitoreskního harampádí, jsou již dokonce osázeny malé stromečky. Uprostřed se vyjímá nějaká ta plechová "hacienda" doplněná roztodivnými přístavky a přístřešky. Prostě podle toho, co a jak majitel kde uzmul, našel na smeťáku, nebo ukradl. Dobře se bavíme a Mirek lituje, že nemá s sebou foťák. Dále se dostáváme zadem až do druhého avizovaného kempu, zvaného "Ronak". Taky nicmoc – jedna hlavní budova s jídelnou, chatky víceméně žádné, opodál přes zátoku živelně stavěné soukromé chaty. K vodě je přístup taky špatný, neboť umělá "pláž" (jestli se to tak dá vůbec nazvat) se nachází pod vysokou opěrnou betonovou zdí, kam se dá sejít po polorozpadlých a vyhlodaných betonových schodech. Je prostě poznat, že všechno zde pochází z dob socialismu (a mnohdy to ještě v socialismu je). Ačkoliv poctivý beton by měl vydržet neporušený minimálně století, tak na tomhle se tedy pěkně šetřilo. Anebo si z ušetřeného cementu někdo zadarmo postavil chatu opodál. Po večerní procházce už máme jasno: na Jasenici jsme poprvé a naposledy v životě.
Na verandě ještě chvíli klábosíme a likvidujeme poslední zásoby plechovek. Obloha je opět beznadějně zatažená, chvílemi i poprchává a my se pomalu rozhodujeme, zda již zítra Jízdu neukončíme. Mirek ještě volá domů s čím a kdy je potřeba pomoct na chalupě a proto se shodujeme, že vzhledem k nepříznivému počasí zítra zmáknem ještě nějaké památky cestou a večer dojedeme domů.

Křižovatka Ypsilonka: památník 1. americké armádě, která osvobozovala západní Čechy.

Rozhledna na Krásenském vrchu nesměla chybět v našem itineráři.

Ranní počasí je opět neutěšené – samozřejmě pod mrakem a mrholení. Balíme, odevzdáváme klíče od bungalovu a necháváme ho i se zlikvidovanou postelí za zády. Máme v plánu, že se zastavíme na křižovatce Ypsilonka. Jdeme tedy blíže prozkoumat památník americké armády. Je to vysoký pylon z černé žuly s vyrytými jmény vojáků, kteří padli při osvobozování západních Čech. Nalezli jsme tam i několik polských jmen. Pozemek okolo je pěkně upraven a navíc se na informační tabulce dozvídáme, že je to diplomatická půda v majetku Spojených států. Proto nemohl být v dobách totality komunisty zlikvidován. Kotel vzpomíná, jak vždy při květnovém výročí konce války na Hlasu Ameriky (komunistům na truc) hlásili, kdy a v kolik hodin bude klást americká delegace u památníku květiny. Naproti přes vozovku se nachází mohutný kamenný jehlan s sotva čitelným německým nápisem (z r. 1873). Zpravidla takovéto body označují místní "znalci" (laici) pyšně jako "středy Evropy", jenže pravda je vždy zcela jiná, protože těchto bodů je na území bývalého mocnářství desítky. Kotel sděluje, že v tomto případě jde o nivelační základnu - konec nivelačního pořadu (pro určování výšek), která musí mít pečlivou a pevnou stabilizaci. Před pylonem je na úrovni terénu velká kamenná deska s čepem (vlastní nivelační bod), která má nadmořskou výšku vůči hladině Baltu určenou na čtyři desetinná místa.
Tímto jsme ukončili náš pobyt na Chebsku a vydáváme se na dlouhou cestu, která bude dle předpokladů obohacena zastávkami, pokud narazíme na nějakou pamětihodnost či zajímavost. A protože máme před sebou hradbu nám již důvěrně známého Slavkovského lesa, Kotel velí k tradičnímu odbočení do jeho nitra: "Jede se na krásenskou rozhlednu – bez její návštěvy se odtud nehnu!" zní nekompromisně, i když není o moc lepší počasí než v minulých dnech (tj. nízká oblačnost a sem tam mžení). "I kdyby mělo chcát jako z konve, na tu rozhlednu prostě vylezem," notují si Kotel s Mirkem, zatímco Regan je v menšině a cosi brblá, že se na nějakou rozhlednu může vyprdnout. Opět projíždíme přes Litrbachy, opět sjíždíme do městečka Krásno... Nahoře nad Krásnem přece jen skeptik Regan odbočuje dle směrovky ze silnice na zamokřenou louku a drtí to až k nedalekému lesu, kde parkuje. Vyrážíme na cestu vzhůru, nemůže to být dále než půlkilometr. Hned po pár krocích narážíme na zajímavý vodní tok – teče vlastně po úpatí svahu. Ihned správně odhadujeme, že musel být uměle vytvořen a vzápětí také nalézáme na informační tabulce odpověď: jedná se o tzv. Dlouhou stoku, která byla zbudována někdy v 18. století a přivádí vodu z hor do Krásna a Horního Slavkova, kde ji bylo zapotřebí pro řemesla. Dále rozblácená cesta vede podél pastviny a Regan v promočených botaskách opět hudruje. Po chvíli však docházíme na plochý vrchol Krásenského vrchu (777 m.n.m.) a rozhledna se před námi objevuje v celé své kráse. Při bližším ohledání zjišťujeme, že je nově opravená, spáry mezi hrubými kameny jsou vymazané betonem a schodiště též opraveno. Regan si ihned všímá, že zblízka nejsou stěny vůbec tak uhlazené, jak by se z dálky mohlo zdát: šišaté kameny zedníci prostě skládali, jak je napadlo, hlavně že udrželi netradiční tvar rozhledny. "No to je vidět, že to stavěli nezaměstnaní," komentuje Regan. Krásenskou rozhlednu totiž nechalo postavit město v době hospodářské krize v letech 1933-34 a poskytlo tak práci místním nezaměstnaným. Autorem návrhu 25 metrů vysoké kruhovité rozhledny s točitým schodištěm netradičně vně po obvodě je právě místní rodák a umělec Willy Russ, jehož výstavu jsme shlédli v Chebu. Na výstavě byla také historická fotografie, na níž je zachycen Russ a početný dav místních občanů při slavnostním otevření rozhledny. Za totality pak rozhledna chátrala, upadla v zapomnění, ale před rozpadem byla naštěstí zachráněna před několika lety. Jistě i díky dokumentárnímu seriálu, který tehdy zažehl velkou vlnu zájmu o tyto stavby. Běžel před pár lety v televizi a uváděl ho herec Luděk Munzar. My chvíli ještě dole zkoumáme zamřížované přízemí rozhledny a infotabuli s mnoha zajímavostmi a nákresy a pak už šplháme po točitých kamenných schodech nahoru.
Trochu jsme se při tom zapotili - k našemu překvapení i díky slunci, které jako zázrakem začíná prosvítat víc a víc mezi mraky! No vida, krásenská rozhledna jakoby měla nějakou kouzelnou moc nad okolní přírodou, jakožto kamenný symbol Slavkovského lesa. Na horním ochozu se nám naskýtá krásný výhled po okolí, navíc umocněn stále se zlepšujícím počasím a tedy i dohledností. Nízké mraky jsou tytam. I díky panoramatickým nákresům na ochoze můžeme určovat krajinné objekty: na jihozápadě se zvedá temná a tajemná zalesněná hradba Slavkovského lesa, na druhou stranu vidíme blízká městečka Krásno a Horní Slavkov, daleko na západě se rýsují kopečky Doupovských hor. Konečně tedy vidíme krajinu, ve které jsme strávili několik dní, i trochu z ptačí perspektivy. I věčný kybic Regan trochu pookřál. Scházíme dolů a shodujeme se, že výstup na Krásenskou rozhlednu stál rozhodně za to a byla to ta pravá a symbolická tečka na závěr pobytu a rozloučení se Slavkovským lesem. "Kdo Krásenskou rozhlednu nenavštívil, ve Slavkovském lese prostě jakoby nebyl," notují si Kotel s Mirkem. Cestou k autu už pere slunko naplno, takže ve svetrech a maskáčích, ve kterých jsme ještě před půlhodinkou klepali kosu, se už nedá vydržet. Jdeme tedy do triček a vyrážíme už definitivně na cestu napříč republikou. Při té příležitosti Regan filozofuje, jak je vlastně Česká republika velká, když z Chebu až k nám bude trvat cesta (se zastávkami) prakticky celý den. "A teď si představte, když bylo ještě Slovensko… co Slovensko! Podkarpatská Rus! To přece bylo víc jak tisíc kilometrů!!!" hodnotí s vervou Regan a všichni společně vzpomínáme na loňskou štreku ze Zemplínské Šíravy. "No prostě – když někdo musel jet vlakem z Chebu do Jasiny, tak to si mohl rovnou hodit," uzavírá Kotel s podotekem, že za čtrnáct dní ho čeká skoro to samé: cesta do Užhorodu a Koločavy.
Za tohoto hovoru už ani nepočítáme po kolikáté projíždíme Bečovem nad Teplou. Regan by už někde rád dolil naftu, ale při pohledu na cenu na bečovské Benzině usuzuje, že těm vydřiduchům nedá v žádném případě vydělat a dočepuje pouze tolik, aby to vydrželo k další pumpě (to se během dne opakuje ještě několikrát). Silnicí I/20 se šplháme z Bečova směrem na Plzeň a u nám notoricky známého zájezdního hostince U Huberta, který je "kupodivu" stále na prodej, Regan trochu přibržďuje. Dílem proto, aby Kotel mohl udělat poslední nostalgickou fotografii tohoto svérázného restauračního zařízení; dílem proto, aby Mirek mohl zjistit, jakou specialitu dnes nabízí místní vyhlášená kuchyně okolojedoucím hladovým pocestným. "Pánové, novina: španělský ptáček za 75,- stále čerstvý!!!" hlásí Mirek. "Představte si, že si to tam někdo nevinnej a netušící přece jen objedná, to musí být bašta," chechtá se Regan. Pak už definitivně opouštíme oblast Slavkovského lesa a projíždíme mírně zvlněnou krajinou v okolí městečka Toužim, kde opět bereme něco nafty "na dojetí k další pumpě".

Hrad Krakovec na Rakovnicku byl bohužel uzavřen.

Tato oblast západních Čech jsou ještě typické Sudety, po válce vysídlená krajina, později drancovaná novými "osídlenci", necitlivě "obhospodařovaná" především státními statky. Jejich torza a zříceniny jsou vidět prakticky v každé vesnici. Vesnice jsou špinavé, neupravené, s mnoha rozpadlými budovami (o kostelích ani nemluvě) a četnými polorozpadlými bytovkami… prostě hrůza. Z vnitrozemí na to nejsme vůbec zvyklí. Je vidět, že kdo tu žije, nemá opravdu ke svému okolí žádný vztah; nikde není vidět nějaký zájem na tom, aby vesnice a veřejné prostory a majetek mohl vypadat líp. Situace se však pozvolna začíná lepšit od Rabštejna nad Střelou a dále k Rakovníku, kde již začíná centrální část Česka. Samotné městečko Rabštejn nad Střelou je známé svými historickými památkami a především krásným nedotčeným okolím a nádhernou přírodou, jíž dominuje hluboce sevřené údolí řeky Střely. Zde však nezastavujeme, naším dílčím cílem je až hrad Krakovec vzdálený několik kilometrů na východ. Viděli jsme jej v Kotlově publikaci a nyní to bude vítaná zastávka na dlouhé cestě. Parkujeme ve vsi a jdeme na blízký ostroh, jemuž vévodí mohutná věž Krakovce. Historický dřevěný most přes příkop se právě opravuje do původní podoby a původní technologií (řemeslníci nemají žádné motorové pily, všechno dělají ručně!). Na Krakovci také svého času nalezl útočiště Mistr Jan Hus a stavba samotná patří svým stylem k nejhodnotnějším v Evropě. V současnosti se zde hojně pořádají historické slavnosti, šermířská představení a podobně. Též poloha hradu v romantickém prostředí mezi Křivoklátskem, Rakovnickou pahorkatinou a řekou Berounkou je vítaným magnetem pro trampy, turisty a milovníky přírody. Branka do areálu je z druhé strany, ale tam se dozvídáme, že hrad je dnes bohužel uzavřen. Vracíme se tedy pomalu k autu a poslední naděje na posezení nám hatí uzavřená stylová hospůdka. Nicméně Regan opět prosazuje názor, že stejně se mu už všechny ty hrady a zříceniny pletou, takže je mnohdy lepší prohlédnout si objekt na vlastní pěst, třeba i zvenku, než obětovat zbytečnou hodinu na nudnou prohlídku, která mu později stejně dokonale splyne s ostatními, absolvovanými na jiných hradech.

Hrad Křivoklát patří k nejkrásnějším u nás.

Pokračujeme dále do nitra Křivoklátska. To znamená, že u obce Týřovice sjíždíme do hluboce zaříznutého údolí řeky Berounky. Zdejší krajina je impozantní a dělá na nás opravdu velký dojem. Silnička se klikatí pod strmými skalami a zalesněnými úbočími, zatímco z druhé strany se vine stříbrná a už poměrně široká Berounka. Konečně krásné počasí vylákalo na vodu spousty vodáků, na břehu po stezce se to hemží turisty. V jednu chvíli se koncentrace turistů silně zahušťuje – míjíme nějakou výletní hospodu, na níž se skví nápis "U rozvědčíka". "Kruci, kde jenom tahle hospoda účinkovala?" přemítáme a o trochu později nám svitne, že samozřejmě kde jinde, než v díle spisovatele Oty Pavla a filmů natočených dle jeho povídek s Rudolfem Hrušínským a Karlem Heřmánkem v hlavních rolích. Městečko Křivoklát už předznamenává blízkost dalšího známého hradu, který jsme se rozhodli navštívit. Ani nemusíme dlouho hledat odbočku ke hradu – dole u silnice a u řeky je parkoviště a několik hospůdek.Vydáváme se nahoru k hradu a Regan zase brblá, že tam mohl dojet autem, zvláště když zmerčí parkoviště pod hradní branou. Ale aspoň se trochu projdem. Křivoklát je opět typický český hrad, jehož siluetu s bílou kulatou věží notoricky známe z mnoha fotografií a publikací. Dnes však máme poprvé možnost projít si areál hradu reálně. Gotický hrad je velmi zachovalý a lze říct, že patří k nejhezčím a nezajímavějším u nás. Patřil Valdštejnům a v majetku státu je od roku 1929. Nádvoří, areál i strážní věž s pěkným výhledem na městečko si krátce procházíme a vracíme se dolů k autu. Jelikož už nastala doba oběda, usedáme v hospůdce naproti a objednáváme si chutný oběd - špíz s vařenýma bramborama. Ovšem po chvíli se vrací číšník s tím, že kuchař má už jenom dvě poslední porce. Reganova solidarita vůči svým souputníkům vyvrcholila tím, že se vzdal své porce, což bylo ostatními patřičně oceněno. Obsluha je ochotná, takže hospodu hodnotíme kladně. Řidiči-abstinentu Reganovi nezbývá, než aby si objednal na tabuli avizovanou malinovou limonádu. Zjišťujeme, že je mimořádně dobrá a navíc akorát chlazená, takže si ji objednáváme všichni. Navíc se zajímáme odkud ji majitel dováží a chceme si dát i načepovat s sebou. Regan zahání hlad u stánku se zmrzlinou na silnici před restaurací, odkud je to k autu jenom pár desítek metrů.
Z Křivoklátu pokračujeme dále na východ – hlubokými křivoklátskými lesy dojíždíme do Berouna a dostáváme se tak do další atraktivní lokality středních Čech: do okolí Karlštejna a CHKO Český kras, prostě lidově do oblasti tzv. české Ameriky. Silnička se stále kroutí podél Berounky nedaleko Svatého Jana pod Skalou k osadě Srbsko. Vtom nás míjí další rarita. Proti nám si to šine nefalšovaný nablýskaný veterán z první republiky obsazený neméně stylovými postavičkami. A za ním další a další. Zkřížili jsme trasu asi nějakému historickému závodu veteránů. "Safra, safra, doufám, že nějakýho nesejmem, to bysme se nedoplatili," v žertu se strachuje Regan. Dvě desítky starých auťáků jsme potkali určitě, ten poslední už zřejmě dojel definitivně (jeho osádka se pokoušela opravit nehybný stroj v nejbližší vesnici). V osadě Srbsko si připomínáme vyprávění Petra z Bečova, který nám vykládal o nezapomenutelné návštěvě zatopených lomů na Americe a zážitku z cesty několik set metrů dlouhou štolou ústící do velkého opuštěného lomu. Musí to být někde v nejbližším okolí. "No prostě to chce někoho, kdo to tady zná," končíme debatu na toto téma s tím, že bysme se sem někdy měli vydat na čundr.

Typické panorama Karlštejna se fotí z protějšího vrchu.

V obci Karštejn rozkládající se pod stejnojmenným hradem musíme jet doslova krokem, kvůli velké koncentraci turistů. Odbočku ke hradu bezpečně poznáváme, ale hrad není vůbec vidět. "Jojo, je to tak - hrad není z městečka vůbec vidět, to je všeobecně známé," potvrzuje Mirek, "abysme viděli to krásné panoráma, jak ho známe z fotek, musíme tady někde odbočit a vyjet po silnici do protilehlýho kopce." Uvědomujeme si ale, že jedinou odbočku, most přes Berounku, jsme už přejeli a musíme to tedy otočit. Regan přibržďuje u krajnice a hledá nejvhodnější místo. Vtom máme na boku přilepenou raritní feldu s ještě více raritním nápisem "obecní policie" a dobrotivý strýc, jemuž uniforma v žádném případě nepadne, na nás kroutí prstíčkem: "Kluci, tady NE, tady NE-E…" – "Jaký ne-e? Co se mu nezdá?" hartusí Regan. "Je tady asi zákaz zastavení, vole," překládá Mirek s Kotlem svéráznou mluvu místní obecní policie. Četníkovi s úsměvem naznačujeme, že se chceme jenom otočit a přejet řeku, což se setkává s blahosklonným pochopením. Policejní felda s místním svérázným četnictvem nás doprovází až za most k nádraží, kde se pro změnu uniformovaní strýčci dávají do řeči s nějakým místním sousedem. "Čoveče, to je služba – povozej se po městě, pokecaj se známýma…, prostě pohoda," komentuje to Mirek. To už však šplháme po úbočí protilehlého kopce a proti nám se otevírá krásný výhled na nejznámější, nejnavštěvovanější a asi i nejkrásnější český hrad – Karlštejn. Nalézáme nejvhodnější místo k focení a Kotel s Mirkem dělají fotky. "Doufám, že zas nepřijedou ti lapiduši," cedíme všichni mezi zuby, maje na paměti zdejší policii. Silnička nás dále vyvádí vysoko do kopců nad údolí Berounky a vede kolem světoznámého golfového hřiště. Zpět k řece sjíždíme v Zadní a Hlásné Třebáni, takže v autě notujeme trefenou písničku dědy Mládka "Hlááásnááá Třebáň je krááásnáá…" V nedaleké Řevnici odbočujeme nahoru do brdského hřebene a opouštíme tak oblast Českého krasu. "Tak jsme viděli typickou rekreační oblast Pražáčků," uzavírá Mirek, protože do Prahy je to skutečně coby kamenem dohodil. Regan pro změnu hlásí nutnost opět dočepovat naftu, protože minule bral opět "jen na dojetí k nejbližší pumpě": "Máme naftu asi tak na patnáct kiláků."
Sjíždíme dolů k Mníšku pod Brdy a vtom merčíme ukazatel "Řitka 1 km". "Když už jsme tady, tak se podíváme na tu vyhlášenou haciendu Helenky Vondráčkový," odbočuje Regan do Řitky. Vilová čtvrť se rozkládá mezi autostrádou č. I/4 a lesem. Několik málo vil je opravdu výstavních, většina však už skromnějších. Satelit projíždíme naskrz a zjišťujeme, že skoro polovina je vlastně ještě staveniště. Regan sice propálil dalších pár kapek nafty, ale aspoň můžeme říct, že jsme byli (skoro) u Vondráčků. "Nebo prostě v Prdeli," uzavírá kdosi trefnou poznámkou, protože řítecký satelit je vlastně úplně tuctový.
Na okraji Mníšku u autostrády je nekřesťansky drahá Benzina, takže Regan jede dál. "Nová Ves pod Pleší, co ti to říká?" dává kontrolní otázečku Kotel Reganovi, protože právě tato obec bude následovat. Ten trochu tápe, tak přichází nápověda: "Pán – s černou 405-kou – zadřenej nafťák…" - "Jojo, jóóó, už vím," připomíná si Regan jednu z mnoha epizod své podnikatelské dráhy. Však už taky jedem kolem baráku, kde pán bydlí a kde jsme nakládali kdysi na vlek inkriminovaný vrak. "No moc od tý doby s tím barákem nepokročil," hodnotíme (je to asi tři či čtyři roky). K našemu štěstí se na konci Nové Vsi nachází soukromá benzinka s levnou naftou, takže Regan konečně může dotankovat plnou nádrž.

Hezké náměstí v Mladé Vožici mělo tu čest být posledním snímkem Jízdy 2004.

Dál už překonáváme Vltavu u Křepenic a dojíždíme do Sedlčan, kde nám to připadá nějaké povědomé. Vždyť jsme tudy vlastně projížděli před pár dny, dovtipujeme se. Přes Sedlec-Prčici projíždíme další "světovou" oblastí umístěnou do Čech, tzv. českou Sibiří (pojmenovanou dle zdejšího drsného zimního podnebí a nádherného kraje), v Sudoměřicích překonáváme hlavní tah I/3 na Tábor a dojíždíme už konečně do předhůří Vysočiny. Slunko se už kloní k západu a my ještě chceme někde zastavit na kávičku a nějaké občerstvení. Činíme tak v Mladé Vožici, pěkném městečku s upraveným náměstím, jemuž vévodí rekonstruovaná bílá věž. Usedáme v nejbližší hospůdce (můžeme doporučit), kde obsluhují mladé rozdováděné slečny. Usedáme dozadu na klidný dvorek, kde už sedí neméně rozdováděné mladé maminky se svými ratolestmi. Všechno to jsou kamarádky, takže máme na poslední štaci veselo. Dáváme si menší svačinu (nakládaný hermelín a páreček), platíme a Mirek při odchodu nezapomene jen tak pro radost mimochodem převrátit za hlasitého rachotu stojací popelník, čímž se s veselými vožickými děvčaty náležitě loučíme.
Na závěr překonáváme Pacovsko a Horní Cerekev a přijíždíme k Telči. Je ještě trochu času, takže Regan projíždí kolem Javořice ke kempu u Velkého Pařezitého, kde testujeme možnost našeho každoročního tradičního dětského tábora. Ještě zavadíme pohledem o kemp u Vanova a přes Telč a Předín dojíždíme konečně do Třebíče.

Konstatujeme, že tato Jízda byla opět – i přes slabou účast - velmi povedená. Splnili jsme stěžejní "cíl mise": poslat strejdovi Dovhúnovi, našemu průvodci z loňska, pozdrav "od Aše pod Kremenároš" z nejzápadnější výspy České republiky. Doufejme, že nám Ria někdy prozradí, zda svoji schránku nad roubenkou č. 109 v Novej Sedlici hluboko v Karpatech na ukrajinské hranici našel. Poznali jsme další neznámý kout naší republiky a s ním i mnoho místních zajímavostí a cílů. Valnou většinu Jízdy nám však počasí bohužel nepřálo, takže maskáče a svetry i uprostřed července opět našly své opodstatnění (mimochodem, ten Kotlův svetr je ještě půlroku beznadějně zahrabán někde u Regana v dílně, poté co si ho neprozřetelně zapomněl v autě). I závadu na prvním autě jsme s nezištnou a zásadní pomocí Rie vyřešili, takže úspěchu mise na západ Čech opravdu nic nestálo v cestě. Těšme se proto na další roky a zajímavé Jízdy do dalších končin naší vlasti!

sepsali a fotili Kotel & Mirek