Zastávka u přehrady Nové Mlýny

Dlouho očekávaný den nastal! Jak již dříve zkonstatoval Regan, každým rokem přibude jeden člen výpravy navíc - tentokrát to byl Rudolf z Mikulovic. Bohužel vyrážíme až v pondělí, protože je nutno tolerovat Marečkovu pracovní nepostradatelnost, ale i tak máme dost dní na poznávání krás Slovenska.
Sraz základní části výpravy je po 14 hodině (Regan, Ria, Kotel, Rudolf). První zastávka je - kde jinde - než v Hypernově, kde je plánován nákup těch "nejnutnějších potřeb" (rozuměno základní potraviny především na snídaně a pivečko). Ačkoli Mirek kladl předtím Kotlovi na srdce, aby Regana hlídal a nekupovaly se zbytečné ptákoviny, bylo to nemožné. Kotel jen odevzdaně pozoroval, jak se nákupní košík vrší až po okraj. Je ale pravda, že nakonec všechny věci našly své upotřebení - i předražené 5-litrové soudky piva. Nákup trval zhruba hodinku, vyskládání do auta další půlhodinu. Letos máme opravdu komfortní vozidlo: Peugeot 806 s klimatizací, ovšem nutno podotknout, že legendárnímu busu se i tento komfort nemůže vyrovnat, zejména kvůli nedostatku místa pro "společensky unavené" členy.
Cestou se nabírají poslední dva účastníci: Mirek a Hrozna. Po nástupu je Mareček nekompromisně obeznámen s tím, že návrat je plánován až na neděli, nikoliv na pátek, jak se celou dobu domníval - manželka to bez něj bude muset holt vydržet.
Vyrážíme o půl čtvrté již osvědčenou trasou jako předloni - tj. směrem na Dukovany a Moravský Krumlov. Řídí Ria, z prostřední řady naviguje Kotel, na samostatné zadní sedačce kibicuje Regan, klimatizace funguje, takže v odpoledním vedru se jede paráda. Regan se sice vzadu nějak kroutí a vrtí a s podotekem, že by potřeboval pod zadek plavací kolo nám vysvětluje, že ho po páteční pařbě trápí "zlatá žíla": "Už nikdy nebudu pít tvrdej - nadměrně prokrvuje tkáň," dušuje se Regan.
Před Novomlýnskými jezery je u osvědčené benzinky zastávka a kocháme se krásou Pálavy. Další trasa vede přes Mikulov a Břeclav na hraniční přechod Lanžhot. Na konci Lanžhota je cedule s lakonickým upozorněním, že přechod je uzavřen a proto po nezbytných nadávkách se kousek vracíme a odbočujeme na Hodonín. Vyskytl se nesmělý návrh, zda bysme nenavštívili Květoše, ale to je zamítnuto. Hranice projíždíme bez problémů a bez čekání. Pokračujeme po státní silnici I/51 přes Holíč, Senicu a Trnavu, kde se napojujeme na rychlostní komunikaci směrem na Nitru. Letos jsme zcela vypustili "ježdění po vedlejších silničkách" (které se loni občas zvrhlo na rallye po lesních pěšinách, že?), máme před sebou totiž dalekou cestu. Před Nitrou je další zastávka u benzinky, kde provádíme menší odlehčení a občerstvení. To je již podvečer a je potřeba myslet na nalezení místa pro nocleh, aby se neopakovaly situace, kdy je již tma a není kde složit hlava. Míjíme jadernou elektrárnu Mochovce a je už třeba opravdu odbočit někam do polí. Ještě před Levicemi tedy odbočujeme a zakotvujeme na břehu řeky Hron pod ochrannou přírodní hrází (což se ukázalo později jako osudné).
Vybalujeme karimatky a spacáky a uvelebujeme se po 300 kilometrové jízdě v trávě. Kuchtík Regan ohřívá párky a večeří se. Navrch se naráží první ze soudků, ale vzápětí je vysyknut do poslední kapky. Po setmění se zavrtáme do spacáků natěšení na pořádný spánek, ale ouha... Útočí na nás spousta komárů, nedaří se hodiny a hodiny usnout. Dlouho po půlnoci Mirek vybaluje slivku a pokouší se o nemožné: maže si slivkou ksicht v domnění, že to ty potvory odpudí. Prvních pět minut to prý šlo, ale potom jim slivovice zřejmě zachutnala. Takže Mirek s Riem volí poslední řešení - mocnými doušky slivovice se opíjejí, aby zcela lidsky vytuhli. Celá výprava usíná vyčerpáním až nad ránem na sotva tříhodinový spánek.

Náměstí v Levicích.

Hned kolem sedmé balíme spacáky a něco pojídáme. Navíc se na polňačce objevuje několik Maďarů v traktoru a škodovce, jdou okopávat brambory nebo co. Takže balíme věci a odjíždíme do několik kilometrů vzdálených Levic. Zde naviguje Mirek, který město zná. Parkujeme u nemocnice, odtud je do "centra" jen kousek. "Centrum" píšu s uvozovkami proto, že drtivá většina slovenských měst vypadá po 40 letech bolševismu zhruba takto: jsou zachované některé budovy kolem historického náměstí, většinou doplněné nezbytnými betonovými krabicemi bývalých nákupních středisek a vše ostatní je vybourané a osázené nevzhlednými paneláky - jako kdyby v Třebíči nechali jen náměstí a všude okolo nasrali paneláky (hrůza).
Prvním úkolem je výměna peněz - Mirek doporučuje výhodnou směnárnu bez poplatků, kde je kurs 1 : 1,28. Každý mění okolo dvou tisícovek, Ria navíc ještě fond na dopravu. Dále nás Mirek vede ke starému hradu, který plynule přechází v novější budovu muzea - jenže zase: vylezeme na hradby a za nimi průtah městem a paneláky (děs). Cestou míjíme starou dobytou židovskou synagogu s vymlácenými okny, vše těsně před rozpadem. Cedule u vchodu zhruba ve smyslu "na pamiatku naších židovských spoluobčanov, ktorí zahynuli počas vojny" působí spíš jako výsměch. Následuje nezbytné foto této zříceniny. Na náměstí ještě kluci pro jistotu kupují repelent po zkušenostech z předchozí noci a jede se dál.

Směřuje na severovýchod do Banské Štiavnice (zapsáno v sez-namu UNESCO), kde je na základě Mirkova doporučení naplánována další zastávka a exkurze do někdejších dolů. Tam je již krajina značně kopcovitého charakteru, najednou se mezi kopci vynořila Kalvárie nad Banskou Štiavnicí a v jedné ze zatáček zastavujeme u přírodní expozice Múzea baníctva. Tam je nám řečeno, že prohlídky podzemí dělají od deseti lidí výše a ať si prohlídneme zatím exponáty na povrchu, třeba ještě někdo mezitím přijede. Takže procházíme po malém areálu a v jednotlivých budovách si prohlížíme staré důlní stroje a zařízení, potom ve stínu pod stromy odpočíváme po dlouhé cestě. Nakonec i přesto, že nikdo další nepřijel, se uvolili podniknout s námi prohlídku v šesti lidech. Průvodce je mladý kluk s nějakou svojí kamarádkou; nejprve nám půjčili gumové pláště, helmy a svítidla, pak se sestoupilo po schodech ke vstupu do štoly. Prohlídka dolu byla velmi zajímavá, avšak povedený kousek se nám podařil v hornické odpočívárně, kam nás průvodce bez dozoru poslal: ač byla zahrazena řetězem, část výpravy se uvelebila za hrubě opracovanými stoly s naaranžovanými lahvemi od piva a konzervami, jakoby právě po namáhavé práci v dole a Kotel je vyfotil. Další dobrou ptákovinou byl důlní pojízdný hajzlík: kdosi naznal, že po usednutí na tento nesmysl by mu umrzl zadek. Po prohlídce následuje hromadné foto u vstupu do štoly. Vedle byla ještě krátká štola, ve které byla situována malá expozice důlních lokomotiv. Hned první exemplář byla stará parní lokomotiva. Kotel s Markem se oproti ostatním vypravili obdivovat nejvzdálenější kusy, přičemž jim Regan demonstroval krátkodobé výpadky osvětlení. Takže celkově návštěvu dolu hodnotíme coby velmi zajímavou a prospěšnou, nakonec i z toho důvodu že oproti venkovním 30 stupňům vedra je uvnitř nějakých příjemných deset.

Foto u dolu Bartolomej.

Cesta pokračuje do Banské Štiavnice, což už je coby kamenem dohodil. Město je starobylé, postavené v kopcích, s křivolakými uličkami jakoby někde v Itálii, ale celkově působí ošuntělým dojmem. Jen mizivé procento jinak zajímavých domů je opraveno. Již bylo kolem poledne a tak jsme začali hledat vhodnou restauraci pro občerstvení. Nejprve jsme vlezli do restaurace s terasou a hlasitou reprodukovanou hudbou. Po několika minutách čekání (byli jsme tam sami) nám obsluha sdělila, že se tam nevaří. Nakonec v jedné stylové hospůdce usedáme na oběd. Kotel s Mirkem zahajují svoji zásadu "jíst pokud možno místní speciality" a objednávají si halušky; další osazenstvo se nechává zlákat "jelením gulášem". Znalec Ria však po prvním soustu plném blan odhaluje, že to je ze skopce a divočinu to nikdy nevidělo. Regan sice žere zase jako kyselina za pět, ale nakonec jedna porce guláše zůstává na stole. Na podrobnější prohlídku města ani nejdeme kvůli nesnesitelnému vedru, a protože nás tento den čeká ještě dlouhá cesta, takže Ria zapíná nezbytnou klimu a vyráží se na další putování napříč Slovenskem.

Další trasa je směrována na Velký Krtíš, Lučenec a Rimavskou Sobotu a ubíhá poměrně rychle, silnice je kvalitní "jednička". Začínáme si pomalu uvědomovat odlišný styl jízdy slovenských řidičů, kterého jsme si všimli již předloni: riskování a předjíždění za každou cenu i v serpentinách, před horizontem atd. Pozadu nezůstávají v tomto směru ani řidiči náklaďáků! Je však nutno podotknout, že využívají poměrně široké silnice (vžil se slogan "postavené za naše peníze"), kde se bez problémů vejdou tři auta vedle sebe, v případě nouze i čtyři. Jelikož i slovenské "jedničky" oplývají motoresty, u jednoho z nich zastavujeme. Motoresty jsou z dob totality a i podobné si jsou jako vejce vejci: dvě montované chaty se štíty k silnici spojené přízemním lokálem a terasou. Úroveň prostředí zpravidla průměrná, úroveň personálu záleží na jeho aktuální náladě a výší národnostní tolerance. Zastavujeme tedy u jednoho takového někde před Rimavskou Sobotou, objednáváme pouze pití, nejíme nic. Číšník se pokouší dávat najevo okázalý nezájem, ale přesto si musí plnit alespoň ty nejzákladnější povinnosti, což ho očividně sere. Motorest je poloprázdný. Zdržujeme se více jak hodinku, někteří si vyřizují nezbytné telefonáty domů. K našemu potěšení zastavuje u prázdného parkoviště i další české auto s "vysočinským" J na SPZ.

Dnešní daleká trasa pak pokračuje dál, v Rimav-ské Sobotě bereme poprvé benzín (ujeto 549 km, tankujeme plnou na 55,67 litru), nicméně k cíli už je to poměrně kousek. Vjíždíme již do oblasti Slovenského krasu a krajina se opět mění. Ze širokého a plochého údolí najednou stoupají příkré zalesněné svahy, Kotel dle mapy čte, že jejich vrcholky nejsou pouhé hřebeny, ale že dále pokračují jako náhorní planiny s četnými krasovými úkazy (propasti, "lednice", závrty atd.). U obce Gombasek a Plešivec obdivujeme obrovský lom, který se zakousl do více jak třísetmetrového svahu, jehož "patra" došplhala již na vrcholek. To je však již na dohled město Rožňava - je už pozdě odpoledne. Tu prozatím objíždíme po obchvatu a směřujeme ještě o pár kilometrů dále ke Krásnohôrskému Podhradí. Vlevo se vynořuje na holém kopci krásný hrad, podle kterého dostala vesnice jméno - Krásná Hôrka. Odbočujeme z hlavního tahu do vsi a podle směrovek projíždíme až na konec, kde se nachází malý kemp, jehož existenci jsme vyčetli z internetu. V recepci se čepuje pivko, obsluhuje mladá černovlasá holka (Maďarka), spartánsky zařízené chatky a existence sprch splňují naše skromné požadavky, takže se zabydlujeme. Cena činí 100 Sk na osobu a noc. Kemp je obsazen minimálně, chatek se asi sedm plus dost místa pro stany, auta jsou zde však asi jen tři(!). Chatky už dost pamatují, zasloužily by generální opravu (známe z Domaši, že?), ale mají elektriku, takže přenášíme naši ledničku. Všichni si jdou postupně odlehčit a osprchovat - což oceňuje zejména Regan, aby si mohl pohodlně vydezinfikovat svůj zadek.

Nezbytná siesta v klidném kempu za Krásnohôrským Podhradím..

Po nezbytném odpočinku se navečer vydáváme najít nějakou solidní hospodu, kde bysme se mohli pořádně nacpat. Cestou zamítáme pouliční bufet (Corgoň) i hospodu na návsi (nevaří se, arogantní číšník). Takže docházíme až k hlavní silnici, kde je hezký nový motorest "U železného grófa" a usazujeme se venku v altánku. Obsluhu - velmi ochotného a usměvavého číšníka - hodnotíme na jedničku a shodujeme se, že tento podnik je zatím to nejlepší, co jsme na Slovensku v oblasti pohostinství navštívili. Dáváme piva a cpeme se velmi dobrým jídlem. Objednáváme vesměs minutky: místní specialitu Pipitka (nazvaná asi dle blízké hory) atd. Gurmánské zásady místních specialit kazí pouze Hrozna, který si dává (všude kde může) kuřecí maso s hranolkama na tisíce způsobů. Zde je malý úryvek z dialogu: Hrozna: "... a já bych prosil kuřecí medailonky na čínský způsob". Kotel (zastánce a vyznavač místních specialit): "... na čínskej způsob, panebože to je vůl... to si můžeš dát u nás stokrát v každý hospodě." Pokaždé se strhne menší rozepře na téma: individualismus a svobodný výběr ve stravování. S návštěvou této hospody jsme však plně spokojeni, každý nechává útratu cca 200 Sk, loučíme se s číšníkem a v už malinko veselejší náladě míříme za tmy do kempu. U recepce to ještě "žije", proto se rozhodujeme, že dáme pinglici taky vydělat, ať z nás něco má, když už jsme tam ubytovaní a každý dáváme několik piv. Oficiální zavíračka se je sice ve 23 hodin, nicméně se trochu přetahuje, ale i přesto, že pinglice odchází domů, točí nám ještě pivo do zásoby s tím, že můžeme na terase sedět do kdy se nám zachce. Dopíjíme v chatce a uléháme - nyní již k vydatnému - spánku.

Pohled na planiny Slovenského krasu z oken hradu Krásná Hôrka

Ráno se každý v poklidu probouzí jak a v kolik uzná za vhodné, vesměs mezi půl osmou a devátou. Zjišťujeme, že přes noc se pokazilo počasí a snad i pršelo, je skorozataženo. Nevadí, říkáme si, poněvadž na tento den máme naplánovány výlety po různých místech Slovenského krasu. Provádíme hygienu, každý si kuchtí něco k snídani (paštiky, salám a pečivo), vaří se obligátní čajíček a kávička. Kolem kempu se ozývají pastevecké zvonce a my zjišťujeme, že za plotem táhne stádo krav na pastvu (ještě o tom bude řeč). Několik z nich využívá přilehlý rybníček a ráchá se v něm. Ještě včera jsme plánovali, že by se v něm snad dalo koupat, ale když nyní zjišťujeme, že jej využívá skot, je nám jasné, že z koupání zde nic nebude.
Po deváté startujeme Peugeota a vyrážíme k prvnímu cíli. Je jím - jak jinak - hrad Krásná Hôrka, který je od kempu vzdálen asi 3 kilometry: jede se po asfaltce dále do kopce, po chvíli se odbočuje vlevo. U hradu je ještě prázdné parkoviště, takže parkujeme a vyrážíme k bráně, kde děláme pár fotek, například u historického děla. Přišli jsme akorát, za několik minut (v 10 hodin) začíná prohlídka. Hrad je moc hezký, exponáty velmi zachovalé, vždyť ještě po válce tam bydlela maďarská šlechta. Z oken se skýtají krásné pohledy do údolí na Krásnohôrské Podhradí a přilehlé planiny Slovenského krasu. Zajímavé byly hlavně relikvie z třicetileté války a z tureckých nájezdů a dále velmi věrně namalované obrazy s válečnými výjevy (vraždy, popravy, nabodení na kůl, rabování, apod.). Prohlídka trvala asi hodinu.

Dalším cílem je Gombasecká jeskyně, takže jsme projeli zpět kolem Rožňavy a o několik km dále u Gombaseku odbočili. Vstup se nachází v úpatí kopce, u něj je taktéž menší kemp, chata správy jeskyně atd. Vyskytl se opět typický problém s výpadkem proudu, takže se muselo čekat, až naběhne počítač na lístky. Prováděla nás mladá sympatická průvodkyně, jeskyně byla zajímavá. Vyznačuje se zvláštním úkazem: některé krápníky jsou zde abnormálně tenké, proto se jim říká "brčka". Prohlídka byla taktéž obohacena o pohádku "O Sněhurce a sedmi trpajzlících", které představují skupiny krápníků.
Naznali jsme, že zvládneme ještě další jeskyni, poněvadž se už opět citelně oteplilo a v podzemí přece jen bylo příjemněji. Zajeli jsme tedy opět o několik kilometrů dále do nitra planin a skoro na maďarskou hranici. Tam se nachází světoznámá jeskyně Domica, která byla o poznání rozlehlejší než Gombasecká a s daleko bohatší výzdobou. Naše skupina byla smíšená, neboť šli s námi nějací maďarští školáci, tudíž výklad byl dvojjazyčný (takže jsme se aspoň zdokonalili v maďarštině). Dozvěděli jsme se například, že jeskyni objevili za první republiky financové v čele se svým velitelem a že její systém zasahuje až do Maďarska, kde je podzemí dokonce ještě rozsáhlejší. Bohužel ale podzemní říčka prý již několik let trpí nedostatkem vody, takže plavby po ní se již neprovádí, snad prý jen výjimečně, když je po vydatných deštích. Také zde byly nalezeny pozůstatky pračlověka. Dvě jeskyně za jediný den tak bohatě stačily a poněvadž se již přehouplo poledne, rozhodli jsme se, že zajedeme do Rožňavy na gáblík.

Rožňavské náměstí se známou strážní věží. Reštaurácia U troch ruží, která je vlevo od tohoto výjevu, za fotku rozhodně nestála...

Auto necháváme u nějakého supermarketu a za pár okamžiků už stojíme na náměstí, kde pohledem vybíráme nějakou solidnější restauraci. Jako přijatelná se nám jeví "U troch ruží" (nebo tak nějak), jenže jak jsme se později přesvědčili, zdání opravdu klame. Usedáme v poloprázdné jídelně u dvou stolů a u zmateného mladičkého číšníka začínáme objednávat - polívky, hlavní jídla, pití... Jako vždycky se na jídlo čeká skoro hodinu, a to ještě ke všemu nedostane strávník zrovna to, co si objednal, u pití to samé; takže někteří nešťastníci se ani blbého piva za celý pobyt v hospodě nedočkali. Například Mareček si dostatečně nevážil doneseného piva a vypil ho ve chvíli. Když se zeptal číšníka, za jak dlouho mu donese další, kdyby si ho hned objednal, bylo mu odpovězeno: "Neviem..." Nejhůře ale dopadl Ria, kterému sice po hodině donesli hlavní jídlo, avšak na polívku jaksi pozapomněli, což Ria glosoval slovy: "A to mám tou polívkou to jídlo pak zajíst, nebo co?? No to je vrchol!!" Při placení se vrchní horempádem omlouval, že mladý se chce "vyučiť čiašnikom", takže prý mu to ještě nejde. Přitom jak je na Slovensku zvykem, v podniku byli přítomni: vrchní, pinglice, mladý pigl plus výčepní. Tato restaurace byla právem ohodnocena jako nejhorší, co jsme na Slovensku zažili. Většina výpravy tudíž podaný výkon ohodnotila nulovým tringeltem. Jediným kladem snad byla dobrá místní specialita "gemerské gule", kterou si objednali - jak jinak - Kotel s Mirkem (malé knedlíky zřejmě z bramborového těsta s nějakým mletým masem uvnitř a doplněné zelím na kyselo jako přílohou).
Na náměstí ještě nezbytné foto před pěkně opravenou strážní věží a hurá k autu. Cestou jsme málem na rohu skolili přičmoudlého žebráka, který na chodníku klečel tak nešťastně, že nebyl ani vidět - jak si pak může vydělat? Ale třeba neměl nohy. V supermarketu ještě nezbytný nákup pečiva a vyráží se do nedalekého Krásnohôrského Podhradí. Odpoledne již značně postoupilo a protože počasí je již nádherné, usuzujeme, že by nebylo špatné po náročném dni lehnout na chvíli někam k vodě, odpočinout si a osvěžit se. Recepční nám sděluje, že v nejbližším okolí koupání není (kromě koupaliště či lázní v Rožňavě - tam zpět nechceme). Nejbližší vodní nádrž je prý až kdesi u vesnice Úhorná, asi 11 kilometrů na sever a prý se tam chodí koupat "veľa ludí". Ria tedy startuje vůz a vyrážíme po úzké asfaltce (podobně jako ráno na hrad), jedeme však dál a cesta se začíná neuvěřitelně klikatit a stoupat do pěkného krpálu. Kotel podle mapy zjišťuje, že překonáváme Úhornianske sedlo pod vrchem Pipitka (999 m.n.m.). Najednou se nám odkrývá nádherný pohled do nitra pohoří s kopci a pastvinami, hluboko pod námi se krčí vesnice Úhorná s pěknou vodní nádrží, těsně u silnice se pase stádo ovcí (Kotel lituje, že nechal foťák v chajdě). (O měsíc později 2.8.2003 se zde stala tragická nehoda autobusu, který vezl věřící na poutní místo Úhorná kdesi nad obcí: autobus se v kopci porouchal a řidič ho šel spravovat, přičemž jej špatně zajistil, autobus se rozjel, sjel z úzké silnice ze srázu a v něm zahynulo 11 poutníků).
Do vody je přístup snad jen z pěkně upravené sypané hráze, takže se uvelebujeme na trávníku vedle nějakého ohniště a hned začínají sykat uzávěry posledních plechovek piva. Lidí tam moc není, ale i přesto si nás nedůvěřivě měří, mladí až nápadně podmračeně. Pěknou podívanou nám připravila jedna místní pěkná slečna, která si vrchní díl plavek převlíkala na vkus některých našich účastníků až příliš dlouho. Popíjíme pivko, klábosíme, někteří si čtou Kotlovu naučnou literaturu, a sice cestopisného průvodce "Zakarpatská Ukrajina" a knihu vzpomínek "Financem na Podkarpatské Rusi" (kterou vzal z důvodu, jak se předtím bokem vyjádřil: "Když bude Regan na jízdě otravovat, tak ho to moje čtení zabaví a bude pokoj."). Pak se jdeme vyráchat do vody, která je velmi čistá. Nezdržujeme se však déle jak hodinu a vyrážíme nazpět do kempu, cestou se ještě jednou kocháme krajinou. Během cesty dojíždíme v serpentýnách plazící se avii. Kdosi navrhuje Riovi, aby zatroubil, ale ouha: nefunguje klakson. Další nápad zablikat také zkrachoval, protože avia má obě zrcátka sklopená. Vtom se Marek odhodlává k hrdinskému činu: ve skoro 10-ti kilometrové rychlosti stahuje šíbr, staví se v autě a silně na prsty hvízdá. Řidič avie nás se širokým úsměvem pustil před sebe. Děkujeme!

Nadešel podvečer a proto se odebíráme do našeho známého motorestu "U železného grófa", který jsme včera ohodnotili "1A". Bohužel pracně naplánovaná zkratka místními ulicemi, které jsou sice jako podle pravítka, nás ale zavádí až za okraj obce ke státní silnici, takže se musíme kus vracet - moc jsme si nepomohli. Přátelsky se zdravíme s číšníkem a usedáme opět do altánku k bohaté večeři. S ní a s obsluhou jsme opět nadmíru spokojeni a proto číšníka příkladně odměňujeme. Po příchodu do kempu se opět usazujeme u recepce a klopíme pivo, Bohužel po chvíli přijíždějí nějací vypatlaní mladí Maďaři se dvěma nápadnými slečnami a nechávají muziku v autě na plné pecky, ale recepční jim to brzy zatrhla. Odolnější část naší výpravy se odebrala k spánku až dlouho po půlnoci, ale po tak náročném dni se všichni vyspali dosytosti.

Informační tabule při vstupu do Zádielskej tiesňavy

Probouzíme se opět v pohodlný čas 7:30, někteří se válí déle. Postupně odcházíme provést ranní hygienu. Kolem tábořiště zase táhne stádo krav s typickým cinkáním zvonečků. V tu chvíli tento cinkot připomněl Reganovi scénku z filmu "Na samotě u lesa", kde byl nejlevnější zedník v kraji pan Lorenc vždy vlečen na invalidním vozíčku za cinkotu pivních sklenic ("Děti to není klekání, to je pan Lorenc," děl vždycky Zdeněk Svěrák). Regan místo pana Lorence vyslovil nevědomky unikátní větu: "A hele, to není klekání, jenom zase jede okolo na vozejku pan KOLBÁBEK." Všichni nejprve ztuhli a přemýšleli, kdo to ten Kolbábek vlastně je, ale hned na to se začli válet smíchy, co si to zase vymyslel Regan za blbost; pana Kolbábka přece nikdo z nás neznáme! Dostalo se nám vysvětlení, že nějaký pan Kolbábek hrál někdy v Mikulovicích na harmoniku (nebo něco v tom smyslu). A tak se od této chvíle stal pan Kolbábek naším dalším souputníkem na této jízdě a byl jako tichý společník přítomen jako duch neustále v každém okamžiku. Kdykoliv se něco řešilo, nezapomnělo se vážně prohodit: "Zeptejte se ještě pana Kolbábka" a tak podobně. Chajdu jsme uvedli do původního stavu, naložili do auta bagáž a jede se dál.
Najíždíme opět na hlavní silnici a vydáváme se směr Košice, po chvíli překonáváme Jablonovské sedlo. Další plánovanou zastávkou je Zádielská tiesňava, ke které odbočujeme asi po deseti kilometrech. Zde již Slovenský kras končí. Tiesňava je vlastně hluboká dolina se skalnatými srázy. Vydáváme se na menší procházku, škoda, že není více času, neboť celá naučná stezka vede i nahoru a jistě by skýtala pěkný rozhled. Po půlhodinové vycházce se jede dál. Míjíme zříceninu Turnianského hradu a blížíme se ke Košicím. Zhruba 10 kilometrů před Košicemi se "kocháme" stavbou socialismu: Východoslovenskými železárnami. Areál je to obrovský, rozkládá se v úseku několika kilometrů a z Košic k němu vede i tramvajová trať. Košice jsou velké město, motáme se po okrajích a jen ztěžka navigujeme. Chceme se totiž dostat do Kavečan (obec kousek za městem), kde je dle Mirkova doporučení letní bobová dráha, ZOO a další oddechové aktivity. Zprvu jedeme po špatné výpadovce, musíme se vrátit a ptát se domorodců, odbočka na Kavečany je totiž prachbídně značena. Potom už se šplháme několik kilometrů do kopečků, projíždíme vesnicí až na konečnou. Tam je východisko na četné lyžařské vleky, odbočka k ZOO a hned u parkoviště stanice bobové dráhy. Všichni jedeme dvě-tři jízdy, neboť dráha je celkem dobrá zábava. Nicméně se moc nezdržujeme a vyrážíme zpět do Košic, protože máme před sebou ještě dost cestování. Košice opět projíždíme po okrajích města, dokonce jsme se dostali do prapodivné čtvrti s ohořelými baráky a smrdutými ulicemi. Náhlá přítomnost opálených občanů vše vysvětluje a my se jen modlíme, aby nám nechcíplo auto. Pak ještě projíždíme kolem obrovského sídliště a jsme konečně z Košic venku.

Pózování na tanku T-34 v Dargovském průsmyku

To se již před námi vypínají Slanské vrchy, kde se nachází i Dargovský průsmyk - dějiště urputných bojů s Němci ve druhé světové válce. Průsmyk sice projíždíme, ale hned pod kopcem objevujeme motorest a tím pádem máme možnost nasytit naše žaludky. Dáváme si vydatný oběd a potom se rozhodujeme, že se na průsmyk ještě vrátíme. Podrobně zkoumáme tank T-34 a samochodku, prohlížíme si i velkou sochu na památníku, ale přilehlé muzeum už nefunguje. Po této krátké přestávce se vydáváme na další cestu.
Pak již projíždíme Východoslovenskou rovinou, krajem zvaným Zemplín. Ono se sice řekne "Košice - nejvýchodnější část Slovenska", nicméně do Nové Sedlice, kam chceme dnes dorazit, je to ještě pěkná štreka (z Michalovců do Humenného dobrých 30 km, z Humenného do Sniny dalších 20 km, ze Sniny do Stakčína 10 km a pak ještě dobrých 25 km do Sedlice!). Ještě před Michalovcemi přijíždíme do městečka Sečovce. Nejprve míjíme ukázkový cikánský slum oddělený od městečka zarostou loukou s metrovým plevelem a v něm vyšlapané cestičky, po kterých se trousí plno cigánů. Dva z nich dokonce v poloběhu vlečou na zádech jakýsi rám od okna. Okamžitě se dovtípíme: "Hele, kradou, kradou!!!" . Bohužel foto se nedaří, nesmíme zastavovat. V Sečovcích se to jen černá, ale na ulicích semtam postávají policejní auta, asi je to tam jistě nutné. Nicméně jinak je to upravené městečko. Pak již míjíme po okruhu Michalovce směrem na Humenné a vzpomínáme, jak naše město a školy měly (nebo mají) s tímto koncem světa družbu. Hrozna ještě vzpomíná, že snad by někde našel adresu kluka, s nímž si na základce dopisoval a přemýšlí, zda by nebylo od věci ho navštívit. Ten by jistě čuměl!! Ve Snině dáváme opět menší přestávku a pokračujeme dál do Stakčína.
Za městečkem začíná Národní park Poloniny a po chvíli již silnice stoupá vzhůru po úpatí. Údolí totiž přehrazuje hráz vodní nádrže Starina, která má fantasticky modrozelenou vodu. Jak jsme se dozvěděli později, je to zásobárna pitné vody pro Košice a její výstavbě muselo ustoupit sedm osad. Silnice překonává hřbet kopce v doslova vystříleném kaňonu a otevírá se nádherný pohled na Bukovské vrchy. Neodoláme a zastavujeme na foto. Dole vidíme dokonce i osamocený kostelík, který zde zbyl po jedné dědince. Poslední větší obec je Ulič, který je již přímo na hranici, na směrovce je doleva "smer Nová Sedlica", doprava "ukrajinská štátna hranica 1km". Pokud se ale nepletu, silniční přechod zde není. Předposlední obcí na Slovensku je Uličské Krivé, kde si všímáme nádherného dřevěného řeckokatolického kostelíka.

Konečně v cíli! Srdečné přivítání se strejdou Dovhúňem, vlevo je ona legendární Riova chaloupka.

Po několika minutách je již na dohled náš vysněný cíl: nejvýchodnější obec Slovenska (Československa) NOVÁ SEDLICA! Zde Ria trávil několik prázdnin ve svých dětských letech a dosud zde v domově důchodců žije i jeho babička, od které máme přislíben klíč od její chaloupky. Vesnice je roztahaná v širokém údolí, všude okolo se vypínají zalesněné hřbety. Ria je celý napjatý, vždyť zde nebyl dlouhých 22 let! Projíždíme pomalu středem obce, kde se nachází obecní úřad a hasičárna a netrpělivě Riu hecujeme: "Tak kde je ta vaše unikátní chalupa??" Najednou Ria oznamuje "Už ji vidím!" No jo, ale kde vlastně? Chaloupka se krčí na druhé straně potoka, takže přejíždíme mostek a jsme přímo u ní. Skoro nevěříme vlastním očím - chaloupka je roubená, na bílo nalíčená, s doškovou střechou, maličkými okénky a dveřmi skoro metr šedesát vysokými. Zahrádka je obehnána plaňkovým plotem, vzadu je kadibudka a kůlnička, tráva je pečlivě vysečená. Konečně u cíle, snad 700 kilometrů od domova!! Ria parkuje mezi ploty a po tak dlouhém putování protahujeme končetiny a kocháme se chaloupkou, jakoby vystřiženou z předminulého století. Je to poslední stavba tohoto druhu v Sedlici, všude okolo jsou již jen samé nové zděné domky. Jak nám Ria sděluje, o chalupu pečují již památkáři a také mají právo ji potom rozebrat a odvézt do skanzenu. Kotel ještě zjišťuje, že fotka chaloupky je v jednom internetovém cestopise, který má vytištěný s sebou. Zřejmě je mezi českými čundráky populární. Ria potom vzpomíná, že právě proto museli jejich příbuzní kolem chalupy vybudovat ten plot, protože tam každý lezl a čučel dovnitř.
Z vedlejšího domku najednou vychází starší prošedivělý pán v maskáčovém tílku a jde zřejmě zjistit, co to přijelo za partu v autě s českou espézetkou. Vzápětí se mu rozjasní tvář a zavolá "Marian!!" takže Riu i po těch dvou desetiletích poznal. Hned nás vítá jakoby se s námi znal odjakživa, potřásáme si rukama a Ria vysvětluje, že je to syn bratra jeho dědečka, čili vlastně vzdálený strejda. Delší dobu si je co povídat. Pak Ria naznává, že je nejvyšší čas navštívit babičku a vyzvednout klíče. Pečovatelský dům je novostavba úplně na konci vesnice, Ria se delší dobu zdržuje a ostatní trpělivě čekají venku. Babička ho prý také hned poznala, takže si měli co vykládat. Pak se vracíme do vsi a cestou vidíme typický podvečerní obrázek: z pastvin ženou staré babičky svoje skromná stádečka černých koz, některá babička má dokonce i kravku nebo dvě. Některá zvířata se plaší, takže je proutkem hned nahánějí zpět. Uctivě zdravíme a každá babička nám s úsměvem rusínsky odpovídá: "Dóbry den daj bóže." Na loukách jsou četné vysoké panáky ze sena: dělají se na speciální "konstrukci", kterou tvoří pečlivě opracovaný vršek jedlového kmene vysoký asi 2 metry se zašpičatělými konci větví. Na to se hází seno a pak to asi drží dobře tvar. U každého domu je nachystáno hned několik těchto kmínků.
V chaloupce se hned zabydlujeme a obdivujeme starodávné zařízení, hlavně Regan se nemůže odtrhnout od ručně dlabaných dřevěných lžic a kvedlaček. Jenom ten telefon se tam jaksi nehodí. Postupně také testujeme kadibudku. Je už pozdní odpoledne, takže je čas pomýšlet na večeři. Podle našich informací, které nám potvrzuje strejda Dobhúň, je ve vsi pěkný penzion a restaurace "Kremenec". Nachází se kousek po proudu říčky na našem břehu, takže tam vyrážíme. Hned vedle je taky otlučená hospoda, jako vystřižená ze šedesátých let, ale tam se nevaří, a navíc by ani nevyhovovala našemu vkusu. Hospůdka "Kremenec" je poměrně nová, pěkně stylově zařízená dřevěným nábytkem a s terasou, kde se také hned usazujeme. V patře je penzion. U třech sousedních stolů na terase jsou již hosté: někteří jsou místní, jiní také turisté. Kromě toho jsme za tak krátký pobyt v této vesnici zde potkali několik aut a jednu nadupanou motorku s českými značkami(!). Zdá se, že Čechům tato vesnice není neznámá a pokud se v těchto končinách vyskytnou, neopomenou ji navštívit a též udělají výstup i na legendární trojmeznou horu Kremenec. I místní jsou na fakt, že jsou nejvýchodnější obcí Slovenska, a též na horu Kremenec, náležitě pyšní. Proto se zde vyplatilo zrekonstruovat starý dům na penzion, který je na opravdu dobré úrovni. Objednáváme pivo a jídlo. Kotel s Mirkem dostávají své zásadě a dávají si místní specialitu "pirožky Kremenec". Jsou to vlastně taštičky na slano s tvarohem a mletým masem. Ostatní si dávají zase minutky, někomu jedna porce nestačí, ani není divu po tak daleké cestě. Vychutnáváme si konečně klid a pivečko. Po chvíli se na terase objevuje i usměvavý strejda Dobhúň, takže ho ochotně zveme ke stolu, neboť je to jedinečná příležitost si popovídat s místním rodákem a vyzvědět plno zajímavostí ze života a historie obce: veškeré obyvatelstvo jsou Rusíni, ale největším problémem prý je, že mladí už nemají k obci pražádný vztah a všichni utíkají za prací do Čech. Chlapi středního věku se živí coby dřevaři (tedy i strejda), neboť jsou zde rozsáhlé jedlo-bukové hluboké lesy. Největší chloubou obce je - jak jinak - blízký Kremenec (rusínsky Kremenároš). Před rokem tam prý byl osazen nový trojmezný sloup, který tam musel dopravit vrtulník. Plno místních se té slávy zúčastnilo a strejda s několika dalšími prý kopali jámu pro monolit a usazovali jej. Přitom šibalsky zamrkal, že prý - i když se snažili jej usadit přesně - o několik centimetrů přidali Slovensku území. Též druhá světová válka zanechala na Sedlici hlubokou jizvu: těsně před příchodem Rusů byli všude Němci, kteří prý obec skoro celou vypálili a několik civilistů zastřelili v domnění, že to jsou ruští vojáci. "Všechno, co tu vidíte, bylo celé postaveno až po válce. Dokonce i chalupa Marianovy babičky je z roku 1945," říkal strejda. Nejhůře se však ve vsi vzpomíná na Maďary, kteří prý místní zle utiskovali. ČSR za první republiky je hodnocena spíše neutrálně. Dost nebezpečno tu prý také bylo po válce, kdy tudy táhli ukrajinští benderovci. "Než sem došli českoslovenští vojáci, museli místní chlapi posbírat zbraně, které se tu po válce nacházely a vesnici bránit sami. Několik jich taky v bojích s benderovci padlo," vysvětluje strejda. Vzhledem k tomu, že obyvatelstvo je rusínské, dělali se ukrajinští nacionalisté nárok i na tuto výspu ČSR. Zlaté časy tu byly za totality, poněvadž sem plynulo plno peněz na nevratné půjčky na výstavbu domků, zavedla elektrika, telefon, vyasfaltovaly se cesty atd. "Svoboda a Dubček - to jsou nejlepší lidé," zhodnotil strejda, "a pak ještě ten... no, ten váš prezident. Ale ne ten, co je teď - ten první....," nemůže si strejda vzpomenout na jméno. "Havel...?" trochu nechápavě tápem, neboť se všeobecně ví, že Havla Slováci moc v lásce neměli. "No jasně! Ten řekl, že republika musí být od Kremenároše až do Aše," vysvětluje strejda, "on mu to asi někdo někde přečetl a poradil, ale bylo to od něj hezké." - opět se potvrzuje, že jsou místní na Kremenec pyšní a zakládají si na tom, že je známý i daleko ve světě. Závěr této debaty byl ten, že strejda zalitoval: "Stejně jsme se neměli nikdy rozdělovat, to byla největší chyba." Na to neříkáme raději nic - vzhledem k tomu, jak si nyní vedle sebe stojí republiky bývalé společné federace a jak vypadá běžný život, chápeme stesky mnohých Slováků. Raději stáčíme řeč opět na místopis a dějiny obce, strejda se nesměle pochlubí, že je dokonce velitelem místních hasičů.

Sken pohlednice představující krásy okolí Nové Sedlice: vlevo nahoře: bukový prales v národní rezervaci Stužická rieka při cestě na Kremenec, vpravo nahoře celkový pohled na obec a znak (asi znázorňuje, že tam lišky dávají dobrou noc), vlevo dole: penzion Kremenec (tam jsme večeřeli), vpravo dole: trojmezný sloup na Kremenci.

U sousedního stolu, kde sedí místní, nás stále více upoutává přiopilý mládenec: halasně se s každým baví, co chvíli si hraje s mobilem atd. Za chvíli i náš stůl je oblažen jeho žoviální pozorností, protože si všiml jeho nesourodého obsazení: místní starousedlík a šest Čechů. "Odkuď ste??" začne "přátelsky" dotírat neohrabanou českoslovenštinou. My: "No, z Česka..." On: "Tam já robím!!! V Prahe." Regan se onoho vtěrky zeptal, jak se jmenuje on nám s mávnutím ruky své jméno řekl. Jmenoval se:"Sernato". Posléze se od jiných dovídáme, že se jmenuje Michal a machruje, jak je zcestovalý, jak právě před několika hodinami dorazil, jak zase za chvíli do Prahy pojede atd., až ho Mirek za chvíli usazuje: "A co vlastně v tý Praze děláš?", neboť nám všem je jasné, že to bude někde rukama a pod širým nebem. Také toho bylo neklamným důkazem jeho výrazné opálení. Chvíli se ošívá a pak z něj vyleze, že dlaždiče. Neprozřetelně se proříkáme, že se zítra chystáme na Kremenec a on hned, že nám bude dělat průvodce, abychom už v šest hodin byli nastoupení k pochodu - na odjezd do Prahy jaksi pozapomněl. Bereme ho jakoby vážně, ale stanovujeme odchod na osmou hodinu. Debata se začíná přiostřovat, po chvíli se místní vypitka odebírá na hajzlík. Mysleli jsme, že už je od něj pokoj a svedli řeč opět na svoje téma - ale chyba lávky! Sotva se vrátil, začal na nás tvrdě dotírat, že slyšel, jak jsme ho pomlouvali, že je nula - přitom o něm u stolu nepadlo ani slovo. Prostě: typická východňárská dotěrnost, malost a umíněnost v jednom. Nejdiplomatičtěji jednal Ria, oprášiv znalosti jednání s východňáry z vojny ("Neodporovat, ale stát si pevně na svém, neukázat ustrašenost."). Když dlaždič poznal, že nemáme na konfliktu zájem a že ho máme na háku, ještě na závěr peprně zanadával ve smyslu, proč sem my Češi vůbec jezdíme, že máme prachy a tady je utrácíme - prostě nesmysly. Strejda se pěkně styděl, jak se domorodec předvedl.
Pokračovali jsme raději v rozhovoru a popíjení a nálada stoupala s vypitými půllitry. Vzhledem k tomu, že rusínský národ je pro nás poněkud neznámý, chtěli jsme od strejdy slyšet několik vět v jeho rodném jazyce, tedy v rusínštině (jinak s námi mluvil pochopitelně slovensky) - je to dost rychlá mluva, něco mezi slovenštinou, polštinou a ukrajinštinou, ale dá se tomu rozumět, když se pozorně poslouchá. Korunu všemu nasadil dialog mezi Mirkem a strejdou: "Prosím vás a je tedy rusínština nějak příbuzná s ruštinou?" - "Nět", zněla strejdova odpověď, přičemž se všichni začali netaktně chechtat, neboť zápor "nět" jsme znali právě ze školy z ruštiny. Ještě jsme vyzvěděli některé podrobnosti o zítřejší cestě, kam až se dá zajet autem a taky nás strejda pozval na odpolední vycházku do dalších zajímavých míst za vsí (to jsme ještě netušili, jak nás Kremenec zmůže). Doba už pokročila do noci, všichni už měli notně popito pivka, útrata rostla. Na závěr se Rudolf uchýlil do nitra hostince, kde se rozjela slemrová smršť. Po půlnoci jsme se rozvláčným krokem odebrali k chaloupce, zatímco Rudolf se pokusil ještě otestovat sousední domorodou knajpu. Vzápětí se však pro něj střízlivější členové výpravy vrátili, protože hrozilo, že rozjařený Ruda způsobí nějakou národnostní třenici. V chalupě uleháme a za chvíli je už každý v limbu, neboť tento náročný den nám dal opravdu zabrat.

Dobytí Kremence - trojmezí Slovenska, Ukrajiny a Polska. Reganův rambovský postoj poněkud klame - máme toho totiž plné brejle, takže Rudolf si na focení raději sedl a Mareček to k focení už ani nedoběhl.

I přesto, že jsme předchozího večera užili poměrně dost uspávací medicíny, probouzíme se poměrně brzy, zhruba před osmou hodinou. "Vstávejte, za chvíli je tu ten místní ožrala - pražskej dlaždič, vždyť nám přece slíbil, že přesně v osm vyrážíme na Kremenec!" burcuje ze srandy otálející lenochy Kotel, ačkoliv je všem jasné, že ten místní blbeček někde vyspává opici. Těsně po osmé všichni v klidu zvládají snídani i hygienu. Mareček zjišťuje, že jeho jediná obuv - sandále - se pomalu rozpadá, takže v hloubi chalupy vyštrachá nějaký drát a na zápraží si ulomenou špici přidrátovává. Všichni to se smíchem sledují a komentují: "A hele, máme tady nějakýho slovenskýho dráteníčka." Když pak má hotovo a je připraven vyrazit na horský pochod se zadrátovanými sandály a igelitkou v ruce, Kotel se hrozí slovy: "Ty vole, vypadáš jak východoněmeckej turista."
Pak nezbývá než vyrazit autem dle strejdovy rady po úzké asfaltce za vesnici. Cestou se stavujeme v místní Jednotě, která je opět "prakticky" upravena ve prospěch místních obyvatel: na pravé straně je pult s "rozličným tovarem", levá strana je přepažena dřevěnou pergolou a nachází se tam několik stolků a židlí, kde si domorodci od božího rána vychutnávají levný lahvový Šariš. Podobné posezení je i venku. Ačkoliv je ani ne půl deváté, je zde už plno podroušených chlapíků v pracovních hadrech, inu žádný stres a problém, žízeň a nudu je potřeba zahnat, práce počká. Mohlo by se na první pohled zdát, že v této zapadlé prodejničce bude minimum jen toho nejnutnějšího zboží, ale opak je pravdou: na pár metrech čtverečních zde mají velmi široký sortiment jak potravin a pečiva, tak i drogerie a domácích potřeb, dokonce i pohledy a kinofilmy. Mladá prodavačka je ochotná a usměvavá, s námi se bavila "československy", s místními rusínsky - mluvili rychle, takže bylo jen stěží porozumět. Sotva jsme před kvelbem zaparkovali, místní kymácející se domorodci sedící pod venkovní pergolou hned zaostřili na "západní" vůz a hned následovalo jejich tradiční: "Odkud ste??" Automatická odpověď: "Z Čech..." a už slyšíme opět tradiční: "Tam som robil." Sotva přijdeme dovnitř a ani ještě nestačíme pozdravit, ošuntělý chlápek neurčitého věku, který se snad měsíc nemyl, neb smrdí jak hovno, žoviálně haleká: "Odkud ste??" "Z Čech..." "Tam som robil!!" Zdá se, že celá Sedlica a východní Slovensko robili v Čechách. Nakupujeme svačinu na cestu a jedeme dál po asfaltce vzhůru, kolem domova důchodců, přičemž cestou uctivě dáváme pozor na babičky, ženoucí svá stádečka na pastvu.

Dle strejdovy rady jedeme asi dva kilometry lesem až na velkou plochu s lesáckou maringotkou, kam se z lesů stahují klády. Tím jsme si ušetřili dobrou půlhodinu chůze do kopce. Parkujeme auto tak, aby nevadilo lesákům - u odbočky červené značky do lesa, kde je turistický rozcestník "Kremenec - 3 hodiny". No tě pic, říkáme si, teď je devět, do poledne máme co dělat! A pak ještě zpět. Od strejdy víme, že ačkoliv je to ze Sedlice až nahoru vzdušnou čarou nějakých pět kilometrů, "pozemní" trasa vlivem stoupání, klesání a serpentin má zhruba jedenáct. Máme tedy co dělat! Vyrážíme po lesní cestě, která má snad půlmetrové koleje vyježděné od traktorů, nasazujeme hned na začátku ostré tempo i přesto, že se jde neustále do kopce. Jde se stále lesem, stromy začínají mohutnět. Roste zde výhradně buk a jedle, semtam nějaký horský javor. Asi po půlhodince docházíme na hřeben s turistickým rozcestníkem, který hlásí, že "Kremenec - 2h", takže jestli počítáme dobře, máme slušný náskok. V těchto místech (pomístní název si přesně nepamatuju, snad "Temný vŕšok", výška je nad 800m) začíná Národní rezervace "Stužica", což je vlastně původní jedlo-bukový prales, nedotčený lidskou činností. Vydýcháváme předchozí stoupání (to ještě nevíme, co nás čeká) a jsme naivně natěšeni, že to nejhorší máme za sebou a na Kremenec je to už kousek - sotva překonáme to údolí, do kterého sestupuje červená značka. Klesáme tedy do údolí, Regan vede roztrhaný peloton, přičemž si hračička zkracuje četné 180-ti stupňové zatáčky. Klesání je až podezřele dlouhé, odhadem překonáváme nějakých 200 výškových metrů a konečně se ocitáme na dně sevřeného údolí, kterým protéká bystrý horský potok. Mapu sice nemáme, ale Kotel sečtělý mnoha internetovými cestopisy ještě větších nadšenců (bláznů) než jsme my oznamuje, že se jedná o údolí Stužické rieky a co chvíli bysme měli narazit na zbytky úzkokolejné drážky. Přecházíme dřevěný mostek a skutečně: asi sto metrů vede značka po starém náspu, na kterém jsou ještě patrné pražce a dokonce i zbytky betonového mostku s letopočtem "1940". Pokud bychom šli stále po náspu, dojdeme až na hranice, neboť drážka měla začátek u pily v obci Žornavý, nacházející se na Podkarpatské Rusi. (trať byla zprovozněna po první světové válce kolem roku 1923 a fungovala až do roku 1945, kdy byla přeťata novou státní hranicí mezi ČSR a SSSR - velice zajímavé informace lze najít na internetu na těchto adresách: www.rail.sk/arp/slovakia/history/h546.htm nebo www.sweb.cz/Klub_Draharu/win1250/Tulak/kremenec.htm). My však záhy z drážky odbočujeme vlevo a cesta se poznenáhlu začíná šplhat opět vzhůru. Začíná se klikatit po úbočí, překonáváme dvě horské bystřiny, to vše pod hustými korunami čtyřicetimetrových buků. Je stále prudší a užší, místy máme opravdu "dost". Parta je roztrhaná, daleko vpředu je Regan a Rudolf, karavanu uzavírá Ria a Kotel. Ria se rozpomíná na dobu před dvaceti lety, kdy Kremenec navštívil s rodiči a po chvíli usuzuje: "Támhle se les už nějak rozesvětluje, mě se zdá, že už za tou zatáčkou narazíme na hranici a na vršek to už je coby kamenem dohodil." Za zatáčkou je však další krpál. Po třetím mylném úsudku už Ria radši neříká nic a nám připadá, že ten Kremenec je v nebi a v nekonečnu zároveň. Vzhledem k tomu, že se jde neustále do kopce a hlubokým lesem, nelze se orientovat podle žádného viditelného pevného bodu (jako by se šlo třeba na Sněžku) - sotva se vám zdá, že na pomyslném vrcholku se stromy rozestupují a domníváte se, že vrchol túry už je na dosah, následuje zatáčka a další štreka do hloubi lesa a do neznáma. Celí mokří zatínáme zuby a vytrvale šlapeme dál. Po nekonečném stoupání, kdy už máme opravdu dost a jsme zcela odevzdáni osudu ("jednou tam přece dojít musíme") se však opravdu najednou les rozestupuje a čelo "konvoje" konečně naráží na hraniční průsek!!
Dva kroky a jsme na Ukrajině. Regan instinktivně vyráží do směru, kam cesta stále stoupá, tedy doprava - neboť nějakých sto metrů od sebe vidí nevýrazný kopeček s navršenou mohylkou z kamení a třemi sloupky. Kotel jdoucí poslední však registruje červenou šipku směrující cestu DOLEVA, ale volat na "vedoucí" je už stejně zbytečné, neboť se zadostiučiněním sedají k mohylce. Takových mohylek spatřujeme více, hranice je však stabilizována vždy zhruba metrovým bílým sloupkem se špičatou hlavou (bez jakéhokoliv číselného a písemného označení či červeného nátěru na "hlavě") a vždy dva metry na Ukrajinu je dvoumetrový sloup modro-žlutý a dva metry na Slovensko sloup modro-červeno-bílý - je prostě poznat, že to tu měli v rukou Sověti, protože tak debilní stabilizaci státní hranice nikde jinde nevidíte. "Blbouni, podívejte se zpátky tím hraničním průsekem, vždyť pravej Kremenec je na druhý straně!", vrací všechny do reality Kotel. "Ježišmarjá, dyť to nevylezem, takovej krpál budem šplhat po čtyřech," zoufáme všichni. No, je nutno přiznat, že předcházející štreka nám dala co proto, nějaký vysokohorský padák to zase není, trochu je to zkreslené, a tudíž se až přespříliš hrozíme. Plahočíme se tedy přímo po hranici - chvíli na Slovači, chvíli na Ukrajině - a za pár minut je Kremenec dobyt šesti vyflusnutými Třebíčáky!!
Středoevropský letní čas: 11 hodin plusminus nějaká ta minutka. Celou trasu, kterou turistické ukazatele uvádějí na tři hodiny pochodu, jsme tedy zvládli o rovnou hodinku dříve. Usedáme na obrubu mohutného trojmezného sloupu. Je trojboký, vyhotovený z hlazené černé žuly, na každé straně je nápis "Kremenec" v odpovídajícím jazyce a stylizovaný státní znak státu, kam ona strana směřuje. (o slavnostním usazování sloupu nám vyprávěl strejda Dobhúň, článek o této události lze najít i na internetu na webu Národnej Obrody: www.narodnaobroda.sk/20000907/09_002.html )

Stanuli jsme tedy na nejvýchodnějším bodě Slovenska (a poválečného Československa), kde se první sluneční paprsky objeví o dobrou půlhodinu dříve než u nás. Trojmezí se nachází na plochém hřebeni, kudy vede kamenitá cesta. Zprava přichází modře značená polsko-ukrajinská hřebenovka. Kdybychom po ní šli, jde se ještě kus do mírného kopečka - čili vlastní trojmezí není samotný vrchol Kremence, jak by se mohlo zdát. Dle článku v Obrode je trojmezí ve výšce 1208 metrů, vrcholek Kremence s výškou 1221 metrů se tedy nachází o pár desítek metrů na polsko-ukrajinské straně. Vzhledem k předpisům, týkajících se pohybu na státní hranici, tam "oficiálně" nesmíme, neboť jsme občané čtvrtého státu a do Polska či na Ukrajinu jsme nevstoupili přes hraniční přechod. Jistě by se nic nestalo, protože pohraničníci na tuto výspu zabloudí tak jednou za rok (a možná ani to ne). Ovšem náhoda je blbec a navíc máme na paměti i příhodu, kterou jsme vyčetli z průvodce o Podkarpatské Rusi: na ukrajinsko-rumunské hranici se našim turistům stalo, že ačkoli se pohybovali na rumunském území, ukrajinský pohraničník je vylákal o několik metrů na svoji stranu, kde je zadržel a donutil sestoupit na služebnu, kde se našinci museli úplatkem draze vykoupit. Na trojmezí nejsme sami - již před námi tam byla mladá Polka a po pár minutách přichází z východního směru polská rodina. Zjišťujeme, že ač my jsme propocení jak myši a znavení náročným výstupem, oni si jdou v pohodičce, nezadýchaní, v nažehlených šortkách a košilkách. Z toho usuzujeme, že hřebenovka je jistě méně náročná procházka a že se zřejmě poblíž na polské straně nachází nějaká turistická chata, kam lze třeba dojet autem. Slovenská červená značka pokračuje doleva po hraničním hřebeni směrem na Riabu skalu a zdá se, že je taktéž pohodlná. Zde se již nacházejí tradiční hraniční kameny s červenou hlavou a písmeny S a P (první má číslo 1/1), na hlavě jsou kromě křížku vytesány i úsečky určující směr k nejbližšímu dalšímu mezníku.

A ještě jeden celkový pohled na Kremenec, tentokrát z polské hřebenovky...

Pár metrů od trojmezí je tabule Národního parku Stužica. Ria se vydal hledat turistický přístřešek, o kterém nám vyprávěl strejda (že prý už vlivem sněhu je polorozpadlý), a skutečně ho nachází kousek od cesty. "Nezapomeň nám tam objednat vychlazenýho bažanta," volá na něj Mirek. Při troše dobré vůle by se tam dalo přespat. Je též nutno upozornit, že z trojmezí není prakticky žádný výhled, ačkoli je u sloupu rozlehlý plac. Okolo jsou však stále ještě zakrslé buky, hranice lesa je o pár výškových metrů výše. Z jiných internetových cestopisů víme, že krásné výhledy se otevírají až na slovensko-polské hřebenovce cestou na Riabu skalu. Z Kremence se otevírá pouze úzký průhled hraničním průsekem na jih. Vzhledem k tomu, že je pod mrakem, vzdálené kopce na jihovýchodě se halí do oparu, ale přesto slabé sluníčko na chvíli osvítí nádhernou scenérii Poloninských Karpat a v údolí mezi pastvinami jde rozeznat několik domečků či salaší. Dle předválečné mapky v knize "Financem na Podkarpatské Rusi" později určujeme, že je to podkarpatoruská vesnička Mala Stužica. Ano, tam bysme došli podél již vzpomínaného náspu úzkorozchodné drážky.
Asi půlhodinku odpočíváme a svačíme. Kotel a Mirek fotí plno fotek z různých stran, do objektivu se dokonce na znavených obličejích už dají vykouzlit vítězoslavné úsměvy ("Na věčnou památku, protože se sem už nikdy v životě třeba nedostanem.") Počasí je však proměnlivé - po pár slunečných minutách zase pár minut drobně poprchává. Je však štěstí, že celkově počasí vyšlo a nechytl nás nějaký vytrvalý déšť nebo naopak pekelná výheň. Mareček ještě zkontroluje své drátované sandále, nadhodí igelitku (obdivuhodný hrdina v téhle výstroji na takovém pochodu) a pomalu se zvedáme ke zpáteční cestě (je půl dvanácté). Vracíme se tou samou cestou, nemáme naplánovanou hřebenovku - nemáme mapu, a víceméně ani čas, nechceme v horách zkysnout do tmy. (V tomto místě bych chtěl vyslovit obdiv všem čundrákům popisujících svoje výstupy na Kremenec a dále Bukovskými vrchy, poněvadž s těžkými krosnami na zádech to musí být obdivuhodný výkon. My jsme šli bez ničeho, pouze Mirek a Kotel měli somradla se svačinou, pitím a foťáky, a měl jsme toho plné kecky.) Teď už víme kudy cesta vede a hlavně jak dlouho půjdem. Mohlo by se zdát, že z kopečka to půjde hladce, ale je to taky pěkný nápor na nohy. Sem-tam odpočíváme, Kotel dokonce i "odlehčuje" útrobám, dopíjíme poslední zbytky minerálky. Regana už zase chytají roupy a snaží se četné povalené kmeny rozkutálet do bezedného údolí. "Hňupe, nech to na pokoji, vydrželo to tady stopadesát let a přijde nějakej debil Regan a hned to musí ničit. Kdyby to takhle udělal každej, za chvilku je tu holina - jsi v pralese a v národní rezervaci," okřikuje ho ze srandy Kotel. "Ty děláš jako by tady prošlo stopadesát lidí za den," opáčí Regan a pokouší se uvolnit další mohutnou kládu. Všechny jsou ale shnilé na padrť. Ti dva se ještě chvilku hašteří, ale to již přecházíme horský potůček. Nemáme už pití, tak Kotel pije přímo z tůňky, zatímco někteří naivové vyslovují pochybnosti, zda je ta voda pitná. Pak překonáváme Stužické údolí se zbytky úzkokolejky a čeká nás poslední padák do příkrého kopce na Temný vŕšok - máme dost, ale zatínáme zuby a mlčky šlapeme po serpentinách. Z hřebenu už se jde krásně, popohání nás i vidina blízkého cíle. V místech, kde už začínají hluboké koleje najednou slyšíme řev motoru. Regan, který peláší už jako tradičně první, huláká: "Do lesa!!" a my se drápeme do neproniknutelného mlází. Kolem projíždí s neskutečným rachotem lesácký traktor - kdo neviděl, neuvěří, že v tak těžkém terénu může vůbec projet. Kdyby se zastavil, těžko už se rozjede. Po pár minutách jsme už u auta na lesácké planině. U maringotky pracují dva dřevaři, asi se po ranním "občerstvení" u pivka rozhodli podívat do práce.
Ria startuje a pomaloučku sjíždíme úzkou asfaltkou směrem k Sedlici: "Tady někoho potkat, tak se nevyhnem," uvažuje nahlas Ria. No samozřejmě, že hned za první zatáčkou jede v protisměru terénní auto a jako na potvoru je to policejní lada niva! Silou vůle se obě vozidla vyhýbají a pohraničníci v khaki uniformách nás pohybem ruky zastavují: "Čo ste poblúdili?" zní kontrolní otázka. "Byli jsme na Kremenci," zní odpověď. "Autom??" nevěří pohraničníci. Ria krátce vysvětluje, že jsme na doporučení místních parkovali na dřevařském place. Jsme s úsměvem propuštěni a jedeme dál - do Sedlice.

Historik Regan u hrobu místních hrdinů padlých v boji s benderovci.
Ria s Kotlem a Reganem ještě navštěvují místní cintorín (hřbitov), ale hrob Riova dědečka ne a ne najít. Některé pomníky jsou tu opravdu výstavné, jiné hroby mají jen prostý kříž s jmenovkou, některé ani to ne. ve spodní části hřbitova Regan objevuje dva velké hroby s rudou hvězdou: "za stranu žil-za stranu zomrel - Ivan Šiškan" a datum úmrtí někdy na podzim 1945. Později nám strejda objasnil, že tento člověk padl v přestřelce s ukrajinskými banderovci.
Je již kolem druhé odpoledne a po tak náročné túře jsme vyhládlí jako psi. Usedáme tedy na terase penzionu "Kremenec", objednáváme bohatý oběd a hodnotíme celou dnešní akci. Každý přiznává, že měl po cestě minimálně jednou či dvakrát krizi, vždyť takový výšlap se chodí jednou za pár let. Pot se počítal na litry, nohy jsou jak z gumy. "No, aspoň jsme vypotili to, co jsme tu včera vychlastali," míníme všichni. Začínáme se však dohadovat o dalším programu jízdy. Kotel a Ria jsou spíše pro to, abychom v Sedlici ještě jednu noc přespali a třeba ještě šli na nenáročnou vycházku, kterou nám slíbil strejda. "Je tu klid, sedět a pít se tu dá dlouho do noci... jsme utahaní, kam bysme ještě na dnešek jezdili?" zní jejich argumenty. Regan je však rezolutně proti a chce uskutečnit svůj sen - Zemplínskou Šíravu. Nakonec tedy všichni dáváme za pravdu Reganovi - odjedeme ještě dnes na Šíravu. Po obědě balíme věci v chaloupce a uklízíme tam - uvědomujeme si, že ji vidíme asi naposled v životě, protože za nějaký čas ji památkáři rozeberou a přemístí do skanzenu. Přemisťujeme se do Jednoty, kde chce Ria koupit nějaké ovoce pro babičku. Potkáváme strejdu Dobhúňa, to je moc fajn, aspoň se můžeme vřele rozloučit a poděkovat za pěkné přijetí a zajímavé popovídání. Zároveň se omlouváme, že na slíbenou vycházku už nepůjdeme. Snad někdy jindy, třeba sem ještě někdy přijedem. Ria ujišťuje, že příští rok se sem podívá s rodinou, aby ukázal, odkud pochází jeho mamka.

Hrozna a Mirek studují infotabuli Národního parku Poloniny, v pozadí typický novosedlický kostelík. Riova chaloupka je pár kroků vpravo přes mostek.

Opět již tradiční scénka: Ria už startuje, ale k autu se přimotá nacamraný ošuntělý chlapík. "Odkud ste?" - "Z Česka..." - "Tam som robil! - a odkud presne?" "Z Třebíče..." - "Tam som robil!!" Nevěříme a myslíme si, že chlapík chce být zajímavý, ale když začíná jmenovat názvy jako "Don", "Atom" a líčit místopis třebíčské čtvrti Nové Dvory, usuzujeme, že u nás asi fakt robil - třeba na Dukovanech. Ještě se stavujeme v domově důchodců, Ria musí vrátit klíče od chaloupky a rozloučit se s babičkou. Je strašně upovídaná, ale moc srdečná. Odjíždíme a ještě si vychutnáváme poslední okamžiky v této zajímavé a hezké vesnici: místní babičky se svými stádečky, přiopilé chlapíky u prodejny, nezapomenutelný bílý kostelík s červenou věžičkou, bizarní panáky se senem, mizející chaloupku s doškovou střechou, kde jsme strávili jednu noc - jakoby nebyl rok 2003, ale spíše 1945. A už míjíme značku s přeškrtnutým nápisem Nová Sedlica a vesnice je definitivně za námi. "Příští rok sem určitě pojedu s Adamem a manželkou," říká Ria.
Ještě snad stojí za zmínku, že již pár let se za vsí v přírodním areálu konají rockové fesťáky pod širým nebem za účasti slovenských, polských a ukrajinských skupin. Ten letošní se jako na potvoru konal až týden po našem pobytu v Sedlici a jako speciální host zde byla česká skupina Houba, na jejíž internetové stránce jsem později objevil i podrobnosti o novosedlickém fesťáku. I strejda Dobhúň se o proběhlých ročnících vyjadřoval velmi pochvalně. No, třeba nám někdy rupne v bedně a sedlický fesťák navštívíme. Info: www.houba.host.sk/kremenec.htm.

Pohled z návrší od našeho bungalovu v kempu Hôrka na západní část Zemplínské Šíravy.
Po cestě ještě zastavujeme v Uličském Krivém a obdivujeme dřevěný řeckokatolický kostelík. Opět překonáváme průsmyk nad přehradou Starina, kde také krátce zastavujeme. Dojíždíme do Stakčína, kde je na křižovatce benzinka. Je nutno opět natankovat. Už máme najeto 1046 kilometrů. Ria nabírá plnou nádrž (52,4 litrů za 1467 Sk) a dle autoatlasu si ujasňujeme další trasu. Tentokrát již nepojedem zpět na Sninu a Humenné, ale odbočíme zpět k ukrajinské hranici do městečka Ubľa (zde je též nový přechod a celnice na Ukrajinu - za ČSFR byl jediný přechod z Vyšného Nemeckého do Užhorodu). Čím více se pohybujeme podél hranice, převahu na silnicích nabývají auta s ukrajinskou SPZ - převážně ošuntělé mercedesy a audiny. Styl jízdy jejich řidičů je totožný se slovenskými. Projíždíme Ublu a několik rusínských vesnic podél hranic - to se již nacházíme mezi kopci v pohoří Vihorlat. Najednou se kopce rozestupují a před námi se otevírá Východoslovenská nížina a kraj zvaný Zemplín. Dojíždíme k hlavní silnici, doleva je šipka "Vyšné Nemecké 9km" - "Páni svatí, jedenáct kiláků od Užhorodu, to tu ještě nebylo." zní Peugeotem obdivné mručení. My však odbočujeme doprava směrem na Michalovce, které později Kotel překřtil na "Mukačevo". Dle mapy se orientujeme, že je po pár kilometrech potřeba z hlavního tahu odbočit doprava a dostat se tak na severní břeh jezera Zemplínská Šírava.
Popravdě řečeno, všichni jsme na Šíravu zvědaví, protože za totality byla pro Čechy vyhledávanou dovolenkovou lokalitou. Rozlehlou hladinu již máme po levé straně a začínáme se koukat po vhodném kempu. Břeh s rekreačními zařízeními se táhne asi deset kilometrů až skoro do Michalovců, takže by se zdálo, že je z čeho vybírat. My se soustřeďujeme hlavně na nějaké bungalovy, ale široko daleko kde nic tu nic, břehy a kempy jsou prázdné, semtam nějaký stan či karavan. Ze silnice se stává čtyřpruhovka, zřejmě zde byl kdysi hustý provoz. Zhruba v půli přehrady je poloostrov a na něm velký komplex hotelů. Dojedeme až na začátek přehrady a z toho, co jsme viděli máme rozpačitý pocit. Vracíme se a zkoušíme odbočit do nějakého kempu. Hned u brány se na nás natlačí nějaký chlapík, zda hledáme ubytování: "Poskytnem vám super ubytovanie v chatke na záhrade, je tam záchod, sprcha, všetko pre vás... na cene se dohodnem, drahé to nebude...," láká nás. Jsme ještě blbí, takže jedem za ním. Jedná se o klasickou zahradní chatu, sice pěknou, ale daleko od vody. S díky obracíme a jedeme pryč. U dalšího kempu se celá situace opakuje s jiným domorodcem a nám dochází, že místní takto stahují z kempů i to málo rekreantů, které sem zabloudí a přijdou si tak na výrazné nezdaněné přilepšeníčko. Bezradně dojíždíme zase na konec přehrady, kde zkoušíme kemp s bungalovy. Regan razí heslo jednat se správci tvrdě a nekompromisně, protože jsme se už předtím ve dvou případech přesvědčili, že ač mají chatky či ubytovny neobsazené, nemají na rekreantech vůbec žádný zájem, neustále se vymlouvají, že je vše zadané atd.atd - prostě typické bolševické myšlení, nezájem na výdělku, skanzen komunismu. Ani zde neuspějeme, jedeme tedy zase zpátky, míjíme úplně prázdnou hotelovou ubytovnu, kde se vesele baví se správcem jeden chlapík, který nám prve nabízel ubytování "v soukromí" - prostě jedna velká mafie. "Pak to tady nemá krachovat...," usuzujeme všichni.
Dojíždíme na samý začátek obrovského jezera, kde objevujeme ubytovacie zariadenie Hôrka s pěknými přízemními bungalovy na vyvýšenině nad jezerem s pěkným výhledem. "Buď tady, anebo už nikde," rozhodujeme se stůj co stůj zkusit tuto poslední možnost, znechuceni nezájmem a laxností, které už máme plné zuby a na kterou jsme už dávno odvykli. Ještě trochu mírníme Regana, aby nevyvolal nějakou národnostní rozmíšku, neboť jak jsme už předtím podvědomě z chování místních odtušili, nemají tu Čechy zrovna moc v oblibě. V recepci je celkem sympatická správcová s ještě sympatičtější a pohlednou dcerou a Regan začíná kupodivu diplomaticky vyjednávat. Ani se nezmiňuje, že chceme nocleh pouze na dva dny, neboť jsme už předtím zjistili, že správcům kempů dělá strašný "problém" ubytovat pouze projíždějící, jakmile někdo nechce zůstat na týden, nemají obvykle zájem. Dozvídáme se, že bungalovy mají kuchyňku, WC a sprchu a jsou pro pět lidí, přičemž taxa na jednoho a noc je 250 Sk, čili bychom zaplatili za bungalov 1250 Sk.

Kompletní třebíčsko-mikulovická maffie ve slušivých oblečcích před bungalovem v kempu Hôrka. Zleva: Hrozna, Kotel, Ruda, Ria, Regan, Mirek.

Správcové se moc nelíbí, že je nás šest ("Čo keby to zistil majitel..."), ale zdá se, že ji ukecáme. Regan jde ještě dál a bez skrupulí navrhuje: "Víte co pani, domluvíme se na tisícovce za noc bez papíru pro všechny dokupy a bude to vyřízený," - správcová ještě chvíli váhá, ale vidina tisícovky v její kapse je asi lákává, takže po pár minutách je nocleh domluven. "No a zejtra se ještě domluvíme na další noci," využívá hned "vítězství" Regan. Nelze upřít, že má opravdu vynikající vyjednávací schopnosti. Mladá, ukecaná a pohledná dcera správcové nám předává bungalov a mezi řečí nám prozrazuje, kde je zde dobrá diskotéka, že prý tam chodí také. Kemp čítá tak deset atypických dvojbungalovů ve svahu, s plochou střechou a terasou - je však obsazen sotva ze čtvrtiny, navíc naši sousedé (kluk s holkou) s pelhřimovskou značkou právě balí a odjíždějí. S bungalovem jsme očividně spokojeni, mladou chválíme, aby ještě víc vypjala prsa, a hned se zabydlujeme. Kuchyňka se hodí, můžeme i vařit. Také hned zapínáme naši ledničku a dohadujeme pořadí ve sprchování. "No jo, ale kde je vlastně ta slibovaná sprcha," dumá nahlas Mirek, neboť na sociálce si všímá pouze WC a umyvadla. Takže přivolává zpět mladou a ta mu téměř názorně ukazuje, že sprcha je přidělaná k umyvadlové baterii a v podlaze je kanálek. "To je fajn, aspoň můžu sedět na hajzlu a přitom se sprchovat," komentuje poněkud spartánské zařízení Mirek. Provádíme postupně hygienu a parcelujeme si místa na spaní: Kotel s Hroznem se vyspí na karimatkách v "obýváku", ostatní na válendách v malých ložnicích.
Odpoledne se již přehouplo do večera, sluníčko - ačkoliv schované za mraky - pomalu zapadlo. Vegetíme v bungalovu, osprchovaní a odpočatí, padlo několik štamprlat slivky, někteří vášnivě hodnotí prožité dny na jízdě, jiní studují naučnou literaturu. Je nejvyšší čas k večeři - pomýšlíme, a oblékáme se do "svátečního". Zamykáme vigvam a naše kroky směřují po asfaltové cestě tam, kde tušíme pobřeží. Po chvíli se nám otevírá krásný rozhled na rozlehlou hladinu. Plocha Šíravy je opravdu obrovská a Regan vzpomíná, jak tu byl jeho brácha s partou v osmdesátých letech na motorkách - tehdy byla Šírava velmi populární, jak již bylo řečeno. Zabočujeme vlevo, jdeme kolem rozličných chatek a buněk, přičemž část z nich je obydlena. Jak nám předtím vysvětlila správcová, plno chatek někdejších kempů již bylo odprodáno jednotlivcům. Na pobřeží vidíme kruhovou "salaš" - jedná se o rybí baštu, kterou nám prve doporučila mladá správcová, že prý tam jsou večer co večer diskotéky. Restaurace vypadá velice solidně, kolem ní je navíc příjemná terasa s výhledem na jezero a právě tam tedy usedáme. Objednáváme pivo (desítka Bažant je dost drahá - nějakých 24 Sk) a vybíráme jídlo. Mají vesměs ryby a minutky, taky žádná láce. Postupně objednáváme a večeříme. Obsluha je solidní, číšník je ochotný a úslužný, takže tento podnik hodnotíme také pozitivně, ale zmíněná drahota poněkud kazí výsledný dojem. Regana napadla zajímavá myšlenka a podle stylu sirek jsme se zavřenými oči losovali z dlaně mince s tím, že kdo si vylosoval minci nejstarší půjde první do sprchy atd. Vyhrál Ruda, pak Mirek, Regan, Kotel ...
Po zaplacení útraty se tiše zvedl ze židle vítěz Ruda vzal si klíče od chaty a šel si vychutnat do sprchy pocit vítězství. Navíc bylo domluveno, že každý má k dispozici určité množství teplé vody z důvodu omezené kapacity bojleru. Po chvíli se vrátil do chaty zbytek osazenstva. Byli jsme překvapeni, co tam Ruda dělal tak dlouho, protože měl celkem velký náskok. Zabloudil v kempu a notnou chvíli hledal zámek, ke kterému pasoval klíč co měl v ruce. Pak nastoupil k očistě Mirek, jelikož se Reganovi zdálo, že je ve sprše přespříliš dlouho (nebo se mu ozvala stará rána tam, kde končí záda a začínají nohy), začal jej nenásilně popohánět zhasnutím světla a odpočítáváním do deseti. Povedlo se! Za Reganem zapadly dveře sprchohajzlíku. Mirek lačný po pomstě počkal až mohl být Regan namydlený, zhasl mu světlo a zvolna odpočítával pomstu. Samozřejmě, že tuto potupu nemohl nechat Regan na sobě a tu samou zlomyslnost provedl Kotlovi. Vtom se prudce otevřely dveře a Regan se koukal tváří v tvář puštěné sprchové hlavici. Po zbývajícím už vcelku poklidném sprchování jsme se vypravili na zmíněnou diskotéku. Jelikož nás diska nijak nenadchla, přesunuli jsme se poblíž do klidnější putyky, kde si někteří dali teplou klobásku. Mezitím se venku spustil liják a mi jsme počkali až bouřka na chvíli přestane a pohromadě šli do chatky. Cestou zpět do kempu pozorujeme, jak se v dálce honí bouřky. Jelikož je z návrší rozhled širokodaleko, na blesky v dálce je nádherný pohled. Po příchodu do bungalovu se rozmisťujeme na "vyhrazená místa" a vzápětí usínáme. Není se ani co divit, protože tento den, korunovaný náročným výstupem na Kremenec - byl velmi náročný.

Na výletě u Morského oka v nitru Vihorlatu.

Ráno při snídani opět vypuká vášnivá debata o dalším programu jízdy. Máme dvě možnosti: buď se už dnes na Šíravě sbalit a odjet pomalým tempem směr Česká republika s tím, že poslední noc strávíme opět někde pod širákem, nebo budem pracně hledat nějaký kemp. Další možností je - razí ji hlavně opět Regan - že ještě celou sobotu zůstaneme na Šíravě a uděláme si po okolí nějaký výlet a poslední noc na neděli přespíme v našem osvědčeném bungalovu. Nakonec se rozhodujeme pro druhou variantu, protože uznáváme, že trmácet se zase někam do neznáma je blbost. Skeptický je pouze Hrozna, který doma avizoval svůj návrat na pátek, ale všichni se pouze smějí - vždyť bylo jasně řečeno: návrat v neděli.
Jdeme tudíž domluvit do recepce další nocleh. Se správcovou je tam dnes její manžel a toho se tedy vyptáváme na nějaké zajímavosti v okolí. Doporučí nám například horské jezero Morské oko na Vihorlatu, takže máme o výlet postaráno. Nakonec, Morské oko jsme tak jako tak měli v plánu. Takže se domlouváme, že dopoledne věnujeme výletu a na oběd si zajedeme do nedalekých Michalovců. Vzhledem k tomu, že předchozí večer v okolí bouřilo, pokazilo se počasí - je pod mrakem a každou chvíli se zdá, že spadne pár kapek. Ale nám to nevadí, aspoň se lépe pojede a půjde. Vyrážíme tedy autem kolem desáté dopolední směrem na východ a jedeme opět podél pobřeží Šíravy. Za jezerem v jedné vesnici odbočíme podle ukazatele do nitra pohoří Vihorlat a jedeme ještě několik kilometrů vzhůru po úzké asfaltce až narazíme na "konečnou" v podobě rozlehlého parkoviště, na kterém parkuje jen pár aut a autobus. Hned jsme zkasírováni za parkovné mladou slečnou a můžeme vyrazit vzhůru pěšky. Dle turistického rozcestníku je to už na Oko jen asi dva kilometry. Jdeme tedy rekreačním tempem až po slabé půlhodince spatříme mezi stromy vodní hladinu. Na hrázi se zastavujeme a kocháme se průzračně čistou vodou v níž si lebedí hejna pstruhů. "To jsou nenažranci, stačí flusnout a hned vystrkují čumáky," říká Mirek a hned to také předvádí v praxi. Fotografové dělají několik fotek, ale bohužel počasí je stále špatné, okolní hory se halí do mraků, ale naštěstí neprší. Je také poměrně chladno, většina členů výpravy již zaměnila kraťasy za dlouhé kalhoty a trička za mikiny či svetry. Vydáváme se na vycházku kousek podél břehu. Břehy jsou pěkně upravené, nalézají se tam i lavičky, a cesta krouží podél celého jezera. My však jdeme jen kousek k výstavní polovnícké chatě a pak se vracíme na hráz a odtud zpět na parkoviště k autu. Usuzujeme, že tato menší procházka se po včerejší túře vyplatila a osvědčila.

Projíždíme opět podél celé Šíravy (těžko spočítat po kolikáté už během těch dvou dnů) a pohodlná čtyřpruhovka nás zavede až do města Michalovce. Ve městě trochu tápeme, na okraji to je samé sídliště a okruh, ale nakonec se nám podaří prokličkovat k centru. Je sobota poledne, takže ve městě je minimální provoz aut i chodců, je skoro vylidněné. Parkujeme a průchodem se dostáváme na náměstí. Je to spíš dlouhá centrální ulice. Obdivujeme, jak je krásně a výstavně upraveno, opravdu radost pohledět: na zemi je zbrusu nová dlažba, trávníky střižené jak v Anglii, uprostřed velkolepá fontána, v zemi zabudované repráky, z nichž hraje Elán, Olympic a další hvězdy, a voda z vodotrysků stříká do výšin dle rytmu muziky! Všude lavičky, stromy, ve středu nějaká velká socha, nikde ani smítko - prostě krása a fantazie. Dojem trošičku kazí betonová nákupní střediska na jedné straně, ale staré domy jsou také krásně opraveny. Bohužel i toto město je bizarní tím, že ze staré zástavby se dochovalo pouze náměstí, jinak jsou široko daleko samé paneláky. Bloumáme po krásném náměstí a hledáme ze všeho nejdřív nějakou směnárnu, neboť naše zásoby Sk jsou již povážlivě tenké. Než objevíme jednu jedinou, zjišťujeme, že před pár minutami (ve 13 hodin zavřela), takže máme smůlu - no jo, blbá sobota... Kotel tedy vybírá z jednoho bankomatu několik stovek, ostatní zachraňuje Regan, který má ještě svůj soukromý bank z předchozího pobytu ve Velkém Mederu ("Hoši, ta moje manželka není normální, vona vyměnila na jeden tejden třináct tisíc!!"). Ale teď se mu to náramně hodí, takže ostatním může dělat veksláka. Finance jsou tedy vyřešeny a my se začínáme poohlížet po nějaké vhodné hospodě, kde bysme poobědvali. No náměstí sice mají výstavní, ale restaurace tam vůbec žádné nejsou, nebo aspoň jsme je nenašli! Jedna v boční ulici má zavřeno, pizzerii odmítáme, stejně tak restaurace v nějakém totalitním hotelu: "Jsme na Slovensku a proto jenom tradiční slovenská jídla!" připomínají svoji zásadu Mirek s Kotlem (to ještě netuší, jak za pár minut dopadnem). Trochu tápeme a Kotel přezdívá Michalovce na "Mukačevo": "Mám dojem, že jsme už na Ukrajině, vždyť tady chcípl pes."

Na náměstí v Michalovcích.

Nakonec si všímáme pěkně zrekonstruovaného patrového domu s vývěsním štítem "Staročeská restaurace U Švejka". Opět se bouří tradicionalisté: "No to teda néé, na Slovensku si přece nebudem dávat vepřo-knedlo-zélo!" Avšak nezbyde než se po beznadějném průzkumu náměstí ke Švejkovi vrátit. U vchodu studujeme jídelák - samá česká jídla a Plzeň - a natěšeni čteme cedulku, že restaurace je plně klimatizována. V nastupujícím pařáku bude příjemný chládek jistě balzám na tělo a proto zvoníme - dveře jsou totiž na bzučák, aby jim tam nelezl jen tak někdo. Otevírá se a šlapeme po schodech do lokálu. Tam zjišťujeme, že v hospodě je totálně prázdno, pouze pingl a pinglice a co víc - je tam úplně k zalknutí. Usuzujeme, že nápis o klimatizaci byl jen vtip, nebo typický slovenský šlendrián, kdy prakticky nic nefunguje jak by mělo. To nám potvrzuje i servírka: "Klimatizácia nám nefunguje." - prostě Mukačevo. My přesto usedáme ve druhé místnosti za mohutný dřevěný stůl. Kromě nás je tam partička mladých místních: tři chalani a dvě slečny, všichni už trochu v náladě. Nutno podotknout, že interiér restaurace je hodně vymakaný, všechno ve dřevě, na stěnách obrazy Švejka a císaře pána a výjevy z rakousko-uherské armády. Zřejmě platí za jednu "z lepších" v celém "Mukačevu". Místnosti vévodí mohutný juke-box, vlastně KARAOKE VIDEO BOX!! To znamená, že lze navolit i třeba pouze hudbu a osazenstvo si může dosyta zabékat známé písničky. Vtip byl v tom, že celý box i asi 700 avizovaných skladeb bylo Made in Czech, jako ostatně všechno v tomto podniku (až na obsluhu a těch pět Slováků). Uvelebujeme se tedy u stolu a začínáme studovat jídelní lístky. Objednáváme vesměs česnečku, svíčkou, gulášek, prazdrojek - no prostě halušky a bažant se zde nevedou. Do servírování jídla je ještě daleko, takže hračička Regan začíná - jak jinak - pokukovat po videoboxu. Nemůže to skončit jinak, než že se zvedá a začne ťukat do klávesnice a zjišťovat, jaké skladby mohutná skříň skrývá. "Hoši, pučte mi pár kaček," začne žebrat, sotva se vrátí ke stolu, aby si mohl pustit nějakou odrhovačku. "Regane, neblbni, nedělej tady bordel, bude to tu hulákat, ani si nebudem rozumět," pokouší se ho mírnit Kotel. "Hoši... přece nejsou tak blbí, aby to měli na plný pecky," pronáší Regan další památnou větu. Nakonec vyštrachá pár pětikorun a odebírá se zpět k boxu. Přestáváme si ho všímat. Za minutku se vrací s potutelným úsměvem, znamená to tedy, že za pár okamžiků budeme oblaženi nějakými hitovkami. "Ježišikriste, podívejte co tam ten blbec namlátil!" zvedá oči v sloup Hrozna, když zaostřil zrak na nejbližší obrazovku. Čteme: Internacionála, Píseň práce, Píseň o Fučíkovi, Hymna SSSR... no prostě hrůza - stát se to u nás, už nás čapnou za propagaci komunismu. Co přišlo v následujících vteřinách se nesmazatelně zapsalo do historie této výpravy: domněnka "přece nejsou tak blbí, aby to měli na plný pecky" byla bohužel zcela mylná, neboť repráky začaly bouřit na tisíciprocentní "volume" snad stohlavý chorál: "Již vzhůru psanci této země.." Nerozumíme si ani slovo, snad jen výkřiky směrem k Reganovi: "Ty debile, proč jsi to vůbec pouštěl!!??" Nicméně je to fantasticky perlivá a humorná situace, takže se všichni chechtáme jako pominutí. Lokálem bouří bubny a bolševický chorál, chalani od vedlejšího stolu (mají už trochu popito) se z recese staví do pozoru, salutují a zpívají refrén: "Internácionááála... dajme sa na pochóóód.." Ptáme se pinglice, zda by box nešel trochu ztlumit a dočkáváme se typicky slovenské odpovědi: "Možte si presadnúť." (míněno jako do předního lokálu). Mirek toto kategoricky odmítá: "Proč bychom si měli přesedat, když to máme objednaný a zaplacený?". A do toho chór: "Kupředu, leváááá, zpátky ni krok!!!" což Kotel parafrázuje: "Kupředu levá, dejte nám chlebá, my máme hlad." Prskáme smíchy. Mukačevo... Jídlo baštíme za rámusu, sousedi od stolu se navíc zvedli a začali házet do jukeboxu další drobné, takže nás postupně oblažovali Helenkou Vondráčkovou a dalšími bolševickými zombíky, přičemž vášnivě tancovali. Okna byla dokořán na náměstí, všechny ty chorály musely být pěkně slyšet ven.
Po hodinovém pobytu v hospodě, poněkud ohluchlí, se rozhodujeme platit. Ač na Slovensku mají povinné registrační pokladny (vyjedou všechny položky útraty), takže by se logicky nemělo dát šidit, dělají to pěkně fikaně. Nápoje totiž spadají do nižšího pásma DPH (myslím 14%), takže každému přinášejí pokladní lístečky dva (platíme zvlášť). Na každém je propiskou napsán výsledný součet a na jednom z nich i součet obou účtenek. Platíme to, co nám pinglice říká, ale posléze se na svůj lísteček zadívá Hrozna a praví: "To je pěkná blbost, na jednom mám něco přes osmdesát, na druhém devadesát - to přece nemůže dát přes dvě stovky!!" Ihned to reklamuje u účetního - dočká se jen pokrčení rameny s tím, že se asi spletl. Místo doplatku si však poroučí ještě jedno pivo pěkně grátis. A to si ještě účtují couvert (obsluhu) za 5 Sk! Pak už hospodu raději opouštíme, bohatší opět o jednu slovenskou zkušenost a zážitek s Internacionálou. Stejně jsme tam zkysli dlouho - den se přehoupl do odpoledne.

Je třeba dokoupit něco zásob, dohodli jsme se totiž, že dnes na večeři nepůjdem, ale využijeme našeho - zatím - bohatého fondu na dopravu a nakoupíme nějaké potraviny v supermarketu. Taktéž kuchyňka v bungalovu nemůže zahálet, když už jsme si ho zaplatili, že? Orientujeme se podle reklamních tabulí a směřujeme k Hypernově. V tomto místě je dlužno podotknout, že oproti tomu, jak jsme na východním Slovensku byli předloni, se rapidně zlepšila klasická komerční vybavenost obchody, supermarkety, benzinkami a dalšími výdobytky konzumní společnosti. Část výpravy mizí v Hy-pernově a vrací se s plným košíkem: špagety, kečupy, salza, sýry, no prostě různé "reganovinky". Vracíme se pomalu na Horku.
Místa šéfkuchaře se ujímá Regan a hned plánuje, jak se bude kuchtit večeře. Nicméně je ještě čas, takže do pozdního odpoledne se stále věnujeme klábosení či četbě, Rudolf si dává "dvacet". Odpoledne však rychle utíká, takže nastává Reganova chvíle u sporáku. Do velkého hrnce dá vařit vodu a všechny balíky špaget, v dalším mu bublá salza a další sarapatičky. Mezitím Ria chystá slavnostní tabuli. Až je všechno hotovo, je na stůl slavnostně donesen vrchovatý hrnec pozdravu z Itálie, jako aperitivek Mirkova slivovička, a můžeme se dát do díla. Je to opravdu mňamka, Regan se předvedl jako schopný kuchtík; každý má vrchovatý talíř, takže máme co dělat, abychom to zblajzli. Po tak bohaté večeři následuje nezbytná siesta a konečně i naražení druhého soudku, který však záhy sykl. S přicházejícím soumrakem usuzujeme, že nabobtnalá bříška je potřeba vyběhat a špagety spláchnout opět něčím pěnivým. Oblékáme se opět do "svátečního" - je třeba si vzít i mikiny, či svetry, protože je opět poměrně chladno - a vyrážíme vstříc nočnímu dobrodružství.

Zasloužená siesta a zátiší se soudkem v našem bungalovu.

Jdeme opět po asfaltce směrem k vodě a docházíme tentokrát až na oblázkový břeh. Travnaté plochy vyhrazené pro kempování se stany a karavany jsou takřka prázdné, semtam auto se stanem, semtam rybář. Několik našich známých provokatérů se baví házením žabek. Jdeme pomalu po břehu, na kempovací louce je plno nízkých borovic a tudíž na zemi i šišek. Ti samí provokatéři (nechci jmenovat: Regan a spol) zahajují na vpředujdoucí mohutnou palbu, která je však vzápětí opětována. Tak se bavíme zhruba dvěstě metrů až docházíme k betonovému přístavišti a staré polorozpadlé hlídkové věži. Zdá se, že velké lodě už tu dávno nejezdí. Kousek za přístavištěm je bizarní zřícenina kdysi supermoderního atypického hotelu: okna vymlácená, omítka opadaná, terasa zničená. Říkáme si, že to tady kdysi muselo "žít" - ostatně, takových objektů jsme na pobřeží viděli nepočítaně, dokonce i vedle našeho kempu byla rozpadlá restaurace s původem tak v 70. či 80.let. Prostě tragédie, Šírava už zřejmě nikoho netáhne. Ono ani těch hospod na pobřeží moc nefungovalo, vedle té rybářské bašty, byl ještě jeden bar (permanentně prázdný) a další útulná venkovní hospůdka s dřevěnou střechou a lavicemi. Tam nyní také směřovaly naše kroky, neboť 24 Sk za blbou desítku v rybářské baště se nám zdálo příliš moc. V hospůdce se chystalo několik muzikantů na svou produkci a cena piva byla více než příznivá: 18 Sk za dvanáctku Bažanta! Bez váhání usedáme k velkému stolu, neboť další místa se také plní. Za zády slyšíme češtinu, je to také nějaká parta kluků. Postupně klopíme, ale vzhledem k bohaté večeři nám dnes pivo nějak moc neleze, i když bažantek je velmi dobrý. Muzikanti spouštějí produkci, hrají a zpívají velmi dobře. Repertoár je napůl český, no ale čeština jim moc nejde, ale o to víc je to humornější. Čas rychle plyne, stejně tak i my chytáme slinu a najednou je tu půlnoc. V nedaleké rybářské baště už zase bouří diskotéka a někteří členové naší výpravy začínají mít touhu křepčit na parketu a svojí přízní oblažovat místní slečny. Nakonec se do bašty odebírají Ria, Rudolf a kupodivu Hrozna, naopak k údivu všech známý pařmen Regan jde spolu s Kotlem a Mirkem na kutě do bungalovu. Cestou se rozhodli svou krátkou přítomností podpořit ty juchající na diskotéce Marek. Později se pochlubil, že hned po příchodu na ně mrkala jakási děvčata od stolu a oni jim přízeň viditelně opětovali. Po delší chvíli si všiml Rio, že se děvčata zdraví s úplně jinou skupinkou chalanů za nimi. Slušňáci v bungalovu mezitím zaléhají, neboť jsou si vědomi časného ranního odjezdu, který je naplánován na osmou hodinu. Ještě předtím však musí z bungalovu vyprovodit malou veverku-drevokocúrika. Chvíli po uložení poloviny výpravy se do vigvamu dobývá i Rudolf, protože se mu na diskotéce nějak nezadařilo. Takže všichni čtyři prozatím usínají - Hrozna s Riem neznámo kde.

Svítá. Je tak nějak před pátou a Kotla, jenž spí ve spacáku v přední části bungalovu, probouzí poněkud vzdálený halasný zpěv a ryk. "Hmmm, to jsou zřejmě ti Ukrajinci, co se večer utábořili dole na parkovišti," myslí si a opět propadá do polospánku. Nicméně hlučné a rozverné "cha-cha-chá, tram-ta-da-dá, juchůůů..." a blíže neidentifikovatelné písně se ozývají hned z té a hned z druhé strany, přibližují se a zase vzdalují. Kotel se jen ztěžka orientuje ve spícím bungalovu a zjišťuje, že osazenstvo není kompletní a že se ještě někdo od večera nevrátil.
Vysvětlení nastává hned vzápětí: zhruba o půl šesté, kdy se rozrazí venkovní dveře a dovnitř vlítne tajfun v podobě Rie a Hrozny(!): "Vstávejte pitomci, jede se domů!! Chachachachááá... Kupředu levááá!!" Začne nepředstavitelný rambajs a šikana, opilci začínají hned všechny obtěžovat, první na řadě je pochopitelně Kotel, po kterém takřka neuctivě ti dva šlapou. Jak se objasňuje, hlavní snahou Hrozny je: všechny vyhnat ze spacáků, urychleně sbalit věci a urychleně odjet. Nikdo se však k tomu nemá a Kotel má navíc tu "drzost", že s opilci diskutuje: "Hňupi, dyť ještě není ani šest, a navíc jsme se domluvili, že jedem až v osm - teď tu stejně ještě není správcová, musíme jí odevzdat klíče..." Odpovědí je mu pouze Riovo: "Kupředu leváááá!!!" a Hroznovo: "Já tě z toho spacáku vymačkám jak zubní pastu!!" což je v následujících vteřinách důsledně provedeno. Nezbývá tedy, než se opilcům přizpůsobit a dělat, jako že se začíná balit. Hrozna je očividně spokojen a obětavě sám nosí veškerou batožinu do auta na parkoviště. Na Riu přichází krize, neprozřetelně si sedá na gauč, jeho slovní projevy jsou čím dál řidší, až najednou padá naznak a ani ještě neleží, a bungalovem se už ozývá mohutné: "Chrr-chrr". Tak, od prvního je pokoj - myslí si střízlivý zbytek výpravy. Mirek umývá nádobí a úklid bungalovu probíhá pod Hroznovou taktovkou až překvapivě svižně: "Jedu, jedu, jedu - makejte, uklízejte," povzbuzuje střízlivé a odpočaté členy. A to ještě při své kuráži tvrdě okřikuje v sousedním bungalovu dva manžele, kteří se hádají od božího rána do morku kosti, zatímco jejich ratolesti jsou vyhnané venku: "Doprdele, buďte zticha, nikdo na ty vaše hádky není zvědavej, jste na dovolený, tak buďte v pohodě," tak nějak zní Hroznův kurs slušných manželských vztahů, nicméně je to celkem zbytečné. Ke cti Hrozny je třeba podotknout, že před osmou hodinou je všechno v autě. Jako poslední zavazadlo je z bungalovu do auta přenesen Ria, když mu předtím udělal Regan na prostředním sedadle lůžkovou úpravu s tím, že nohy má natažené k řadící páce. Je přikryt dekou a přes několikadenní ponožky je mu přehozen ručník, aby vpředusedící řidič Regan a navigátor Kotel měli čistší vzduch. Hroznovi je vyhrazeno místo úplně vzadu na speciálním sedadle, kde si může dát nohy na batožinu a se spacákem pod hlavou chrnět. Správci odevzdáváme klíče a předáváme bungalov (vše je v pořádku), mezitím se od něj dozvídáme, že na Šíravu už teď jezdí asi jen 10% rekreantů v porovnání s dobou před 10-15 lety. Zchátralé hotely a restaurace, neudržované pláže a kempy jsou výsledkem divoké privatizace a všechno to prý ještě čeká na svědomitější majitele. Kemp Horka se prý podařilo udržet a průběžně jsou bungalovy udržovány. Nám však připadá, že je ještě co dohánět, nicméně jsme s ubytováním s ohledem na náš nenáročný vkus byli celkem spokojeni. Už se zdá, že Regan může startovat, ovšem najednou se zezadu ozývají výkřiky: "Kde mám pas, kde mám pas - já nemám pas!!" - pochopitelně Hrozna . Téměř v deliriu prohledává kapsy, batoh: všechno pracně vyskládané v zadní části auta vyndává zase na asfalt, do toho začíná pršet - nikde nic. Vynucuje si tedy ještě zapůjčení klíče od bungalovu. "Ježišmarjá, to je vůl, to je vůl... tohle má z toho chlastu..." komentujeme jeho hysterii. Pochopitelně, že v bungalovu nic nenašel - pas byl někde v autě v přihrádce! Takže zase hned všechnu bagáž pracně skládáme do auta. Už-už se zdá, že můžeme odjet, když vtom se zezadu ozývá: "Moment, moment, nikam!! Kde mám spacák?? Já nemám spacák!! Bez spacáku neodjedu!" - opět Hrozna. Celá situace se opakuje: všechno z auta ven, klíče, prohledat bungalov - nikde nic. "Doprdele, dej už pokoj, určitě ten spacák máš někde zahrabanej - jede se a hotovo!" okřikují ho už Kotel s Reganem. Mareček ještě chvíli hartusí a protestuje, ale už nemá sílu a těsně po vyjetí z kempu upadá vzadu do zaslouženého bezvědomí. Po chvíli otáčíme hlavu - srulovaný spacák má pod hlavou.

Zadní část výpravy usíná. Ti dva výtečníci všechny tak zmohli, že Rudolf s Mirkem v prostřední řadě také začínají poklimbávat. Vpředu Regan řídí a klábosí s Kotlem, aby na ně spaní nepřišlo. Čeká nás velmi daleká cesta - předpokládáme, že domů dojedem až někdy po šesté večer. Počasí je na cestování akorát, je pod mrakem a chvílemi dokonce poprchává, provoz je minimální. Z Michalovců se vydáváme na Vranov nad Topľou. "A hele, tady jsme jeli už předloni na Domašu," připomíná Kotel, když míjíme odbočku na Giraltovce. Pokračujeme přes Prešov, míjíme Spišský hrad. Zde jsme taktéž předloni byli. Kolem Levoče vede objížďka na Spišskou Novou Ves, takže si trochu zajíždíme. Regan už se poohlíží po nějaké vhodné benzince, kde bysme se mohli nasnídat. Takovou nacházíme až na předměstí Popradu a proto zde zastavujeme, máme už opravdu hlad. Společensky unavení - a současně hrdinové poslední noci - duo Hrozna & Ria registrují, že auto zastavuje a probouzí se. "Ježíš, mě bolí hlava..." kňučí Ria. "Vzal sis prášek proti smrti?" ptá se Regan - prý ano. Nicméně čerstvý chladný vzduch a přeháňka jim prospívá, takže po chvíli už jsou schopni trochu komunikovat. Zdravá část výpravy si v restaurační části benzinky objednává snídani (hemenex atd.) a popíjí kávu; "unavení" jdou aspoň na záchod. Zdržujeme se tu celkem dost dlouho a pak vyrážíme na další cestu. Míjíme Tatry, Liptovskou Maru... Před Martinem se zastavujeme u nějakého motorestu a zase kafujem. Cesta je skutečně dlouhá. Řízení se ujímá Mirek a jede se dál: Žilina, Považská Bystrica a konečně můžeme najet na dálnici. Další úseky se intenzivně budují. Projíždíme kolem Trenčína a u Nového Města nad Váhom z dálnice sjíždíme směrem na přechod Strání, který se skrývá v Bílých Karpatech. Tudy jsme jeli už předloni. Na hranicích se stavíme do fronty a zjišťujeme, že půlhodinové zdržení mají na svědomí naši pohraničníci. Čekáme a klejeme. Naši "marodi" jsou už celkem fit, nálada je naštěstí dobrá, takže přejíždíme hranice a jsme konečně zase doma. Opět se hlásí únava a taky hlad, takže zastavujeme u první větší obce, kde je před ní příjemný zájezdní hostinec. Uvnitř je sice nějaká uzavřená společnost, ale my usedáme k venkovnímu stolu a poroučíme večeři. Zdržujeme se asi hodinku a vyrážíme dále: Bzenec, Vracov, Kyjov...
Kotel naviguje na Slavkov přes Ždánický les, aby nám Regan mohl ukázat, kde sloužil na vojně. Regan všechno dopodrobna líčí: pamatuje si kdejakou hospodu, kudy chodil z autobusu atd. Zlatý hřeb vzpomínek je v Nížkovicích: "A teď vám ukážu bytovky, kde jsem topil v kotelně - vždycky jsem ujel dom a dal tam ceduli Z důvodu nepřítomnosti kotelníka nepoteče teplá voda," připomíná Regan již zlidovělou historku. A taky že ano: po levé straně jsou ošuntělé lampasácké bytovky, prdel světa. Ve Slavkově je to samá objížďka, ale po chvíli už najíždíme na brněnskou dálnici a fičíme až do Bíteše. Potom již Náměšť a Třebíč - doma jsme kolem osmé večer, z toho "Mukačeva" je to opravdu strašná dálka! Někteří tatínci ještě nakoupili v Třebíčské Hypernově svým ratolestem suvenýry ze Slovenska.

A to je konec tohoto podivuhodného putování, které všichni hodnotíme stoprocentně kladně.

sepsali Kotel a Mirek, fotky Kotel