Černé lesy a Střeliště

Neděle 13. června 2004
Trasa: chata - Bransouze - Malín - Černé lesy - Sv. Trojice - Radonín - zříc. Střeliště - háj. Vápenice - Jalovec - Číchov - chata. Celkem 16,5 km.
Účastníci: Kotel
Počasí: od zatažena (ráno) přes oblačno po polojasno, teplota 13° - 19°C.


Rozc. Černé lesy
Na rozcestí Černé lesy nad Brtnicí nedaleko stejnojemnné hájenky (nyní letního tábora).

Tato výprava byla veskrze individuální. Měl jsem na chatě volnou neděli, a tak jsem se rozhodl, že jako drobnou generálku na Ukrajinu podniknu menší kondiční výpravu. Na severozápadě okresu Třebíč se nachází několik zajímavých značených tras, které mají navíc tu výhodu, že je lze projít jako okruh, nebo je zahájit a ukončit na některé ze zastávek ČD na trati Okříšky-Jihlava. Já jsem - jak jinak - měl navíc výhodu, že trasu zahájím i ukončím na chatě. Volba nakonec padla nikoliv na notoricky známý Rokštejn a Brtničku (někdy příště), ale na jižnější variantu: přes hájenku Černé lesy na zříceninu Střeliště a rekreační středisko Jalovec. Taktéž tato výprava byla v dávných dějinách našeho bývalého turistického oddílu Čtyřka poměrně oblíbená.
I tento víkend patřil k těm chladnějším, a to i přesto, že přes týden panovalo poměrně solidní letní počasí. V sobotu se však už slunko schovávalo a navečer trochu poprchávalo. V neděli ráno to vypadalo celkem slibně: bylo sice pod mrakem, nějakých 13°C, ale to mělo aspoň tu výhodu, že se dobře půjde. Nicméně na test nových kraťas z ArmyShopu to nebylo, tak jsem použil staré dobré kalhoty vz. 60 ("jehličňáky"), roztomilá to památka na moji vojenskou službu. "Garmische" jsem taky nechal doma, ale ještěže jsem si den předtím naimpregnoval NewBalancky, bohatě se mi to potom na cestě vyplatilo.

Budíček byl na neděli dost netradiční - už v 8 hodin. Ale bylo to nutné, protože příprava vydatné snídaně (čočka s párkem) zabrala trochu úsilí. Tudíž se mi směrem na Bransouze nepodařilo vyrazit dřív, než chvíli po deváté. Dlouho jsem po červené značce podél řeky do vsi nešel (asi od doby, kdy už nejezdím vlakem), takže mě překvapilo, jak Povodí mohutně břehy Jihlavky vykácelo a vyčistilo. Naproti splavu u bývalého mlejna se dokonce páslo pár ovcí, které tam taky dřív nebývaly. Koupaliště je dosud nenapuštěné. Právě u něj, při výjezdu na státní silnici, opouštím červenou značku a dle rozcestníku směřuji dále po žluté, která zde začíná a spojuje Bransouze až se vzdáleným vrchem Špičák nad Třeští (kdysi dávno končila žlutá už v Brtnici). Dále procházím kolem nádraží a před hospodou odbočuji dle značky do boční ulice. Posléze obec končí, minu ještě Burdychovu chalupu a poslední barák po levé straně a jdu poklidným údolíčkem Bransouzského potoka. Záhy končí i asfaltka, ale po několika desítkách metrů je ještě známka civilizace. Jsou tu totiž pod malým rybníčkem zbudované sádky a je tu i jedna stará škodovka a pár chlapíků. V těchto místech probíhá také hranice okresu Třebíč a Jihlava, respektive k.ú. Bransouze a Brtnice. Zde poprvé jsem si všiml poměrně čerstvých "stop" po geodetech: kolíky s červenou hlavou zatlučené u železných trubek, taktéž poměrně čerstvě nastříkaných notoricky známým červeným sprejem. Nejprve jsem si myslel, že jde o vytýčení hranic pozemku sádek a rybníčka, jenže trubky lemovaly poměrně málo chozenou a už vůbec ne ježděnou cestu kupodivu dále proti proudu. Jednalo se zřejmě o polygonový pořad tažený až od státní silnice, případně od trigasů na kopci Malín, či ze Šindelářova vrchu. Na rozcestí lesních cest u bývalé pískovny totiž pořad uhýbal vlevo po neznačené cestě, po které je to k silnici blíž. Nakonec jsem ještě jednu trubku viděl dávno po odbočení na zelenou značku a to by znamenalo, že pořad skutečně směřuje na Malín. Každopádně to v tak těžkém a nepřehledném terénu musela být makačka vyměřit - no, však si to taky jistě nechali dobře zaplatit, že. Ale to jsem odbočil...
Jak již bylo řečeno, zhruba kilometrový úsek od rybníčka k rozcestí byl dost zarostlý a mokrá tráva sahala nad kolena. Zde jsem také patřičně ocenil, že jsem si naimpregnoval boty. U bývalé a dávno zarostlé pískovny žlutá značka uhýbá napravo. Zde také byly složené klády, na kterých jsem hodil menší odpočinek a tyčinku kalorií. Zatímco jsem se lomcoval s foťákem, který už měl tak vyfluslé baterky, že neměl ani sílu zastrčit objektiv, ozval se po lesní cestě klapot kopyt a za chvíli se z lesa vynořil povoz tažený dvěma koníky s pěknými červenými čepičkami. Řídil je venkovský mládenec v maskáčích a širokém černém klobouku a vedle něj seděla menší holka (asi dcera). Zamávali - že prý jsou z osady Malé a jedou pro dřevo. No, jako na sviňu foťák stávkoval - až po chvíli si dal říct, když si baterky trochu odpočly, ale to už byli koníci pryč.
Z tohoto místa začíná žlutá trasa už trochu více stoupat, vedouc stále lesem. Narazil jsem i na mýtinku, kde jsme kdysi dávno s Pedálem za dob Čtyřky dělali oheň - je už dávno zarostlá patnáctiletými modříny a břízkami, což by zhruba odpovídalo. Další velká mýtina, nad níž už je rozcestí Malín také pomalu začíná zarůstat. Těsně před rozcestníkem mi stačil náhodný pohled vpravo od cesty, abych odhalil poloobnažený žulový mezník s křížkem, zřejmě brtnické PBP-čko (asi už profesionální intuice). Skoro bych čekal, že rozcestník se bude jmenovat Kroupka, podle názvu trati, ale KČT ho pojmenovali Malín, podle kilometr vzdálené kóty - no, nevadí. Zde jsem si poprvé naťukal do mobilu údaje o vzdálenostech: zpět na koupaliště v Bransouzích to bylo 4km, čili už mám za sebou pět kiláků. Žlutá vede rovně na Brtnici, já se však vydávám dlouho nejitou trasou po zelené k jihu, jejíž nejbližší cíl je hájenka Černé lesy.
Neznatelná stezka se svažuje k titěrnému potůčku, který dle mapy nedaleko pramení. Doteď jsem měl zato, že je zde nějaká studánka, ale asi jsem si spletl místo - žádná tu není a asi nikdy nebyla. Odtud stezka vede průsekem zase nahoru, přičemž je nutno překonávat množství pokácených smrků. Potůček se překonává v dost nepřehledném terénu, ale množství značek výletníka vede poměrně spolehlivě. Horší už by to bylo za šera. Dál cesta stoupá už mírněji a tu a tam je v lese vidět i mohutný listnáč - buk - pozůstatek po zde kdysi běžných hlubokých jedlobukových lesích, které musely ustoupit neodolným smrkovým monokulturám. Nicméně zdejší lesy na hloubce neztratily. Zatímco nelze přehlédnout už známý červený kolík s trubkou (narazil jsem opět na zmíněný polygon, který odtud nejkratší trasou směřuje do údolí k Bransouzského potoka, vtom slyším jakoby vzdálený klapot. A opravdu: daleko mezi stromy se míhají červené čepičky koníků a známý povoz. Lesní průsek zde totiž několik set metrů vede souběžně se silnicí Brtnice-Bransouze, ale ta je vzdálena nějakých sto metrů od značky a je položena o něco výše, takže ani není vidět. Koníci proto vypadají mezi stromy trochu tajemně a záhadně - jakoby tam žádná silnice ani nevedla. Po chvíli už přecházím silnici i já, zelená značka ji totiž nakonec kříží. Stále se jde mírně do kopce po úzké lesní cestě, která slouží jen pěším. Míjím velké ohniště bohatě obložené velkými kameny, které působí ve vzrostlém lese jako pěst naoko a za další zatáčkou se znenadání jako mávnutím proutku zjevují budovy. Ano, to už je hájenka Černé lesy, sloužící nyní pro dětské tábory. Je zde božský klid poměrně daleko od civilizace. Pod kaštany je zajímavá dřevěná směrovka: Londýn, Dublin, New York atd. Celý komplex je však úplně opuštěný, ještě zde nikdo není. Zelená se stáčí k západu po asfaltce na blízké návrší na kraj lesa dokonce už souběžně s cyklotrasou 5111. Zde je další turistický rozcestník, kde se zelená potkává pro změnu s modrou značkou vedoucí od Brtnice.
Sádovec LČR
Nezbytné odborné foto u vzorového mezníku LČR.

Opět studuji a zapisuji směrovky a porovnávám je s mapou. Chvíli mě budou vést obě značky, až na rozcestí u Sv. Trojice. Podle vrstevnic odhaduji, že se pomalu dostávám na nejvyšší místo trasy - oproti 420 m.n.m. na hladině řeky v Bransouzích zde překonávám 600-metrovou hranici a jsem tedy zvědav, kde bude ten pomyslný vrchol; zde ještě určitě není. Jelikož je zde už kraj lesa a otevřená krajina směrem k západu, dost profukuje. Moc se nezdržuji a vydávám se dál. Plánovaná svačina bude tedy zřejmě až u Sv. Trojice. Jsem zvědav, co to je vlastně za zajímavost (dle mapy boží muka), jelikož už si tato místa po 15-ti letech vůbec nevybavuji, akorát si matně pamatuji, jak někde v těchto místech nás Pedro zkoušel ze znalosti listů stromů. Opět se projevuje profesionální "deformace", když nalevo u asfaltky vidím krásný nový žulový mezník 20/20 s křížkem na hlavě a bezvadně vytesanými písmeny "LČR" na stranách - holt "LesoČeši" si dělají pořádky v hranicích pozemků. I když jsem podobný skvost už určitě někde viděl, neodolávám a u cca 50 cm vysokého sádu se fotím samospouští (po cestě jich pak bylo ještě několik). S takovými sády by se dělaly přehlídky a šetření hranic jedna radost! Hned nato prosviští po asfaltce v opačném směru dva naparádění cyklisté, takže cyklostezka má zde přece jen svůj význam (později jsem se v tom utvrdil).
Za zatáčkou překonávám znatelné návrší a odhaduji, že právě zde je nejvyšší bod trasy (dle vrstevnic odečtených později v práci z "desítky" je to tak - 628 m.n.m.). Hned za návrším se asfaltka dvojí a já momentík tápu, protože "ujišťující" značky nejsou na žádné ze dvou odboček vidět. Instinktivně se vydávám vlevo (správně). Dle mapy KČT ale usuzuji, že právě zde by měla odbočovat zelená, ale není tomu tak. Dovoluji si tvrdit, že zde je mapa poněkud nepřesná, neboť zelená ve skutečnosti odbočuje až po několika desítkách metrů pod Svatou Trojicí na lesní pěšinu, nikoliv již tady po druhé lesácké asfaltce. Ale to už jsem zas o trochu dál… takže zpět: co je vlastně ta "Svatá Trojice"? Hned za odbočkou už ji vidím. Jsou to pěkná boží muka, stříška je podepřena dvěma sloupky a v reliéfu jsou vyobrazeni dva vousáči, pro sebe odhaduji, že vypadají jako Cyril a Metoděj. Ale nevím, vůbec se v nich nevyznám. Jen mi není jasné, kdo má jako být ten třetí do trojice. Že by to vševědoucí božské oko ve štítu stříšky coby pánbíček? Asi. Ve skutečnosti je to Syn, Otec a Duch Svatý, jak jsem někde vyčetl později. Na kamenném štítu pod reliéfem je napsáno "Zbudováno léta páně 1867".

Svatá Trojice
Boží muka Svatá Trojice v hlubokých lesích nad Radonínem.

Právě tady je ideální místo k polední přestávce, neboť už je půl dvanácté a čím dál více dokonce vykukuje sluníčko a pěkně prosvětluje les. Kolem božích muk jsou navíc rozestavěny i čtyři lavičky z kulatiny, též jistě bohulibý počin LesoČechů. Usedám proto na jednu z nich a se sykotem otevírám plechovinku Starouše a prokládám to Corny (trochu divná kombinace). Mezitím po asfaltce do kopečka (tedy vůči mě v protisměru) supí další cykloturisté, nejprve dva chlapíci na obstarožních favoritech a za nimi i dvě rodinky s děckama, které naříkají "že je to hrozný kopec". Však už budou brzo nahoře, myslím si. Ono je to vlastně od Radonína pěkné převýšení, když skoro v tahu musí vystoupat z nějakých 540 až do skoro 630 metrů n.m. Já však půjdu přesně opačně, takže se za necelou půlhodinku zvedám a vyrážím dál.
Hned za zatáčkou se odděluje zelená značka, aby pokračovala ve směru jižním na vzdálenou hájenku Na Kříži a heraltické lesy. Já klesám po modré z kopečka a tu a tam se díky mýtinám naskytnou pohledy východním směrem na několik kilometrů vzdálený hřeben Smrčku (674 m.n.m.) nad Kouty - skoro jako někde na horách. Cesta opouští lesy na rozcestí u malého rybníčka. Další lesní asfaltka odbočuje vlevo a dojelo by se po ní na bransouzskou silnici. U rybníčka mocně skřehotají žáby a skoro to zde připomíná šumavské slatě - druhý zarostlý břeh totiž končí až pod větvemi stromů.
Po výstupu po asfaltce na malé návrší už je na dohled jedna z nejzapadlejších, ale o to romantičtějších obcí okresu - Radonín. Odhaduji, že v zimě se sem dostat je kolikrát sázka do loterie. Chvíli opět zkoumám nejbližší okolí: vesnice je v širokém ďolíku mezi lesy ze severu krytá právě Černými lesy, z východu holým Bukovcem s pastvinami (vylézt na něj, mám chatu jako na dlani) a z jihu dalším lesním masivem okolo Střeliště a Jalovce. V obci toho moc k vidění není; snad jen pěkný bílý kostelíček z roku 1871 a ještě je zde prý někde jakýsi křížový kámen, který značil královskou stezku, ale toho jsem si nikde nevšiml. Tudíž prakticky bez zastávky (pouze foto kostelíka) procházím obcí dále po silnici po modré. Nahoře před prvním domkem odbočuje vlevo opět účelová komunikace, po které se dá přes Bukovec dojet až do Bransouz, případně do Číchova. Posléze se však modrá značka stáčí na pěšinku přes louku k nepříliš vzdálenému kraji lesa, kde začíná poměrně prudce stoupat. Po nějakých 100-200 metrech pěšina dosáhne hřebene s lesní cestou, která je ještě uválená od tahání klád. Zde jsou svahy poměrně odlesněny, takže je vidět zpět na celý Radonín a na západě vykukuje za dalším lesem zámeček Chaloupky (známé středisko ochrany přírody). Lesní cesta se převalí přes hřbítek k další lesácké asfaltce, ale pozor: v těchto místech značka pokračuje dále téměř po hřebeni mezi mladý porost. Přímo uprostřed pěšiny se mi postavil do cesty velký lesklý brouk, ale moc se mu nechce fotit. Naopak netradiční a neznámý pohled na chaty Jalovce se celkem fotogenický, ale světelné podmínky nejsou moc optimální. To však už stojím přímo pod avizovanou zříceninou Střeliště, je deset minut před jednou.
Střeliště
Zbytky kruhového valu na Střelišti..

Stačí pár kroků do kopečka a už stojím na znatelném kruhovém valu, přičemž přímo z jeho dna se tyčí mohutné buky. Obejdu to až na návrší uprostřed, kde kdysi stával hrádek, ale dnes už je zde jen trampské ohniště a dokonce i pár nových laviček. Víc nic, ani nějaké znatelnější zbytky zdiva. Návrší Střeliště přesahuje něco málo 570 m.n.m., ač uprostřed vzrostlého lesa, pěkně zde profukuje. Dělám proto jenom nezbytné foto a vydávám se dál. Pod valy ještě překontroluji směrovky KČT a vydávám se směr Jalovec. Po chvíli modrá značka uhýbá trochu doleva a napojuje se na širší lesní cestu, která je také poznamenaná stahováním dřeva. Ta mě spolehlivě vede k hájence Vápenice, vzdálené asi jeden kilometr. Před hájenkou je téměř ještě v lese malý rybníček, jehož hráz zdobí litinový kříž s nápisem "Památce Josefa Kubína z Radonína 1897". Hájenka je krásně opravená a přestavěná, všechna čest. Zde opouštím modrou značku, která obchází hájenku a směřuje k nedalekému koupališti a odtud do kopce na Jalovec. Rozhodl jsem se totiž, že k Jalovci přejdu z druhé strany, jakoby od Dvora Hynkov. Kopíruji proto elektrické vedení, které se na kopci rozdvojuje, poněvadž jeho druhá větev vede k samotě Amerika, jejíž střecha vykukuje za blízkým kopcem. Z návrší nad Hynkovem je nádherný rozhled po krajině směrem k jihovýchodu. Tj. celý Hynkov je jako na dlani, v dálce se rýsuje Třebíč lemovaná hřebeny Zadní hory od Čechočovic, přes Pekelňák až po táhlý hřbet Klučovské hory, který de facto ukončuje Vysočinu. Více na východ se zase zvedají kopce nad Čechtínem s euroteláckými věžemi. Pomalu obcházím návrší a kochám se nádherným rozhledem, navíc umocněným již pěkným slunečným počasím.
Jalovec
Pohled ze sjezdovky (cca 570 m.n.m.) směrem na turistické středisko Jalovec a dále na severovýchod.

Pak již nezbývá než sejít sjezdovku k turistické chatě a objednat si v restauraci orosenou sklenici Černé hory. Po takové výpravě chutná opravdu znamenitě! Středisko Jalovec je již delší dobou bohužel poněkud zapomenuté, příliš návštěvníků se sem v letní sezóně nehrne. Akorát přijely dva páry cyklistů, jinak zde nikdo není. Sedím na terase a vychutnávám pivečko a zároveň hodnotím zcela nový přístřešek s lavicemi a krbem nedaleko terasy. Jistě se zde dobře pečou prasata. To je asi jediná novota, kterou na Jalovci od poslední návštěvy zhruba před dvěma roky registruji.
Na závěr dělám pár fotek a scházím spodní sjezdovkou kolem Sýkorovic chaty až dolů k Vápenickému potoku. Zde je nově vybudovaná nádrž na vodu, která je potřeba při umělém zasněžování. Cesta do Číchova je pěkně dobitá, nikdo se nenamáhal ji po tahání dřeva a budování nádrže opravit! Začínají první domky Brtnického Číchova a všímám si, že i zde se mohutně opravuje. Dojdu k tunelu a to už jsem skutečně jako doma: zbývá jen přejít mostek přes řeku a kolem vyhořelého JZD se napojit na asfaltku na Chlum. A odtud je to už na chatu poslední a závěrečný kilometr. Výpravu ukončuji něco po patnácté hodině a pak už jen v klidu na chatě počítám zapsané kilometry - dělá to přesně 16,5 km, což oproti původnímu předpokladu "nějakých třináct" je poměrně solidní výkon.


Památka Jalovec
Přírodní památka Jalovec - pohled od turistické chaty směrem na dolní část sjezdovky, kde se nachází unikátní hořeček český.

Zajímavosti:

Na Jalovci není jen sportovní středisko s restaurací a ubytováním, ale též stejnojmenná přírodní památka. Téměř pětihektarový areál - pastvina podhorského charakteru - má chráněný režim, neboť se zde vyskytuje vzácný jalovec (odtud i název střediska) a též hořeček. Ten je již u nás vzácný natolik, že se nachází jen na pěti lokalitách. Hořeček český kvete na podzim. Předpokladem pro jeho výskyt je také speciální geologické složení podkladu - sillimaniticko-biotitové pararuly moldanubika, v nichž jsou vloženy kalcitové mramory, kvarcity a amfibolity. Nejhodnotnější část lokality musí být pravidelně kosena.
Ze živočichů se tu vedle ještěrky obecné vyskytuje i ještěrka živorodá.
O Střelišti, zřícenině hrádku ze 13. století není příliš mnoho informací. Popisek mapy uvádí, že do roku 1330 patřil k přibyslavickému kostelu, roku 1577 je uváděn jako pustý. Více fotografií lze najít na hrady.dejiny.cz/streliste/index.htm.

Celkem ujito: 16,5 km
Nejvyšší bod trasy: návrší nad Sv.Trojicí - 628 m.n.m.
Nejnižší bod trasy: Číchov (tunel pod tratí) - 415 m.n.m.
K orientaci poslouží mapa KČT č.79 - Jihlavsko.


sepsal a fotil Kotel

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.