Jízda 2003
Labské pískovce neboli České Švýcarsko

Ve dnech 24. - 29. srpna 2003
Trasa: .
Účastníci: Kotel, Cágr, David, Jarmil
Dopravní prostředek: Peugeot 309

Obsah po dnech:
1. - neděle 24. srpna 2003 - příjezd do Jetřichovic, Pavlininým údolím na Trpasličí skálu
2. - pondělí 25. srpna 2003 - soutěskami do Hřenska a na Pravčickou bránu
3. - úterý 26. srpna 2003 - autem na saský hrad Königstein a do Drážďan na galerie ve Zwingeru
4. - středa 27. srpna 2003 - Jetřichovickými stěnami na Šaunštejn
5. - čtvrtek 28. srpna 2003 - Děčínský Sněžník a aquapark v Děčíně
6. - pátek 29. srpna 2003 - Čedičové varhany, hrady Sloup a Bezděz, odjezd domů



Den první - neděle 24. srpna 2003


Pavlinino údolí
Vycházka do Pavlinina údolí

Odjezd byl naplánován na osmou hodinu a taky že probíhá jako na drátkách. Naloďují se všichni Potůčkovci a místo v kufru je vypočítáno úplně akorát. Ještě se tam vejde i kastlík 24 speciálních třetinkových polotmavých Staropramenů "Granát", které Kotel za účelem této Jízdy zakoupil u kolegy údržbáře Mildy Hluška v práci. Poté se ještě nakupuje pár drobností v Hypernově (především balená voda) a může se vyrazit na cestu - řidič Kotel, navigátor Cágr, vzadu Jarmil s Davidem.
Jedeme přes Jihlavu na Havlíčkův Brod. Jízda po dálnici na Prahu a Mladou Boleslav by byla možná rychlejší, ale nemáme známku. Nevadí, po silnici I/38 je aspoň zajímavější trasa. V Brodě je debilní objížďka, opravují tam most. Tranzit na Čáslav je tedy odkloněn na nový obchvat. Před Čáslaví opouštíme Vysočinu, přičemž se napravo ještě chvíli rýsuje masiv Železných hor, na něž Kotel upozorňuje. Kdysi tudy projížděli s Hroznem a byl by to snad i dobrý cíl na nějaký čundr. Je krásné jasné ráno, takže se v dálce na obzoru rýsuje i známá dýmající elektrárna v Opatovicích mezi Pardubicemi a Hradcem Králové. My však míjíme po novém obchvatu Čáslav a Kutnou Horu a přijíždíme do Kolína. Hned za Kolínem je velká křižovatka - rovně na Prahu, vpravo na Nymburk a Mladou Boleslav. Právě tudy se vydáváme my.
Jsme již více než dvě hodiny na cestě a začínáme uvažovat o nějaké zastávce a svačině. Kotel s Cágrem plánují, že by se dalo zastavit u nějaké pořádné benzinky (Aral, OMW…), kdy bývají pořádné hajzlíky a kde se dá dobře zabufetit, případně nakoupit dobré bagetky. Jenže jak zjišťujeme, v rozsahu 50 kilometrů okolo Nymburku se nachází snad jen jedna jediná pumpa (Benzina) - jako za komunistů, prostě ostuda! Jelikož už je před jedenáctou, ohlížíme se tedy po nějaké zájezdní hospodě. Projíždíme obcí Vlkava a hle! - nalevo od silnice vidíme víceúčelovou budovu obecního úřadu, kulturáku a restaurace s názvem "Motorest Vlkava". Zastavujeme tedy na slušně zaplněném parkovišti a studujeme jídelák psaný klasicky křídou na černé tabuli před vchodem. Hotovky jsou za lidové ceny, navíc Jarmila lákají býčí žlázy - tato pochoutka už se málokde vidí. Neváháme tedy, vstupujeme do lokálu a obsazujeme rohový stůl v prostorné jídelně. Býčí žlázy si nakonec poroučí i Cágr. Obědváme skoro hodinu, nikam nespěcháme, máme plno času. S úrovní hospody, jídlem, cenami a obsluhou jsme více než spokojeni.
Kolem dvanácté už pokračujeme dále. Do Mladé Boleslavi je to coby kamenem dohodil. Projíždíme ji po okraji a už si všímáme mohutných pískovcových skal s vytesanými sklepy, na nichž je vybudován nějaký hrad. Dále chytáme směr na Českou Lípu a z rovinatého kraje začínají na obzoru pomalu vystupovat mohutné kuželovité kopce. Po chvíli už jasně rozeznáváme známou siluetu hradu Bezděz - státní silnice vede okolo stejnojmenné vesnice. Neodoláváme a zastavujeme, abychom pořídili první snímek. Kousek za Bezdězem začíná zase nějaká trapná objížďka, takže do České Lípy přijíždíme oklikou. U jedné obce si všímáme pískovcového masivu s nějakým hrádkem a (mylně) se domníváme, že se jedná o skalní hrad Sloup, který nám doporučoval Jabkáč. Jak jsme zjistili později, Sloup se nachází malinko jinde. Dále projíždíme Novým Borem a to už je krajina a tudíž i silnice samý kopec. Těsně před Kamenickým Šenovem nás Jarmil upozorňuje na známý přírodní výtvor "Čedičové varhany", který je dokonce vidět ze silnice. Rozhodujeme se, že při zpáteční cestě se zde určitě zastavíme. Silnice dále klesá dlouhým sestupem do České Kamenice. Zde již uvažujeme o vyhledání ubytování, neboť jsme již před vstupní branou do Českosaského Švýcarska. Kotel si totiž z internetu vypsal nespočet možností noclehů (především těch levnějších) a nezbývá tedy, než projet vypsané obce. V Kamenici tedy odbočujeme na Chřibskou, kde podle mapy začíná národní park. Tam odbočujeme dále na Jetřichovice a silnička se začíná klikatit v lesích mezi pískovci.
Po průjezdu obcí Rýnartice míjíme první přírodní památku, která je v mapě značena jako "reliéfy trpaslíků". Hned u silničky je skála, kde jsou postupně vytesáno sedm trpajzlíků i s obličejem Sněhurky. Dle popisu to zde vytesali snad už před sto lety nějací němečtí občané z obce. Rozhodujeme se, že se sem později jistě podíváme. Poté již vjíždíme do Jetřichovic. Ve výpisu ubytování nás zaujal kemp SPOBYT, kde je možnost ubytovat se v chatkách za nízkou cenu. Takže ani nemá cenu experimentovat a hned v autě se rozhodujeme, že to zapíchneme přímo zde bez nějakého složitého hledání. Kemp, tedy bývalý pionýrský tábor, se nachází směrem na Všemily a Srbskou Kamenici, asi kilometr za obcí, po levé straně. V recepci zjišťujeme všechny podrobnosti: cena 350 korun za chatku a noc nám připadá velice příznivá (ačkoli je v internetu uvedeno ještě 300,-). K tomu je třeba započítat poplatek obci (pár korun na osobu) a "parkovné" - buď 30 Kč před areálem, nebo 50 korun v "uzamčeném prostoru". Volíme "uzamčený prostor" pro auto, ale když později vidíme, že se jedná asi o půlmetrový plůtek a závoru, která se zamyká když se správci zrovna chce, usuzujeme, že parkování před areálem by z hlediska bezpečnosti auta vyšlo úplně nastejno. Při podrobnějším dotazu na další standardní služby (teplá voda, sprchy, restaurace), nám mladý správce trochu ironicky a nemístně opáčí, že "zde nejsou v Africe" - třeba mu dle našeho bydliště uvedeného v občankách připadalo, že my jsme z té Afriky zrovna přijeli. Po vyřízení všech formalit a zaplacení pobytu do čtvrtečního rána (tedy čtyři noci), nám ukazuje chatku č.15 úplně v rohu areálu (no, taky to má své výhody) a předává klíč.

Vynášíme tady všechny věci z auta do chatky a zabydlujeme se. Cágr s Davidem obsazují místa nahoře, Kotel s Jarmilem dole. Samostatná postel je určena jako "odkladiště bagáže". Vybavení chatky je za hranicí jeho životnosti, prošívané deky jsou zpráchnivělé a Kotel ji má dokonce kdysi dávno zablitou. Máme ale spacáky, takže budeme spát "ve svém". Na zdar Jízdy otevíráme první Granáty a Jarmil dává do placu řeckou Metaxu. Chvíli odpočíváme po daleké cestě (přesně je to sem z Třebíče 278 kilometrů) a plánujeme dle internetových článků různé varianty túr.
Jelikož je asi tři hodiny odpoledne, rozhodujeme se, že zbývající část dne nezabijeme jen tak v chatce a vydáme se proto aspoň na malou vycházku po okolí. Je zde spousta značených cest a proto se dle mapy rozhodujeme pro trasu Pavlininým údolím s návštěvou Rýnartic a již zmíněné Trpasličí skály. Z kempu vycházíme zadní bránou a hned se ocitáme v údolí říčky Chřibská Kamenice. Zjišťujeme, že hned pod naším kempem je koupaliště a veřejné tábořiště. Rozcestník turistických stezek nelze minout a tak se vydáváme po červené značce proti proudu říčky. Mineme už poslední rekreační objekt (nějaká škola v přírodě) a ocitáme se v sevřeném zalesněném údolí, jehož okraje začínají lemovat pískovcové skály. I když se cesta klikatí a párkrát překonává po železných lávkách Kamenici nebo se naopak doslova zakousává do sevřených skal, je velmi pohodlná. Asi po třech kilometrech docházíme k dalšímu turistickému rozcestí, kde si dáváme malou pauzu a likvidujeme sladkosti, které jsme si vzali s sebou do batohu. Od rozcestníku pokračujeme pro změnu po modré značce, která nás vyvádí z údolí Kamenice a proto se začíná pěkně kroutit do kopečka po úbočí. Hned si uvědomujeme, že na dalších túrách budou takovéto cestičky pravidlem. Po kilometru však stezka vystupuje z lesa na louku a u posedu se nám naskytne pěkný pohled na panoráma rýnartických chalup s Křížovým vrchem v pozadí. Pak se již modrá značka napojuje na silnici nedaleko hospody U Blechů, kterou David pohotově přezdívá na "Blešárnu" (ono to taky tak vypadalo). Chuť na pivko si musíme nechat zajít, neboť je zavřeno.

Trpasličí skála
Na Trpasličí skále u Rýnartic

Hned za vesnicí je tabulka ukazující do lesa - tam se nachází hned u silnice mohutná pískovcová skála s reliéfy trpaslíků. Lezeme nahoru a postupně objevujeme všech sedm tajtrdlíků i se Sněhurkou. Nahoře je navíc vydlabaná malá jeskyňka, sotva pro tři lidi. Po důkladném prozkoumání této zajímavosti se vracíme zpět na silnici, která nás po necelých dvou kilometrech dovede zpět do Jetřichovic a posléze i do kempu. V Jetřichovicích projdeme zkratkou mezi zahradami a skálami a dojdeme až na místo pod kempem, odkud jsme před dvěma hodinami vyšli. Tímto tedy skončila naše první vycházka.
Jelikož už nastupuje večer a tedy i čas nějakého pořádného jídla, necháváme se zlákat restaurací a jídelnou v kempu. Nabízejí už pouze minutky za poměrně vysoké ceny. Vzápětí se přesvědčujeme, že úroveň stravování v této jídelně je ještě hluboko v socialismu, neboť za přemrštěnou cenu dostáváme porci hranolek, že by se za nehet vešla, a malé masíčko. Pivo taky stojí za nic a my se rozhodujeme, že v jídelně se už stravovat nebudeme. Když si vzpomeneme na porce a ceny v motorestu Vlkava a porovnáme to s tímhle šlendriánem, je to jako nebe a dudy. Ještě zbývá otestovat místní sociální zařízení. Dlužno ke cti podniku podotknout, že sprchy, umývárky a WC jsou dobře udržované a horká voda ve sprchách je samozřejmostí po celý den. Krajinu už pokryla tma, ale my v chatce ještě klábosíme, popíjíme Granátky a plánujeme túru na příští den za pomoci turistické mapy a internetového průvodce. Je zvolena varianta s poznáním Soutěsek, Hřenska a Pravčické brány - tedy nejznámější a nejnavštěvovanější oblast Českosaského Švýcarska. Taktéž si ujasňujeme denní režim: budíček v 7 hodin, poté hodinka na snídani a hygienu a odjezd na akci v osm. Poté již uléháme do spacáků, neboť zítra nás čeká náročný den.



Den druhý – pondělí 25. srpna 2003


V soutěskách Kamenice
V soutěskách říčky Kamenice

Ráno se probouzíme ještě o něco dřív, než zazní pronikavé pípání mobilu. Oči otevíráme totiž "se slepicemi", v okamžiku východu slunce. Jarmil vylézá ze spacáku už před sedmou a ujímá se vaření čaje na malém lihovém vařiči. Rána jsou již chladná, takže horký čaj nám přichází náramně vhod. Do osmi zvládáme hygienu a samozřejmě i snídani, kterou tvoří obligátní rohlíky s paštikou, či salámem a sýrem. Snídáme vydatně a ještě si navrch dáváme "krosánky", abychom doplnili před dlouhou túrou kalorie.
Kolem osmé již žhavíme auto, neboť je potřeba se přesunout na výhodný výchozí bod, protože putování ze samotných Jetřichovic a zpět by vydalo na dva dny. Přesunujeme se proto o několik kilometrů blíže k Hřensku, do osady Mezní Louka. Zjišťujeme, že zde se po pravé straně silnice nalézá taktéž menší kemp s chatkami, úrovní zřejmě totožný se Spobytem (vida, aspoň inspirace pro nějakou další návštěvu této oblasti). Osadě vévodí po levé straně lepší hotel a po pravé poměrně lidová hospoda. Dle včerejší tabule lákající pocestné usuzujeme, že ceny jsou v ní velice příznivé a jídla taktéž (gulášek, vepřo-knedlo…). Teď je však ještě zavřeno. Hned za hotelem při odbočce do osady Mezná je velké asfaltové parkoviště a budka u něj napovídá, že se zde vybírá přes den parkovné. Vzhledem k brzké ranní hodině je však parkoviště zcela prázdné a ani v budce nikdo není. Parkujeme proto až vzadu pod stromy (také kvůli stínu) a na záda nahazujeme batůžky z občerstvením. Oblečeni jsme nalehko, protože počasí je již dlouho stálé a i dnes bude jistě slunečno. No, nicméně rána už jsou chladná a nejinak je tomu i dnes.

Bez okolků tedy vyrážíme na cestu, abysme postáváním u auta neprochladli. Nejprve ještě překontrolujeme turistický rozcestník před hotelem a ujišťujeme se, že nejprve půjdeme po modré, abychom se posléze napojili na žlutou. Modrá značka nás zavádí hned do lesa a cesta klesá poznenáhlu dolů. V lese je ještě pěkná kosa, ale při naší svižné chůzi nám to ani nevadí. Asi po kilometru přicházíme k turistickému rozcestníku "Ve strži". Zde se modrá odpojuje směrem k výletní restauraci Zámeček a k Vysoké Lípě. Dále do soutěsky pokračuje značka žlutá, přičemž zjišťujeme, že turistická mapa KČT ve vydání z roku 2002 ji ještě ani neobsahuje. Jdeme dál a seznáváme, že pomístní název "Ve strži" je zde opodstatněný, neboť pohodlná lesní cesta se rázem mění v úzkou kamenitou stezku mezi vysokými pískovcovými skalami. Po dalším půlkilometru slyšíme před námi již hukot divoce proudící vody. Slabý potůček, podél nějž dosud klopýtáme se zde totiž vlévá do Chřibské Kamenice, jejíž jeden hornější úsek jsme poznali ostatně již včera. Pokračujeme dál po proudu Kamenice a obdivujeme těsné údolí a taktéž i naši stezku, která se co chvíli zakousává do pískovcových skal, případně překonává strže po již značně zrezivělých úzkých rampách. Očekáváme, že každou chvíli již musíme narazit na horní přístaviště přívozu, který nás musí přepravit Divokou soutěskou. Koncem 19. století totiž majitel zdejšího panství usoudil, že zdejší divoká příroda je jako stvořená pro turistiku a za tímto účelem pozval italské dělníky, aby vystavěli kousek nad Hřenskem hráze a tak spoutali dosud nepřístupný úsek kouzelného údolí. Tak vznikly klidné úseky, po nichž je možno se přeplavit pouze na pramicích. Plavba probíhá oběma směry a stojí na jednotlivém úseku 50 korun za dospělého. Záhy spatřujeme za zákrutem cesty malý dřevěný domeček, z jehož komína se kouří – to je horní stanice přívozu. Celá soutěska je ještě skryta v podivném přítmí, neboť slunce probleskuje kdesi nahoře pod ostrým úhlem a jen ztěžka vniká dolů, navíc když mu ještě brání mohutné stromy. I zde je ještě citelný chlad. V domku jsou dva bodří chlapíci, kteří nám oznamují, že i přesto, že jsme pouze čtyři, za chvíli nás jeden z nich sveze dolů. Volného času využíváme k odpočinku. U mola je přístřešek s lavičkami, takže usedáme a doplňujeme kalorie ve formě tatranek. David si ještě kupuje místní časopis, který vydává provozovatelka obou přívozů. Za slabou čtvrthodinku už usedáme do pramice a chlapík se začíná odpichovat bidlem. Vlivem hráze zde voda již skoro neproudí. Obdivujeme vysoké skály a posloucháme výklad kormidelníka. Dozvídáme se, že tento horní přívoz je využíván podstatně méně než ten spodní, neboť většina turistů dělá kratší okruh, kdy do soutěsek sestoupí až z osady Mezná po zelené značce a dostanou se tak pouze k dolnímu přívozu. Vůbec ale nelitujeme, že jsme zvolili delší trasu. Plavba Divokou soutěskou je dlouhá necelý kilometr a trvala slabou čtvrthodinku. Vystupujeme opět na pevnou zem a jdeme dál. Cesta nás zavede k tzv. Meznímu můstku, který je poměrně vysoko nad divokou říčkou. Zde je další rozcestí turistických cest – naše žlutá značka se zde setkává se zelenou, která sem sestupuje z již zmíněné Mezné. Dále se stezka klikatí dokonce i vysekanými tunely ve skalách a za zatáčkou se objevuje výletní hostinec. Původní stavba je uzavřena, zato vedle funguje malý bufet. Ceny jsou zde skoro nehorázné: pivo za 30 korun, kafe za dvacku… Přičítáme to tomu, že sem jen velmi obtížně dostávají proviant. Nicméně z putování v chladné soutěsce jsme pěkně prokřehlí, takže na chvíli usedáme na lavičkách a dáváme si kafe. Drahotu kafe si vynahrazujeme plnými hrstmi sáčkového cukru (hlavně Cágr), který je u okýnka volně k dispozici. Aspoň bude čím sladit čaj v příštích dnech. Kousíček za hostincem je stanice spodního přívozu Tichou nebo jinak též Edmundovou soutěskou. Zde je již o poznání více turistů, takže pramice je plně obsazena. Mladý převozník začíná mlít naučený výklad, nicméně je poměrně zajímavý. Pro větší atraktivitu plavby mají různé sklaní útvary nějak pojmenovány. Některé skály nám cosi připomínají, jiné nic ani při té největší fantazii. Nejvíce se nám v této soutěsce určitě líbil umělý vodopád, který převozník spustil zatažením za lano, napnuté přes říčku. Asi mají nahoře nějakou malou hráz. Plavba Tichou soutěskou byla zhruba jednou tak dlouhá a na spodním molu už se to lidmi opravdu jen hemžilo. Blízkost Hřenska se už prostě nedala upřít. David si v budce koupil další turistickou placku a položil si základ na pěknou sbírku. Každé turisticky významné místo má totiž svoje číslo a dřevěnou placku (stojí 20 Kč) a dle speciální mapy se jich po celé republice dá nasbírat pěkných pár stovek. U turistické budky také stojí malý traktůrek s přívěsem, na kterém určitě tahají z Hřenska proviant do již zmíněné hospody. Cestou se podivujeme, jak po takové úzké stezce vůbec může projet!
Hřensko
Hotel Labe v Hřensku

Další dva kilometry je již údolí trochu rozestoupeno a posléze vycházíme u prvních budov a lesního hotelu Klepáč. Zde již začíná Hřensko a taktéž sem již sestupuje silnice od Jetřichovic. Jdeme po nábřežní komunikaci a za zatáčkou se objevuje nóbl hotel Praha. Po loňských povodních je už krásně opravený. Kousek dál pracují dělníci na proluce mezi Kamenicí a skalami – asi se tam bude taky stavět nějaký hotel. Takže musíme přejít po mostku na druhý břeh. Zde si všímáme domku, který celý obsadila prodejna turistického vybavení HUDDY Sport, takže neodoláváme a vstupujeme dovnitř. Mají tu opravdu všechno: spacáky, stany, oblečení, boty, horolezecké potřeby… U pokladny jsou reklamní kalendáříky. Zobrazují prodejnu v době záplav, kdy voda dosahovala až do druhého patra. A to je odtud Labe ještě pár stovek metrů! Jdeme dál do centra městečka. Zde už ulici lemují vietnamské stánky s jejich typickým zbožím – asijská všehochuť: kryty na mobily, spodní prádlo, padělané oblečení, pirátská cédéčka. Nejbizarnější jsou plácky s trpaslíky a jinými sádrovými příšerami na zahrádku – hnus. Okamžitě přejmenováváme Hřensko na Saigon. Po chvíli již dojdeme na nábřeží Labe v místech, kde se do něj vlévá Kamenice. U soutoku je jediný neopravený objekt po loňských záplavách – obecní úřad a pošta, což je pro tuto trapnou obec dost ostuda. Hned přes řeku je již německá osada Schöna s malým nádražím na nějž právě přijíždí červený motorák z Drážďan. V přístavišti také zjišťujeme případný lodní spoj do Drážďan, ale časy nám nevyhovují, takže se definitivně rozhodujeme, že do Německa pojedeme zítra autem. Jdeme ještě kousek k celnici a pak zase zpět. Pohoršujeme se, že i obecní záchodky má ve správě Vietnamec.

Poledne se již přehouplo a my se po tolika kilometrech potřebujeme někde najíst. V Hřensku je sice na každém kroku restaurace, ale dělají tu jen samé minutky od stokoruny nahoru (cena bez přílohy). Kupodivu však na hlavní třídě, zhruba na půli cesty mezi hotelem Labe a kostelíkem objevujeme restauraci, jejíž tabule hlásá "guláš za 54,-" a další hotovky. Skoro nevěříme, že je toto v tomhle zlatokopeckém městečku možné, ale je to tak: v příjemné restauraci mají klasické české hotovky za obvyklé ceny. Samozřejmě usedáme a objednáváme si. S jídlem, cenami a obsluhou jsme nadmíru spokojeni. Obědu se věnujeme asi hodinu a pak už je nutno vyrazit na další cestu, protože toho máme před sebou ještě hodně – jsme zatím jen v půli. Jdeme zpět známou ulicí po nábřeží – kolem Huddy Sportu a hotelu Praha až na rozcestí a křižovatku u hotelu Klepáč. Zde se vydáváme doleva podél asfaltové silnice po červené značce. Naše trasa nyní vede asi dva kilometry podél silnice na Jetřichovice, takže musíme dávat pozor na projíždějící auta. Navíc stále vytrvale stoupá a nyní po poledni je už pěkné vedro, takže si přejeme, abychom co nevidět odbočili do lesa. Po chvíli se konečně červená značka odpojuje u lesní vodárny v místě nazvaném Tři prameny. Je zde i turistická odpočivka, takže na pár minut usedáme a doplňujeme tekutiny. Dále už vede cesta lesem, přičemž narážíme na "mrtvolu" neznámého opilce, který u cesty úplně vytuhl. My snad takto nedopadneme, přestože stoupání je však čím dál náročnější a cesta kamenitější. Po kilometru přicházejí první serpentiny. Těžko se tipuje, jak je Pravčická brána ještě daleko, takže nelze vůbec odhadovat, jak dlouho nepříjemné stoupání ještě potrvá. Kotlovi se vracejí vzpomínky na nekonečný výstup na Kremenec. Kdykoliv přichází ostrá zatáčka, podotýká: "Kdyby tady byl Regan, už to střihne napříč zkratkou." Všichni se tomu smějeme a Kotel líčí, jak si Regan takhle zkracoval stezku pod Kremencem. Podobným zkratkám se proto vžívá přezdívka "reganoviny". Šplháme dál podél pískovcových skal, jejichž vrcholky končí někde v nedohlednu nad vrcholky mohutných stromů. "Kdovíjak to vypadá zvrchu, to jde vidět určitě jen z letadla," přemýšlíme. Po chvíli už celí propocení narážíme na rozcestí pod Pravčickou bránou a červená šipka hlásí, že nahoru je to již jen 500 metrů. A skutečně: na vršku se již rýsuje známá restaurace Sokolí hnízdo a obrys Pravčické brány. Zdoláváme tedy posledních několik zatáček a jsme pod Sokolím hnízdem. K našemu údivu zjišťujeme, že sem vede malá nákladní lanovka, kterou právě využívají nějací řemeslníci a na vratké plošině sjíždějí někam dolů do hlubiny lesů a skal. Za Sokolím hnízdem je pokladna a vstup do areálu Pravčické brány stojí 45 korun, přičemž je zde i počitadlo návštěvníků. Kotel má pořadové číslo 45 780 od začátku letošní sezóny. Areál je hodně rozlehlý, vyhlídky jsou i naproti ve skalách, takže prolézáme všechno co jde. Z vyhlídek se skýtají fantastické rozhledy: nyní názorně vidíme, že skály, pod nimiž jsme ještě před chvílí šplhali jdou opravdu vidět z výšky. Celá oblast Labských pískovců je ponořena do hlubokých zelených borových lesů a Pravčická brána a další stěny z nich vystupují jako v pohádce. Překvapuje nás mohutnost skal. Například v Českém ráji jsou pískovce mnohem střízlivějších rozměrů a výšek a snad dokonce i jiné (bělejší a šedivější) barvy – zde jsou pískovce více do černa a pokud jsou vydrolené, mají barvu žlutou až hnědou. Na východě dominuje krajině tzv. Děčínská Fudžijama – kuželovitý čedičový Růžovský vrch (619 m) nad Srbskou Kamenicí. Jarmil vybaluje dalekohled a podle mapy určujeme další významné body v okolí: dále na východě je to obdobný kuželovitý vrch Studenec (736m) s rozhlednou nad Rýnarticemi, severnímu horizontu zase dominuje zalesněný Grosser Winterberg s rozhlednou a vysílačem – poměrně kousek, ale již na německé straně. Na západním otevřeném obzoru nás upoutává plochý masiv jehož jižní okraj je prudce useknut – Grosser Zschirnstein (560 m). Po vyhlídkách tedy pobíháme jak kamzíci, kocháme se krásou krajiny a Jarmil s Cágrem fotí a fotí… Nakonec zjišťujeme, že po vyhlídkách pobíháme více jak hodinu! Tak je areál Pravčické brány rozlehlý a zajímavý!
Pravčická brána
Pravčická brána

Samozřejmě, že nám po takovém výkonu zase pořádně vyprahlo, takže jdeme zpět pod mohutný oblouk brány, kde je malý bufet nabízející Budvara. Kotel připomíná Hroznovy zážitky zhruba z roku 1997 či 98, kdy naši trampíci byli znechuceni tehdejší zdejší cenou piva (bylo tehdy prý za dvacku). Zjišťujeme, že i nyní je vysokohorská přirážka zachována a za 12° Budvara chtějí už 29 korun. Přesto si s chutí dáváme točené chladivé a usedáme ke stolku přímo pod obloukem brány. Cágr ještě pro jistotu (nebo spíš z recese) volá Hroznovi, abysme se ujistili, o kolik korun to pivo od té doby zase zdražili. Lidí zde ani moc není - i přesto, že je Pravčická brána hojně navštěvovaná, všichni se tu rozptýlí po okolí. Dvojice vitálních německých důchodců chce po Kotlovi vysvětlit místní situaci a světové strany. Dvěma staříkům je už jistě hodně přes sedmdesát, ale elánu mají jako dvacetiletí (ostatně později jsme se o tom ještě přesvědčili). V klidu dopíjíme pivko a vydáváme se na další putování, neboť je již kolem čtvrté hodiny odpolední a na Mezní Louku je to přece jenom ještě pořádný kus cesty. Sestupujeme dolů na rozcestí a všímáme si ukazatele v našem směru "Gabrielinou stezkou na Mezní Louku – 70 minut". Jsme tedy zvědaví, jestli to za hodinu a deset minut ujdem – nějak se nám to nezdá. Stezka vede po úbočí prudkého kopce – po pravé ruce je příkrý zalesněný svah, který končí neznámo kde v hlubinách; po levé ruce máme většinou kolmé skalní stěny končící kdesi v nebi. A navíc se kroutí v neskutečných zákrutech, takže co chvíli si zkracujeme cestu "reganovinami". Navíc cesta není nijak pohodlná - samé výmoly a díry. Za celý den jsme už dost utahaní - vždyť máme v nohách dobrých 15 kilometrů – takže jdeme v klidu a pomalu. Po chvíli za sebou slyšíme hlasy a zjišťujeme, že nás rychlým tempem dochází němečtí důchodci. Necháme je přejít, přičemž se ještě ujišťují, zda jdou správně na Meznou Louku, a rychlým krokem si to rázují dál. Mají náš obdiv. Od zmíněného ukazatele jsme už na cestě dobrou hodinu a půl, ale neregistrujeme ani náznak toho, že bychom se blížili k osadě. Za chvíli už ale stezka odbočuje z úzkého úpatí na normální lesní cestu a za pár minut jsme již na Mezní Louce. Čas pokročil tak, že se slunce již kloní k západu. S úlevou docházíme k autu na parkovišti (je zde zase úplně samotné) a byť utahaní, cítíme se vítězně, neboť jsme dnes zdolali dobrých 20 kilometrů velice náročným terénem. Je už čas k večeři, takže se rozhodujeme, že vyhledáme nějakou vhodnou hospodu.

Jedeme autem zpět směrem na Jetřichovice. Restauraci ve Spobytu však nenavštívíme už ani náhodou, takže jedeme ještě kousek dál až do Rýnartic. Tam nás včera zaujala hospoda "U Blechů" - blešárna, ale posléze zjišťujeme, že je stále zavřená. Všímáme si ale směrovky u silnice, která hlásá: "penzion a restaurace Na konci světa". Odbočujeme tedy směrem pod Křížový vrch. Zde již vesnice končí a u posledního osamělého stavení je několik aut – to je penzion "Na konci světa". Název je to skutečně výstižný – dál už cesta nevede a usedlost je na návrší, odkud je vidět daleko do kraje, prostě paráda. Vstupujeme do lokálu, kterému vévodí krby a velký kulečník. Je vidět, že majitel o všechno dbá, neboť interiér je opravdu moc pěkný, všechno ve dřevě. Usedáme u volného stolu. Obsluha nás upozorňuje, že k jídlu mají pouze maso na roštu s americkými brambory, ale jelikož vidíme, že naši spolusedící to právě baští a vypadá to opravdu dobře, objednáváme si to.
Spolu s námi sedí u stolu mladá dvojice se synáčkem. Tatínek se hlasitě baví s majitelem penzionu, takže chtě nechtě slyšíme celý rozhovor. Pochopili jsme, že tatík je zřejmě turista-fanatik-teoretik, neustále totiž synáčkovi plánuje trasy, které ještě na dovolené ujdou a majiteli se chlubí, kolik už toho za pár dní ušli. Dle jeho slov to mohlo být takových stopadesát kiláků a zhruba dvakrát tolik si ještě naplánovali. No prostě magor. Neustále se při svém proslovu otáčel ke své drahé polovičce jací že jsou pašáci, ale ta místo pochvaly jen vždycky cosi zavrčela – asi už ho měla prokouknutého, jaký je to vlastně žvanil. Záhy dojídáme a taktéž se dáváme do řeči s majitelem. Ten nám ochotně ukazuje celý areál penzionu, vykládá co má ještě v plánu a závěrem přidává reklamní pohlednice.

Už za podvečerního šera se vracíme do tábora. Po tradiční hygieně ještě debatujeme, co podnikneme zítra. Naplánován je "nenáročný výlet" autem do nedalekého Německa, otázkou však je, jaký bude cíl. Každopádně chceme navštívit hrad Königstein a potom buď některé přírodní zajímavosti, anebo galerie v Drážďanech. Kotlovi se výjezd až do Drážďan moc nelíbí, ale nakonec je přehlasován.



Den třetí – úterý 26. srpna 2003


Pohled na Labe
Pohled do údolí Labe z hradeb Königsteinu

Ráno se budíme opět před sedmou a absolvujeme jak nenáročnou snídani, tak i samozřejmě hygienu (abysme v Německu nedělali ostudu). Po chvíli už si to šineme úzkou asfaltkou směrem na Hřensko. Bizarní městečko Saigon tedy poznáváme i nyní z auta. Na hlavní křižovatce u Labe odbočujeme vpravo k celnici. Kotel cestou sejčkuje a straší, že nás do Německa stejně s tou jeho rezavou károu nepustí, nebo přinejhorším zjistí, že ji Regan v Rakousku ukradl a zpátky do Třebíče pojedeme vlakem. Naše celnice je v pohodě, ani nezastavujeme a můžeme dál. Po několika metrech míjíme mezníky a jsme na německém území. Čeká nás však ještě německá celnice s pověstnou německou důkladností. Oficír se vyptává, kam jedem, co tam budem dělat, co vezem... a takové ty tradiční zvědavé otázky. Tak jsme to nějak zkouleli a vysoukali jednoduchou odpověď, že jedeme na jednodenní výlet do Drážďan. Uniforma nás gestem posílá do odstavného pruhu a pasy odnáší pryč. Nejčernější obavy se ale nesplnily: zkrátka si jenom data z dokladů zanesli do počítače, aby o nás "slavná" a hlavně všudypřítomná Evropská unie měla přehled a pouštějí nás dál. Další jízda se trochu komplikuje v hraničním městečku Bad Schandau, kde funguje jen jeden jízdní pruh na beztak už úzké asfaltce a doprava je řízena semafory. Opravují tu totiž komunikace zničené loňskými povodněmi. Po chvíli už ale po velkém silničním mostě překonáváme tok Labe na jeho levý břeh a před námi se rýsuje strmý kopec s mohutnou pevností na vrcholu. Projíždíme (opět rychlostí šneka) městečko Königstein a začínáme šplhat do táhlého kopce, přičemž Kotel točí peugeota na trojku hodně přes čtyři tisíce, aby se od Skopčáků nenechal zahanbit. Za vrcholkem odbočujeme doleva na velké parkoviště (2,50 euro) a to je již k pevnosti coby kamenem dohodil, takže jsme tam pěšky za několik málo minut.

Pod pevností študujeme ukazatele, ale orientace je víc než jednoduchá, takže neomylně míříme k hlavní bráně. Tam si kupujeme vstupenky (4 euro) a Kotel navíc i průvodce v češtině (1 euro). Toho si moc pochvalujeme, protože je na něm panoramaticky zobrazena celá pevnost a jednotlivé objekty označeny čísly. Na zadní straně je potom podle čísel podrobný český popis. Procházíme vstupní branou na hlavní nádvoří a postupně procházíme všechna zákoutí mohutné pevnosti, jejíž historie sahá více než 750 let do minulosti. V areálu nás asi nejvíce zaujala zrestaurovaná studna vyhloubená v letech 1563-69, jejíž hloubka dosahuje 152,5 metrů a je prý nejhlubší v Sasku. Dle přiloženého náčrtu usuzujeme, že dosahá prakticky až k hladině Labe. Dva pohůnci v nažehlených vestičkách názorně ukazují funkčnost kladky: na každém konci je připevněno mohutné vědro, takže zatímco prázdné klesá někam do hlubin, druhé naplněné vodou se veze nahoru. Celé to s obdivem sledujeme na obrazovce, neboť průmyslová kamera snímá i vnitřek studny! Další naše kroky míří k vojenskému muzeu v dalším velkém baráku. Zde jsou jak staré exponáty, tak i zbraně, modely a uniformy z druhé světové války – i tahle expozice nám ukrojila dost drahocenného času. Zjišťujeme, že s takovým tempem by nám prohlídka Königsteinu zabrala celý den, neboť na plánku je více jak šedesát zobrazených a popsaných zastávek a objektů. Kotel několikrát zdůrazňuje, že historik Regan by tu byl ve svém živlu a o pevnosti by básnil u piva až do zimy. Po krátké svačině v parčíku proto pokračujeme k dalšímu důležitému bodu na obchůzce pevností, a sice obejití celého jejího obvodu po mohutných hradbách. Tato procházka měří více jak dva kilometry, ovšem je nezapomenutelná: na východním okraji hradeb se skýtají fantastické pohledy do hlubokého labského údolí s městečkem a protějšími mohutnými skalami. Pomalu hradby obcházíme – na každém výhledu je co sledovat a fotit. Ještěže má Jarmil dobrý dalekohled. Procházka trvá opět skoro hodinu až se dostáváme na severozápadní část pevnosti. Odtud už v dálce vidíme velkoměsto Drážďany, náš další cíl.
Ukončujeme proto naši návštěvu na Königsteinu a míříme zpět na parkoviště pod hradem. To je už do posledního místečka zaplněné a navíc se už den přehoupl přes poledne a je pěkný hic. Auto je taky rozpálené, takže vyjíždíme dál do nitra Saska po státní silnici č.172.

Cestou se domlouváme, že bysme se v nějaké malebné vísce či penzionu mohli naobědvat. Podle mapy tedy sjíždíme z hlavní silnice směrem do údolí Labe – láká nás totiž představa nějakého klidného místa na terase nad řekou... Třeba se nám poštěstí něco takového najít. Silnička je široká sotva čtyři metry a rozhodně ještě pamatuje Honeckera. V první obci je penzion zavřen, tak sjíždíme dál až k Labi do vesničky Pötzscha. Parkujeme u nádraží a jelikož jsme předtím zahlédli přímo na břehu řeky hospůdku, míříme k ní. Usedáme u volného stolku na terase, několik metrů od klidného toku Labe - přesně podle našich představ! Nicméně si všímáme na fasádě domku pamětních cedulek s nápisem "hochwasser" a loňským datem. Voda sahala až skoro do druhého patra. V mžiku máme na stole jídeláky a objednáváme pití. Avšak v menu se jen těžko orientujeme, maximálně tak rozumíme, co jsou těstoviny a co maso. Jarmil s Kotlem se rozhodli pro těstoviny "nudelauflauf" (po 5,50 euro) další polovina výpravy pro maso "wildschweine braten" (po 9,90 euro), k tomu pivíčko (cca 2,30). Samozřejmě, že jídla je za ty prachy celý kopec, takže vydatně obědváme, povolujeme si opasky a navrch si dáváme ještě kávičku. Celkový účet zní na 45,70 euro. Konverzaci jsme kupodivu zvládli obstojně – ufff... Ještě se chvíli ochomítáme kolem nádraží, neboť Kotla napadlo, "zda bysme přece jen do těch Drážďan nejeli vlakem..." protože se mu do neznámého města s velkým provozem moc nechce. Zjišťujeme, že vlak sice jezdí každou půlhodinu, ale jízdenka na necelých 20 km stojí asi 4 euro, což je dost. Navíc ani nevíme, jak se dostat v Drážďanech z nádraží do centra, takže se jede přece jen autem. Kotel brblá, ať si to Cágr v tom provozu zkusí sám, ale Cágr řidiče vehementně povzbuzuje, že prý to bude brnkačka a pohodička. "Tak aspoň pořádně naviguj," uzavírá Kotel a jde se na věc.
Přijíždíme do prvního většího města - Pirny. Je velké asi jako Třebíč, ale přesto, že navigace nedělá žádný problém (pořád se jede po hlavní široké silnici), provoz začíná nepříjemně houstnout. Není se ani čemu divit, protože je zhruba půl třetí a všichni jedou z práce. V centru už jedeme "přískoky vpřed" a Kotel nevynechává chvilku, kdy by Cágrovi nepřipomněl: "Kdybysme, ty hňupe, jeli raděj někam na nějaké přírodní zajímavosti, než na nějaký debilní vobrazy, udělali jsme stokrát líp. Připadá mi, jako bych jel z práce." Cágr, jako pravý milovník umění, vytrvale opakuje, že návštěva obrazáren je stěžejním bodem celé Jízdy a že bez ní by neměl ten pravý dokonalý umělecký a estetický zážitek. "To sem nevěděl, že seš takovej inťouš...," podivuje se ironicky Kotel, neúnavně dokola šlape spojka-jednička-plyn-spojka-brza-neutrál a všichni dohromady se paříme v autě a polykáme smrad z okolosunoucích se vozidel. Dokonalý estetický zážitek... Mezi Pirnou a Drážďany je sotva dvacet kilometrů, v samotných Drážďanech je třeba ujet ještě dalších deset, neboť i Brno je oproti saské metropoli maloměsto. Zde již kličkujeme v několika pruzích a Kotel už na plnou hubu nadává "Doprdele, to je jako když se jede z dálnice až do Kobylis, ještěže jsem se tam takhle vycvičil!" (míněna cesta v zácpě přes celou Prahu). Přesto všechno se s přehledem dostáváme až do samotného centra a parkujeme na prázdném parkovišti mezi paneláky. No, centra... Drážďany sestávají ze samých novostaveb a obřích paneláků, semtam se vyskytne nějaká půlka kostela s ustřelenou věží, neboť město bylo totálně zničeno za války. Nicméně Jarmil nás upozorňuje, že od jeho poslední návštěvy Drážďan zhruba před 25 lety se mnoho změnilo a památky se vytrvale obnovují podle původní dokumentace.
Zwinger
Areál Zwinger

Vyrážíme do ulic a musíme se domácích ptát, kde je světoznámý areál Zwinger. Po chvíli už jdeme správným směrem, od auta to ani není daleko. Z rušné ulice se najednou ocitáme na vzorově upraveném rozlehlém nádvoří s vodotrysky. Chvilku odpočíváme, dokud nás zlomyslně nepošplíchá voda z fontány a jdeme do jednoho z paláců, kde by měla být kasa. Rozhodujeme se pro návštěvu obrazárny starých mistrů – zřejmě nejznámější expozice z celého Zwingeru. Vstup stojí 6 euro, nutno podotknout, že klidně i na celý den, protože v neskutečně mnoha sálech se může bloumat od "nevidim do nevidim". Takže vyrážíme na dlouhou pouť mezi stovkami obrazů od desítek různých malířů.
Kotel opět štengruje Cágra a popichuje ho, že až vyleze z baráku, nebude si stejně pamatovat ani jeden obraz, protože mu dokonale splynou v hlavě ve velké rozplizlé nic. "Naopak, mě ty obrazy uchvacují, sice si všechny pamatovat nebudu, ale z těch nejznámějších a nejkrásnějších si do konce života odnesu ten nejhezčí umělecký zážitek...," mele rádobyintelektuál Cágr a zasněným pohledem ruského careviče znalecky přivírá oči před obrovskými plátny. "Například tady – to je světové dílo velkého Rembrandta, ale to ty určitě nevíš. A přitom jsme to měli v reprodukci na chodbě ve škole," poučuje Cágr. "No to ví každej blb, že je to Rembrandt, protože je to pod tím vobrazem napsaný," kontruje Kotel, kterému jsou nějaké Rembrandtovo "zátiší s ovocem" nebo "kozatá služka" ukradené, zato se mu nejvíc líbí fantastické krajiny a obrovské obrazy středověkých měst od nějakého italského malíře: "Tohle má aspoň smysl. Ten malíř byl borec - má to jako fotku. A navíc si můžeš porovnat, jak ty města vypadaly kdysi a teď. Kam se hrabe Rembrandt s nějakýma pomerančema a banánama." Za tohoto tradičního špičkování procházíme celou galerii odspoda až nahoru, přičemž dvě hodiny bylo na prohlídku málo. Konstatujeme, že Němci toho za války nakradli opravdu hodně a pro jistotu většinu majitelů těchto uměleckých děl nevyčíslitelné hodnoty sprovodili ze světa, aby to pak nemuseli nikomu vracet (drtivá většina obrazů totiž patřila Židům z celé Evropy). Navíc nás pomalým popocházením už bolí záda, což Kotel dává Cágrovi opět najevo, že "už by se na to nejraděj vyprdl". Opouštíme tedy obrazárny a dostáváme se opět na čerstvý vzduch na obrovské nádvoří. Děláme zde několik fotek a radíme se, co dál. Je totiž už pozdě odpoledne, a i když Zwinger disponuje ještě mnoha dalšími expozicemi (například nerosty či porcelánem) usuzujeme, že další hodnotnou prohlídku už asi těžko stihneme. Pomalým krokem tedy vyrážíme do drážďanských ulic a Jarmil připomíná náš avizovaný zálusk na neodolatelné saské cukrovinky. Už předem jsme se domluvili, že navštívíme některou z mnoha cukráren, neboť východní Němci jsou totiž tradičně zatíženi na sladké a v jejich vyhlášených cukrárnách je k mání fantastické množství všemožných zákusků. Na hlavní třídě si všímáme jedné krásně upravené cukrárny a jelikož se kvapem blíží šestá hodina, bez váhání jdeme dovnitř. Slečna již sice uklízí, ale hned nás vzorně obsluhuje. Ke sladkostem jsme si dali navrch kolu a kapučíno. Kotel si nerozvážně objednává hned dva čokoládové řezy. To se ale přepočítal, protože zákusky jsou tak syté, že zvládne s obtížemi pouze jeden: "Ty vole, to je sladký, to nesnim... Já už jsem po večeři..." a nabízí druhý řez ostatním.
Cesta zpět k autu utekla rychle a my vyrážíme na zpáteční cestu. Pochopitelně, že hustý provoz z centra až na konec města se neobešel bez uštěpačných poznámek řidiče směrem k navigátorovi. Neustálé změny pruhů ve směru na Děčín nutily opět ke svižnému přejíždění zleva doprava a zpět a "zipování", přičemž Kotel kroutil hlavou jak holub na báni, aby viděl i dozadu, což bylo komentováno jako: "Jihlava je proti tomuhle hadr," a podobně. Cágr to už nevydržel a neprozřetelně z něj vypadlo: "Ty vole, tak tady bych nejel ani za prase, takovej provoz - to bych si netroufl. Jak můžeš v tomhle furt takhle kličkovat??" Kotel myslel, že ho raní mrtvice – hlavně že se předtím celý den Cágr holedbal, jaká to bude v Drážďanech brnkačka a "jak to všechno v pohodičce zvládnem". "Ježišmarjá, mě kdyby tady kleplo, tak ty si snad ani nesedneš za volant," chechtá se Kotel a dozvídá se, že "to teda určitě ne". Cesta tedy ubíhá ve veselé náladě a za Pirnou ustává i ten nepříjemný provoz. Jede se už v poklidu a zadní osádka vozu začíná zaslouženě klimbat. V Königsteinu nás oprava silnice nasměruje na nějakou objížďku do lesů a kopců, ale úzká asfaltka nás vyvede na hlavní silnici naštěstí v Bad Schandau. To již padá na krajinu rychle šero, ale my se konečně blížíme k hraničnímu přechodu ve Schmilce. Původní plán, že v bezcelní zóně odbočíme k duty-free přehodnocujeme, protože hned za čárou se to hemží našimi policajty, kteří zjevně pokutují každého, kdo přejede plnou čáru na parkoviště u bezcelního obchodu. Není se ani co divit, protože ten slouží k nákupu výhradně při výjezdu z republiky, nikoliv naopak. Bez zastávky projíždíme i naši celnici, ale to už Kotel musí odbočit k přilehlé benzince doplnit palivo. Zanedlouho však už jedem dál do centra Hřenska, kde odbočujeme na naši známou asfaltku směrem na Jetřichovice. Jelikož už máme zase hlad, zastavujeme na Mezní Louce a jdeme si sednout do lidové hospůdky, která nás už včera zaujala přijatelnými cenami. Dáváme fazolovou polívku a doplňujeme tekutiny. Šetřílkovi Cágrovi se nějak nepozdává účet za džus a pivo, ale se svou rezolutní stížností je hned vyveden z omylu – účet je správně, což uznává i on sám.
Ještě pár kilometrů a jsme opět v našem domovském kempu Spobyt. Večer už dost pokročil, dneska jsme tzv. "nenáročný" výlet opravdu protáhli. Nezbývá, než si opět dát zaslouženou horkou sprchu a před spaním ještě navrch pěnivý Granátek. Na terase chatky hodnotíme dnešní bohaté zážitky a zhruba plánujeme zítřek. Na programu jsou místní Jetřichovické stěny s unikátními skalními vyhlídkami. Máme toho tedy zase hodně před sebou, takže hajdy do spacáků!



Den čtvrtý – středa 27. srpna 2003


Jetřichovické vyhlídky
Na Jetřichovických vyhlídkách

Den zahajujeme opět tradičně: budíčkem v sedm hodin a snídaní s horkým čajem. Dnes se bohužel počasí pokazilo, je zataženo, fouká vítr a zdá se, že snad spadne i pár kapek. A to nás čeká pěší výšlap... Nic nás však nemůže zastavit, takže úderem osmé opouštíme tábor a autem jedeme do blízkého centra Jetřichovic. Parkujeme na náměstíčku před malým informačním centrem, vybalujeme mapu a studujeme turistický rozcestník. Orientace v terénu bude dneska totiž velmi důležitá. Po chvíli už vyrážíme po červené značce směrem na známé jetřichovické vyhlídky.

Obec opouštíme průchodem kolem velkého oploceného areálu s letitým zámečkem se zamřížovanými okny. Zřejmě je to nějaký domov mládeže či ozdravovna, ale my ho hned přezdíváme na "pasťák". Najednou písčitá cesta začíná prudce stoupat do hlubokých borových lesů a začínají se objevovat první pískovcové skalky. Na půlkilometru překonáváme docela solidní převýšení a u odbočky k Mariině vyhlídce se poctivě vydýcháváme a občerstvujeme Jarmilovou Metaxou. Na vyhlídku je to kousek, ale zato je to pořádný krpál do nitra skal tesanými schody nebo naopak přes ocelové žebříky a lávky. Konečně jsme stanuli na vrcholu Mariiny skály (428 m.n.m.)! Na vrcholové plošince je vybudována bytelná bouda s okýnky. Zřejmě věděli proč ji tam postavit, protože nahoře neskutečně fučí a navíc začalo i drobně mrholit. Vyndáváme tedy větrovky z batohů a pak už se kocháme výhledem na okolní neprostupné borové lesy a pískovcové skály. Na východě se nedaleko tyčí mohutný kuželový vrch Studenec (736 m.n.m.), na západě typická "děčínská Fidžijama" Růžovský vrch (619 m.n.m.), která vévodí celému kraji. Na sever až do nedohledna se táhne nekonečný zelený koberec hlubokých lesů se skálami. Nezdržujeme se však dlouho, protože prudké poryvy větru kazí zážitek. Jdeme tedy po značené odbočce zpět na turistickou stezku a pokračujeme dál. Stezka se kroutí podobně jako u Pravčické brány na úpatí skal, takže jestliže v mapě odhadujeme vzdálenost k další vyhlídce na nějakých 500 metrů, je to ve skutečnosti dobrý kilometr. Po cestě narážíme na přírodní útvar Tetřevna – obrovský skalní převis, kde se obyvatelstvo Jetřichovic schovávalo v době válek. Pak už opět zdoláváme další výstup, tentokrát na vyhlídku Vilemínina stěna (439 m.n.m.). Zde se žádná dřevěná bouda nenachází a na krajovou skálu je to dost "o hubu", protože zábradlí je dávno zničené. Ale stačí jeden delší krok a jsme na vyhlídce. Nalevo vidíme boudu na Mariině vyhlídce, kde jsme byli před půlhodinou a napravo vidíme na vysokém skalním hrotu další dřevěný útulek. Je to Ostroh a tam nás výstup (či spíše výšplh) ještě čeká. Z Vilemíniny stěny je také krásný výhled na celé městečko Jetřichovice: je hluboko pod námi a domečky vypadají jako na modelu železnice (inspirace pro Regana). I zde následuje nezbytné foto a jde se dál. Zhruba kilometr vede stezka v klidném a hlubokém lese mezi skalami a už není tak náročná jako ze začátku trasy. Mapa se nemýlí a proto po chvíli přicházíme na rozcestí "Purkartický les" odkud odbočuje žlutá značka. Zde se kromě směrovek nachází i turistický přístřešek se stolem a lavičkami, takže neváháme, usedáme a vybalujeme naše kalorie, t.j. sušenky, tatranky a pití. Přestávce věnujeme zhruba čtvrthodinku, protože se kupodivu v tomto počasí objevují další výletníci, a proto jim uvolňujeme místo. Na směrovce a dle mapy ještě zjišťujeme, že žlutá odbočka by nás po chvíli dovedla ke známé lesní hospodě "Na Tokáni". Tam však náš plán nesměřuje, takže musíme dále po červené.
Po chvíli už opět šplháme na další vyhlídku – Ostroh (483 m.n.m.) nedaleko vrcholu Rudolfův kámen. I na této skalní vyhlídce je zbudována dřevěná bouda a my můžeme vychutnávat další ojedinělý pohled na Jetřichovické stěny. Směrem na západ, jen co by kamenem dohodil, je zalesněný vrchol Koliště (453 m.n.m.), pod nímž povede další naše trasa. Opět překonáváme po lesních stezkách zhruba tři kilometry a shodou náhod se naše výprava roztrhala na dvě poloviny. Kotel s Jarmilem jdou pozadu a i když natáhnou kroky, ne a ne Davida s Cágrem dohnat. Navíc je cesta v těchto místech dost bídně značena a stačilo málo k odbočení do špatného směru. Jediným podružným cílem je pro nás napojení na tzv. českou silnici - úzkou asfaltku, která dle mapy vede až k hranici. Naštěstí po chvíli na tuto silničku narážíme a všichni se opět shledáváme. Je zde i další rozcestník, neboť po české silnici vede i nová cyklostezka. Po asfaltce jdeme dále západním směrem, protože dalším naším cílem je Loupežnický hrádek zvaný též Šaunštejn. Tento hrádek je jedním z hlavních lákadel Jetřichovických stěn; jedná se o pozůstatky středověkého opevnění na vysokých pískovcových skalách nad osadou Vysoká Lípa. U dalšího rozcestníku odbočujeme opět na lesní stezku, která nás neomylně dovede až pod mohutné skály. Naštěstí máme jen malé batohy, takže protáhnout se úzkým průlezem po strmém žebříku bude hračka. Po krkolomných výstupech vyšplháme až na vrcholové plošiny, které jsou naštěstí chráněny zábradlím. I odtud se otevírají fantastické rozhledy, především na přilehlou osadu Vysoká Lípa. Několik minut tedy věnujeme prohlídce hrádku a nezbytnému fotografování. U vstupu do hradu potkáváme partu holek s mohutnými bágly na zádech. Určitě pořádají přechod celého Českosaského Švýcarska, za což je sice obdivujeme, ale výstup s mohutnými krosnami jim nedoporučujeme. Určitě by se tam s nimi neprotáhly. Posledním přírodním úkazem, který máme v plánu túry je Malá Pravčická brána. Nachází se zhruba další půlkilometr po červené za Loupežnickým hrádkem. Opět překonáváme klikatou skalní pěšinu. Brána je bokem od cesty, ale přesto ji v pohodě nacházíme. Zde si též dopřáváme odpočinek a svačinku. Tím je naše putování po zajímavých přírodních úkazech v Jetřichovických stěnách vyčerpáno a nám nezbývá, než se kousek vrátit po červené značce pod Loupežnickým hrádkem až na zmíněnou asfaltovou cestu.
Malá Pravčická brána
Malá Pravčická brána

To už je do osady Vysoká Lípa zhruba půl kilometru a cesta již vede mezi obdělávanými loukami a záhy se objevují první chalupy. Když se otočíme, vidíme panoráma Loupežnického hrádku v celé své kráse – ještě tedy jedna fotka za pochodu. Na návsi je autobusová zastávka; my máme také dopředu zjištěno, jak jedou autobusy do Jetřichovic. Máme poměrně dost času, takže logicky naše unavené kroky směřují do hospody "U Loupežáku" o jejíž existenci víme z předchozích cest autem touto osadou. Funguje zde sice terasa, ale protože pořád dost fouká, jdeme si sednout dovnitř. Návštěvníků je tu minimálně, asi i kvůli počasí, avšak teď po poledni už se celkem pěkně oteplilo. Objednáváme si oběd a doplňujeme tekutiny. Kotel navrhuje ukončení túry pěším pochodem po modré značce do Jetřichovic údolím říčky Bělé, jíž vévodí historický Dolský mlýn, kde se natáčela i pohádka Pyšná princezna (dalších cca 8 km). Jarmil je na vážkách, ale Cágr rezolutně proti. Kotel se mu sice posmívá, že je "máčka", avšak Cágr Kotlovi plány otupuje dalším přísunem pěnivého moku. Po třech kouscích ztěžknou nohy i Kotlovi, takže další pěší pochod je v mžiku zapomenut a čeká se v hospodě na autobus. Nutno podotknout, že tuto hospodu jsme hodnotili dobrou známkou – byl zde klid, čisto a dobré a levné jídlo. Tak jsme se aspoň pořádně nacpali. Vlivem ujitých zhruba 14 kilomterů a počtem vypitých piv máme za chvíli už "v hlavě", ale naštěstí jede autobus, takže nasedáme a za pár minut jsme v Jetřichovicích na zastávce u obecního úřadu.
Odpočinek, pivo a dobré jídlo zřejmě Cágrovi vlily novou krev do žil - už je jako rybička, takže navrhuje, abysme prozkoumali další skalní hrádek. Tím je Falkenštejn nedaleko za Jetřichovicemi a podle mapy zjišťujeme, že sice pod ním vede žlutá značka, ale odbočka na hrad již dávno není značena, protože veškeré zabezpečení zchátralo a rozpadlo se. Takže zase další dobrodružství... Tentokrát odbočujeme u "pasťáku" doprava a za zatáčkou už stojíme u naučné cedule. Ta popisuje historii hrádku a zároveň upozorňuje, že výstup na skály je nebezpečný a na vlastní riziko. Pivní adrenalin však dělá divy a po čtyřech překonáváme prudký svah. Obcházíme mohutnou skálu až k puklině, kudy kdysi vedly schody pro turisty. Ty jsou již dávno rozpadlé, ale po jejich torze se dá vyšplhat nahoru. Dá se použít i starých vytesaných stupů. Vedle pukliny je však pamětní žulová cedulka, že zde vlastní neopatrností zahynul jistý turista. To nás však neodrazuje, právě naopak. Dalo to sice námahu, ale za několik minut jsme již na vrcholku skály. Byla to taková makačka, že jsme rázem vystřízlivěli. Opět se rozhlížíme po okolí a zkoumáme staré vytesané komnaty. Hrádek je sice o dost menší než Loupežák, přesto stál za námahu. Zajímavostí na těchto skalních hrádcích jsou i vytesané rezervoáry na dešťovou vodu. Sestup je o dost náročnější než výstup, musíme být opravdu hodně opatrní. Jen přísuny se dostáváme dolů a navíc musíme jistit Davida, který má oproti nám přece jen krátké nohy a nemůže se proto pořádně zapřít ve skalní puklině. Přesto jsme za chvíli na pevné zemi. Cesta zpět do Jetřichovic je už dílem okamžiku. V jedné z hospod je ještě krátce občerstvujeme a pak už míříme do tábora.

Máme toho za dnešek opravdu dost. Ušli jsme zase nějakých patnáct kilometrů v náročném terénu, takže se sprchujeme a radíme se, jak ještě pojíst. I přes špatnou zkušenost s místní vyvařovnou usedáme do jídelny a pro jistotu objednáváme jen studenou kuchyni. Té je naopak velký kopec (obložený talíř a salám s cibulí), takže si u nás částečně Spobyt spravuje reputaci. David má navíc slíbený kulečník, takže se návštěva jídelny protahuje dlouho do večera. Potom jdeme konečně ulehnout, protože v nohách toho máme opravdu hodně.



Den pátý – čtvrtek 28. srpna 2003


Děčínský Sněžník
Rozhledna na Děčínském Sněžníku

I když tento den měl být posledním, dohodli jsme se, že si úspěšný čundr ještě protáhneme. Plán zněl tak, že už ukončíme pobyt ve Spobytu a přesuneme se do města Děčín, poněvadž jsme vyčetli, že v Děčíně se nachází dost pěkných objektů k prohlédnutí a dokonce i vodní ráj. Vše se muselo obejít se souhlasem Lenky, ale to bylo již předem splněno.
Ráno tedy opouštíme tábor a vydáváme se směrem k okresnímu městu. Jelikož je poměrně přijatelné počasí – sice oblačno, ale neprší – Kotel navrhuje, zda bysme ještě neudělali dopolední výstup na vrchol Děčínský Sněžník (723 m.n.m.), kterého jsme si v dálce všimli při našich předchozích výpravách po Labských pískovcích a jemuž vévodí mohutná kamenná rozhledna. Návrh je přijat, takže Děčínem prozatím jen projíždíme a směřujeme ještě pár kilometrů za město směrem na Jílové. Tam podle ukazatelů odbočujeme doprava a začínáme šplhat po klikaté silničce do nitra Děčínské vrchoviny, která tvoří vlastně už předhůří Krušných hor. Projíždíme obcí Sněžník a vjíždíme na rozlehlé louky v horském sedle, kde se po levé straně nachází příhodné parkoviště a osamocená restaurace. Zde tedy parkujeme, bereme si nezbytné věci (svačinu, pití, větrovky...) a vyrážíme po červené značce, která nás zprvu vede po pohodlné místní asfaltce do mírného kopce. Asi po necelém kilometru značka asfaltku opouští a odbočuje vpravo do nízkého zakrslého lesa. Všude kolem jsou roztroušeny mohutné balvany a i na cestě musíme dávat pozor kam šlapeme. Na krátkém lesním úseku musíme překonat poměrně velké převýšení, ale po půlkilometru už stezka vede po rozlehlé vrcholové plošině. Děčínský Sněžník je totiž tzv. stolová hora – rozlehlá vrcholová partie táhnoucí se od Sněžníku až po Koňskou hlavu je plochá s nízkým horským porostem a mnoha skalkami. Otevírají se i pěkné výhledy na městečko Jílové a pak se už mezi stromy objevuje majestátná kamenná rozhledna prošpikovaná anténami a parabolami, neboť ji pro její skvělou polohu používají telekomunikační společnosti a dokonce i Rádio Sněžník pro své vysílání. Třicetimetrová rozhledna byla vybudována v roce 1864 a váže se k ní i jedna technická zajímavost: v roce 1936 na ní bylo u nás poprvé v dějinách zachyceno televizní vysílání, a to až z berlínského vysílače při přenosu olympiády.
Bohužel ale zjišťujeme, že dveře do rozhledny jsou zamčené, i když je avizováno, že obsluha přilehlého bufetu se má o přístupnost postarat. A jako na potvoru je zavřen i bufet i přesto, že má mít otevřeno od 10 hodin a teď už je skoro jedenáct! Nadáváme na přežívající socialistické služby a usedáme na přilehlé lavičky a na sousední vyhlídce potom sledujeme široké okolí. Město Děčín je odtud jako na dlani, stejně tak i stejným směrem vzdálenější hluboké lesy Českého Švýcarska, kde jsme pobývali v minulých dnech. Bezpečně rozeznáváme typický Růžovský vrch, o kousek dále Studenec a na samém obzoru známý vrch Jedlová (780 m.n.m.) nacházející se už v Lužických horách. Směrem na jih rozeznáváme Bukovou horu s vysokým vysílačem nad Ústím a na jihovýchodě se rýsuje Milešovka a další kužely Českého středohoří. Mostecká pánev je v typické mlze. V určování krajinných bodů nám pomáhá velký plechový reliéf na vyhlídce, na němž jsou vyznačeny vrcholy a vzdálenosti a znovu si pochvalujeme Jarmilův dalekohled. I nadále nám přeje štěstí: obsluha bufetu se zřejmě konečně vyspala a přijíždí v otlučeném kombíku. Půjčujeme si tedy klíč od rozhledny a stoupáme nahoru. Odtud je výhled přímo fantastický, i když jej trochu kazí zakalený obzor. Přesto na severní straně rozeznáváme vzdálenou pevnost Königstein a další typické pískovcové vrcholy v Německu, o nichž již byla řeč v minulých dnech.
Pod rozhlednou se nachází i rozlehlá horská chata, kde je podle všeho i menší restaurace, ovšem nehorázné ceny na vývěsní tabuli nás dokonale odrazují, například pitomý smažák začíná na nějakých 120 korunách! Nechápeme, kdo jim tam může chodit, protože i přes poměrně příznivé počasí je na Sněžníku vedle nás snad jenom dalších pět lidí. Stejně se zdá, že mají ještě zavřeno, takže obcházíme proto obloukem horskou chatu, přičemž David hází první a poslední "rybu" – to je co říct, protože na dlouhých předcházejících pochodech se držel statečně. Zpět na parkoviště se vracíme nikoliv po značce, ale po pohodlné obslužné asfaltce, která obepíná Sněžník ze severní strany. Konstatujeme, že vzhledem k mírnému terénu zde musí být v zimě ideální běžecké dráhy. Za chvíli jsme už u auta a vydáváme se po horské silnici směrem na Maxičky zadem do Děčína. Sjezd je dlouhý, takže brzy u auta už mají dost a smradem se ohlašuje jejich silně snížená účinnost. No nevadí, nějak se to dojede...

V Děčíně chvíli kroužíme v centru, protože jsme tam poprvé v životě, ale po chvíli parkujeme v postranní ulici a vyrážíme pěšky na náměstí. Jelikož je doba oběda, v pár okamžicích nacházíme příhodnou restauraci a objednáváme chutné domácí jídlo (svíčková atd.). Po obědě je stěžejním úkolem najít nějaké levné ubytování, takže doufáme, že v nějakém informačním centru nám pomohou. To se však nachází za řekou ve druhé části města zvané Podmokly, takže jdeme po táhlé dlážděné cestě nejprve navštívit místní zámek vypínající se na skále nad líně tekoucím Labem. Kupujeme lístky a mladá slečna coby kastelánka nám radí ohledně ubytování. Doporučuje nám blízké bývalé zámecké sýpky, rekonstruované nyní na vysokoškolské koleje (hostel). Nabídka se zdá velice výhodnou, což se později potvrzuje. Prohlídka zámku byla poučná. Opravena je zatím pouze polovina, protože za komunismu byl zámek obsazen Rusáky, kteří tuto historickou památku dokonale zdevastovali (jak bylo jejich zvykem). V opravených síních jsou sice už umístěny galerie a pořádají se tu i slavnostní obřady, svatby atd., ale konírna ve sklepení, kam nás slečna taky zavedla, je stále v žalostném stavu. Pod stropem je ještě pověšeno nepočítaně uřezaných provázků a slečna nám vysvětluje, že Rusáci zde měli sklad zeleniny a na těch provázcích měli pověšenou cibuli. Nicméně už prý existuje projekt na přebudování těchto nevábných prostor na slavnostní koncertní síň. No, třeba uvidíme za pár let... Prohlídka končí v krásné Růžové zahradě přilehlé k zámku odkud je též pěkný výhled na centrum Děčína.
Děčínský zámek
U brány děčínského zámku

Sestupujeme opět do města, navštěvujeme prodejnu modelů, zda by se tam nenašlo něco pro Regana, avšak mají zde především military, vláčků jen minimum; a v jedné venkovní kavárničce pod zámkem dáváme ledovou kávu. Najít zámecké sýpky (tj. studentský hostel) je pak otázkou několika minut. V recepci je ochotný děda a dlouhovlasý mládenec, který hulí doslova jednu za druhou. Domlouváme se na ubytování na jednu noc, cena je poměrně příznivá, cca 700 Kč za celý pokoj pro všechny, k dispozici je též vlastní kuchyňka WC a sprcha. S úrovní ubytování jsme velmi spokojeni, protože příslušenství a pokoj je až nadstandardně velký. Chvíli odpočíváme, jsme za celý den už dost utahaní. Navíc se teď odpoledne vyčasilo a pražilo dost slunko. Do večera je ještě času dost, takže se pídíme po avizovaném Aquaparku. Děda s mládencem v recepci nám vysvětlují cestu – je to poměrně kousek. V Děčíně jsou prý koupaliště dvě: jedno je ještě po loňských povodních mimo provoz, ale Aquapark s mírně termální vodou se do sezóny podařilo zprovoznit.
Vyrážíme tedy do Aquaparku, neboli Vodního ráje, který je od hostelu skutečně na dohled. Skládá se z krytého bazénu s atrakcemi, vířivkami a tobogány a z venkovního areálu s několika bazény a atrakcemi. Celý areál je opravdu v zápaďáckém stylu a Cágr s Davidem, kteří o podobných zařízeních mají přehled jej hodnotí jako nejlepší, co kdy navštívili. Prý jihlavský Vodní ráj se může jít zahrabat a dokonce i vyhlášený liberecký kvalit tohoto děčínského nedosahuje. Na 2 hodiny stojí vstup cca 70 korun. Oddáváme se vodním radovánkám a v termálních vířivkách si pochvalujeme, jak nás voda po těch všech mnohakilometrových výpravách masíruje. Potom jezdíme na tobogánech – jsou tam celkem tři – nebo se necháváme unášet ve venkovním bazénu umělým proudem. Venku je však už dost chladno, takže se vždy raději vracíme do teplé vody ve vířivce. Podobné kolečko absolvuje i vietnamská rodinka, takže Jarmil neváhá a zbytek výpravy fotí ve vířivce s pohlednou Asiatkou. Ideální také je, že v celém areálu je kupodivu minimum lidí. Asi to pro místní už není něco výjimečného.
Po vypršení vyhrazené doby opouštíme Aquapark a již za šera míříme k sousednímu hypermarketu Kaufland, abysme trochu doplnili zásoby. V hostelu se dlouho nezdržujeme a již za tmy vyrážíme opět do centra Děčína, protože si chceme dát nějaké to pivko a taky něco pojíst. Na náměstí nacházíme lidovou hospodu. Po jedenácté už zaslouženě usínáme, tentokrát konečně v měkkých postelích a peřinách a ne na nějakých kasárenských kavalcích jako ve Spobytu.



Den šestý a poslední – pátek 29. srpna 2003


Čedičové varhany
Čedičové varhany u Kamenického Šenova

Tímto dnem jsme se rozhodli ukončit již beztak prodlouženou Jízdu do severních Čech. Avšak ráno jsme vstávali jako obvykle, t.j. kolem sedmé hodiny. Při krátké snídani se radíme o zpáteční trase, kterou chceme směřovat tak, abysme ještě něco pěkného viděli. Pak si balíme věci a po spáchání nezbytné hygieny se loučíme se správcem a opouštíme hostel "Zámecká sýpka".
Z Děčína míříme na Českou Kamenici a Kamenický Šenov. Naší první zastávkou totiž mají být velice známé "Čedičové varhany", které se nacházejí nad tímto městečkem a odbočku k nim jsme zahlédli již při pondělní cestě. Jejich přesný název zní Panská skála, jsou nejstarší geologickou rezervací u nás a jsou především známé z pohádky o Pyšné princezně. Chceme se proto přesvědčit, jak tento zajímavý útvar vypadá ve skutečnosti. Zastavujeme proto na konci Šenova a orientujeme se podle mapy. Asi po deseti minutách docházíme k přejezdu na zrušené železniční trati a to už je vršek se zajímavou skálou na dohled, přičemž zjišťujeme, že jsme měli jet po hlavní silnici ještě kousek dál, kde je pohodlné parkoviště. Skalní útvar je poměrně rozlehlý a dole pod ním je malé přírodní jezírko. Pravidelnost a mohutnost vyvřelých čedičových sloupců nás ohromuje. Navíc je zde i pěkný výhled do okolí. Zdržujeme se pár minut a děláme několik fotek na památku. Pak se jede dál.

Objíždíme po obchvatu Nový Bor a směřujeme dále po hlavní silnici na Českou Lípu. Další plánovanou zastávkou je skalní hrad Sloup, takže záhy odbočujeme z hlavní silnice vlevo na stejnojmennou vesnici. Hrad nelze ze silnice přehlédnout, neboť se nachází na vysoké pískovcové skále. Je do ní doslova vydlabán, nahoře se nachází pouze kaplička. Parkujeme na přilehlém parkovišti a jdeme si hrad prohlédnout. Platí se zde mírné vstupné, prohlídka je bez průvodce. Sklaním hradem procházíme poměrně dost dlouho, protože i když se to zvenčí nezdá, je poměrně spletitý. Navíc je z vrchu též pěkný výhled do okolního údolí s rybníkem a vesničkou. Hornímu nádvoří vévodí věž hradní kaple a bizarní socha poustevníka s dalekohledem, protože se k hradu váže o něm pověst. David si chce opět v pokladně koupit turistickou placku, ale také ji zde nemají. To se už stalo na více místech předtím. Na parkovišti pod hradem ještě chvíli odpočíváme a občerstvujeme se. Další trasa směřuje po vedlejších cestách na Mimoň. Radíme se, zda navštívit zříceninu Ralsko na mohutném stejnojmenném kuželovém vrchu, nebo zachovalý hrad Bezděz, který jsme ostatně již viděli při naší pondělní cestě. Ralsko bylo dlouho v minulosti nepřístupné, protože se nacházelo v ruském vojenském prostoru. Při průjezdu Mimoní se také můžeme pokochat mohutností stejnojmenného kopce se zříceninou na vršku, ale jednoznačně to vyhrává státní hrad Bezděz, takže kolem známého Máchova jezera a přes Doksy míříme na jih.
Bezděz
Křížová cesta pod hradem Bezděz

Přijíždíme do vesničky Bezděz, která se nachází těsně pod mohutným kopcem se dvěma vrcholy. Na tom vyšším se nachází stejnojmenný hrad, jehož typická silueta je vidět ze široka daleka. Parkujeme u hospody na placeném parkovišti a po značené stezce míříme kolem rybníčka vzhůru k lesu. Procházíme kolem posledních domků, cestou míjíme asi další dvě hospody a poštu a vcházíme do vysokého listnatého lesa. Záhy cesta začíná příkře stoupat a objevují se u ní kapličky křížové cesty. Zkoušíme je počítat, ale po chvíli už máme co dělat sami se sebou, takže v počtu kapliček máme dokonalý zmatek. V závěrečné fázi výstupu se však otevírají krásné pohledy do krajiny a po chvíli už stojíme před vstupem do hradu u pokladny. Zjišťujeme, že prohlídka bude co nevidět, tak kupujeme lístky a jdeme branou na malé nádvoří. Tam nás odchytává velice pohledná slečna s dlouhými zlatými vlasy a perfektní postavičkou, z níž se nakonec stává průvodkyně naší skupiny. Takže paráda – prohlídka bude ještě o to atraktivnější. Při prohlídce hradu nevíme, jestli se máme koukat spíš na staré komnaty než na holku. Ale Cágr to vyřešil tak, že začíná odzkušovat svůj nový digitál i v této situaci: při zastávkách fotí jakoby "krásy hradu" pomocí zoomu tak, aby pohlednou průvodkyni zachytil pokud možno při všech možných příležitostech. Stává se z toho poměrně veselá zábava, holka nic netuší a Cágr s Kotlem vyhledávají stále nové a nové momentky k portrétování nebohé průvodkyně. Nicméně ta za chvíli asi tuší náš "zájem", neboť Kotel s ní záhy v přestávkách mezi prohlídkou navazuje rozhovor o všem možném, jenom ne o Bezdězu. Je však nutno podotknout, že prohlídka hradu byla velice zajímavá, navíc též doplněná krásným výhledem do kraje z nádvoří. V dálce byl vidět dokonce i vzdálený Říp a samozřejmě již zmíněné Ralsko a rozlehlé lesy s bývalým ruským letištěm Mladá u Mimoně. Proto se těšíme na finále: výstup na vysokou hradní věž. To jsme se ale šeredně nachytali, protože na vršku se to rojilo tak neskutečným množstvím létajících mravenců, že jsme upalovali pěkně rychle dolů. I přes největší sebezapření nešla nahoře udělat ani jedna solidní fotka! Dole ty potvory z triček a kraťas vytřepáváme ještě pěkně dlouho. Přesto lze však návštěvu tohoto velmi zajímavého hradu vřele doporučit. Na nádvoří se srdečně loučíme se slečnou a jdeme strmou cestou zpět do vsi. Poledne je již za námi, takže nastává právě ta nejvhodnější doba se před dlouhou cestou domů pořádně posilnit vydatným obědem. Nakonec si vybíráme hospodu u parkoviště, kde stojíme s autem, a každý si dáváme do nosu. Pokoušíme se ještě tajně zvěčnit další oběť - mladou pinglici s dredy. Ale ta není zase tak hezká jako průvodkyně a navíc je v hospodě málo světla. Přesto Cágr s Kotlem přicházejí na originální nápad: na každé Jízdě by se mohla vyhlásit fotosoutěž o "Miss Jízdu", která bude spočívat v tom, že kdo na foťák nejlíp zachytí nejpěknější kočku, tak vyhraje. Samozřejmě inkognito, aby o tom nevěděla. A koho odhalí a navíc dostane vynadáno, tak bude největší hňup. Příště se to vyzkouší... Na obědě se zdržujeme asi tak hodinku, pak ale už kvapem spěcháme. Čeká nás totiž velmi dlouhá cesta domů, kterou Kotel střízlivě odhaduje na nějakých pět hodin.

Máme však výhodu, že jedem tou samou trasou jako sem, takže orientace nebude dělat potíže a zvládneme to takřka poslepu. Vyjíždíme na Mladou Boleslav, odtud pak na Nymburk. Zde v Polabí se neskutečně mračí, a také po chvíli přichází nefalšovaná průtrž, takže musíme jet doslova krokem. Před Kolínem je však už po dešti, zato se komplikuje doprava. Od Prahy jede šňůra aut, takže musíme čekat. Přes Čáslav a Havlíčkův Brod se jízda také táhne, je to pěkná dálka, avšak v Jihlavě už jsme skoro doma.
Do Třebíče přijíždíme po sedmé hodině večer a tím také končí toto naše velice zajímavé prázdninové putování plné zážitků z krásné krajiny, kam se ještě jistě někdy podíváme.

sepsal Kotel, fotky Cágr
text je součástí připravované publikace "Naše Jízdy 1998-2003"






WebZdarma.cz