Jízda 2002 - Lipno, Šumava

Ve dnech 19. - 24. července 2002
Trasa: Třebíč, Dačice, Ludéřovice, Nová Bystřice, Chlum u Třeboně, Suchdol nad Lužnicí, Nové Hrady, Dolní Dvořiště, Rožmberk nad Vltavou, Lipno, Horní Planá, Volary, Vimperk, Železná Ruda, Kašperské Hory, Domažlice, Klenčí pod Čerchovem, Čerchov, Horšovský Týn, Orlík, Červená Lhota, Kámen.
Účastníci: Hrozna, Regan, Ria, Mirek, Kotel
Dopravní prostředek: náš věrný bus Peugeot J-5


Pátek 19.7.2002
Odjezd nebyl vůbec pevně naplánován. Vzhledem k tomu, že Regan dva dny předtím klempíroval, se vůbec nic nemohlo domluvit. Po třetí hodině volal Ria: ”za hodinku jedem”. Samozřejmě, že z ”hodinky” byly nakonec tři, tudíž se z Třebíče vyrazilo až kolem šesté. V Mikulovicích se namontovaly zadní sedačky, v Kožichovicích se vyměnil olej a proviant byl nakoupen v Primě – samozřejmě pivo v plechovkách.
Směr byl určen západní a až během cesty se dohodlo, že prvním cílem bude Lipno, podobně jako před třemi roky. Jak cesta ubíhala, zejména Regan se vpředu vesele opíjel a už od Předína halekal na náhodné kolemjdoucí ”tóbrý déén!!” a ”guten tág!!”. Kde se rozeštěkal čokl, byl umlčen ještě hlasitějším Reganovým štěkotem. (tady to je blbost, protože ten první den Regan řídil, tohle se stalo asi až druhý den)
První zabloudění nastalo u Dačic díky blbé objížďce. Jelikož už večer postupoval, poohlíželi jsme se po nějaké dobré hospůdce. Jedna taková nám padla do oka v obci Ludéřovice (ona se správně podle mapy ta vesnice jmenuje Lidéřovice) – se zajímavým názvem ”U strejdy”. Jak se později ukázalo, Strejda byl pěkná svině, ale popořádku...
Vesnice byla celkem dobře situovaná, tudíž busa jsme nechali v odlehlejším zatravněném místě pod košatými stromy od hospody na dohled. Knajpa to byla klasická vesnická v kulturáku: dřevěné lavice, nakouřeno, místní štamgasti... V chodbě se válel klasický hliníkový sud na starou dobrou pípu – dnes už rarita, hajzlík byl korýtkový. Samozřejmě, že místní si nás pečlivě měřili, kdo to asi přišel a jejich zvídavá otázka na nás zněla: ”Chlapi, vy jste ti fachmani, co tu zítra ve vsi začnou dělat plyn?” Načež jsme jim bezelstně odvětili, že nikoliv. Ovšem jak Kotel vzápětí naznal, měli jsme si zahrát inkognito na plynaře, hned zatepla vybrat po vsi zálohy a zmizet. Hrály se karty, klábosilo (jako vždycky), až někoho napadlo dát si Tequillu (beztoho že Regana!), kterou neměli (neznali?), nebo na chuť utopence. Každý z nás vždycky v pohodě zvládne dva. Při objednávce deseti kousků se výčepní podezřele podivoval, jestli to vůbec sníme. To jsme však netušili, jaká na nás čeká bouda. V Ludéřovicích si totiž pod pojmem utopenec představují odporně ostrý rudý nálev s feferonkami a pepřem, v čemž plave něco, co kdysi možná bylo špekáčky. I uvnitř špekáčků byl pečlivě našpikován pepř. Bez chleba, kterého bylo málo, se to ani při nejlepší vůli nedalo zvládnout, tudíž ženská musela skočit domů pro další chleba. Nechtěli jsme se "shodit", tak jsme to gurmánsky, ale s největším odporem sežrali. I tak nám huby hořely jako nikdy, přičemž místní se náramně bavili a tvrdili nám, že je to místní specialita, na kterou se jezdí až z Jihlavy. Dokonce jeden horlivec nám názorně ukázal, že v Ludéřovicích mají tuhý kořínek a odporně ostrého nálevu se napil. Dodneška nevíme, jestli to s tou ”specialitou” mysleli vážně, nebo jestli ten humus mají nachystaný na náhodné kolemjdoucí. Až zas někdy přes tuto dědinu pojedem, zkusíme se přesvědčit.
Z hospody jsme vypadli po půlnoci dost znechuceni, rozbalili ležení a hned usnuli pod širákem, Regan pochopitelně v busu.

Sobota 20.7.2002
Ráno jsme vstávali poměrně brzo a kromě Regana provedli ranní hygienu u studánky, něco pojedli a valilo se dál směrem na Novou Bystřici. Jako vždy se jelo po vedlejších osvědčených silničkách přes Českou Kanadu, kolem hradu Landštejna a rybníku Osika. V Bystřici jsme zaparkovali na náměstí a v cukrárně, kde právě otevírali, jsme si dali kafe a polévku. Moc nám to bodlo, zvlášť po té včerejší "ludéřovické pomstě". Udělalo se celkem hezky, svítilo pěkně slunko.
Potom jsme vyjeli na další cestu. Regan - coby náš známý vojenský historik a stratég - naznal, že bysme měli jet co možná nejblíže hranic, takže to znamenalo menší bloudění už v Bystřici. Jakmile jsme se vymotali, zabodoval Regan podruhé, když zavedl trasu na takovou nechutnou cestu, která se posléze ztrácela v lese. Původně se chtěl ze staženého okénka zeptat kolemjdoucích houbařů na cestu, ale jelikož mu Marek nezastavil, tak zůstalo pouze u velice slušného pozdravení. Takže ztráta činila dobrou hodinu. Dál už se neexperimentovalo a my jeli přes Chlum u Třeboně směrem na Nové Hrady. Další zastávka byla u velkého kostela v Hojné Vodě – s dalekým rozhledem do jižních Čech. Potom se cesta klikatila Novohradskými horami, přičemž Regan s Kotlem se stále hádali o směrování trasy. Regan by nejraději jel cestou necestou, ale Kotel ho vždycky naštval tím, že Hroznu směroval po osvědčené silnici. Po průjezdu Novohradských hor jsme vyjeli v Dolním Dvořišti (kde byl Čolek na vojně) a pokračovali dál směrem na Lipno. Po chvíli jsme odbočili vpravo na Rožmberk nad Vltavou, kde se nachází hezký zámek. Tam jsme též poobědvali. Regana pivo už tak zmohlo, že usnul v busu, zatímco ostatní se na břehu Vltavy kochali krásou zámku a vodáky (spíše vodačkami) zdolávající místní splav. Cesta pokračovala na hráz Lipenské přehrady, kde vznikl další konflikt: Regan chtěl jet mermomocí po vedlejší silnici po levém břehu, abysme pak jeli přívozem do Frymburku, ovšem navigátor Kotel Hroznu směroval stále po hlavní. Projeli jsme Lipno, Frymburk, Černou v Pošumaví a dohodli se, že nejjistější bude skončit v našem známém a osvědčeném kempu v Horní Plané. Při předchozí jízdě na Lipno tam totiž byli ubytování Kotel, Regan a Ria a je to poměrně nejlevnější a nejsolidnější možnost. K vodě je to kousek, do městečka taky, kemp má celkem vyhovující WC a sprchy. Tam jsme si najali chatku (740 Kč/noc, tj. 148 Kč na osobu, což celkem jde).
Po zbytek dne jsme většinou seděli u kiosku na pláži a popíjeli pivko. Nechyběla ani hra minigolfu. Večer nás zlákala vůně rybích pokrmů z restaurace přímo na břehu jezera. Tam jsme si dali candáta a pstruha. Někteří se nechali pozvat k táboráku, aby se pak posléze rozšoupli ještě v městečku, zbytek (Regan+Kotel) likvidovali zásobu plechovek v chajdě. Až se zbytek vrátil z tahu, Marek uložil Němce vedle ve stanech pečlivě se připravující na zítřejší velkou cenu vytažením zásuvky z elektriky a šlo se spát.

Neděle 21.7.2002
Neděle měla být odpočinkovým dnem, takže jsme se dohodli, že v kempu zůstanem ještě další noc. Udělalo se hezky, takže jsme od dopoledne lenošili na pláži a párkrát vlezli i do vody. Ovšem byla poměrně studená, vzhledem k tomu, že Lipno je položeno dosti vysoko (cca 700 m.n.m.). Ani ve vodě nesměl být Regan bez svého apartního kloboučku, podle čehož jsme jej ze břehu spolehlivě poznali. Nejprve začal na břehu stavět hrad z písku, ale jelikož měl v ruce plechovku s pivem, musel se spolehnout pouze na zručnost svých nohou (nic moc). Dlužno podotknout, že v kloboučku budil Regan dojem turisty a lá DDR (až na to špinavé tričko).
Odpoledne jsme vyhradili výjezdu do Horní Plané na motokárovou dráhu. Motokáry nás zlákaly již loni na Slovensku. Všichni (až na Kotla) si dali dvě jízdy. Taky je pak pěkně bolely ruce. Marek se snažil ruštinou navázat rozhovor s Holanďany na aktuální téma chladného počasí slovem “cholodno”, ale odpověděl mu pouze Regan: “Čjort znajet”. Podvečer jsme trávili v chajdě, popíjeli pivo a psychicky se připravovali na večerní návštěvu hospod v Horní Plané. Tato příprava spočívala v neustálém štengrování a popichování, prokládaném Reganovými bezkonkurenčními prdy (to měl beztak z té včerejší žranice, spořádal na posezení candáta). Hrozna volal Petěrovi do Jemnice a po delším hovoru se s ním rozloučil slovy ”Já ti dám ještě Regana, třeba ti řekne něco chytrýho,” načež Regan chňapl po mobilu a zařval na Petěru ”Zdar, tak poslouchej, já ti řeknu něco chytrýho” – přiložil mobil k zadku a.... prrrrrrrrrrrrd. Všichni se váleli smíchy.
Večer se vyrazilo do městečka. Odmítnuta byla nálevna z minulého večera, takže se sedlo do hospody na protější straně náměstí (Plzeň za 25,-). Obsluhoval sympatický číšník, který o zavíračce všechny zkasíroval (Holanďany, Němce), ale nás tam nechal ještě hodinu přes. Mirek porušil vyhlášený zákaz jídla a dal si česnečku. Číšník nám doporučil návštěvu diskotéky nahoře v hotelu, že prý tam přijde taky. Diskotéka byla ubohá, Regan šel zjistit co a jak: vlezné 40 korun, návštěvnost cca 10 lidí vesměs mladých Holanďanů. Na chodbě jeden místní chasník zaslechl naši mluvu a okamžitě poznal, odkud jsme, takže s námi začal kamarádit. Na diskotéku jsme se vyprdli a sedli vedle do baru, kde obsluhovala taková mladá střeva (holky od huby). Nic už neměli, všichni (vesměs místní mládež) tam seděli nasucho, ale kvůli nám skočili pro dvě basy plzní, čímž jsme osazenstvo trochu rozšoupli. Po chvíli se vyznamenal Regan, který se přece jen na diskotéku propašoval a sbalil tam tři kusy – ale ty ”byly”!!!! (podrobnosti známe).
Byli jsme odejiti kolem druhé hodiny po Reganově poznámce na velikost poprsí barmanky a v povznesené náladě putovali do kempu. Regan si cestou ustýlal v příkopech a válel sudy, zatímco Kotel se bavil tím, že volal z mobilu do místních telefonních budek.

Pondělí 22.7.2002
Ráno jsme v pohodě vstali a zatímco se Regan vyvaloval v posteli, ostatní spáchali ranní hygienu a do desáté uklidili chajdu. Poté jsme náš pobyt v Plané ukončili. Přeplutí Lipna přívozem jsme zamítli, protože na molu stálo poměrně dost aut a řada by se na nás dostala až tak napotřetí. Jeli jsme proto dál na západ po hlavní silnici směrem na Volary. Pak se již projíždělo Šumavou, na Kubově Huti jsme udělali krátkou zastávku a zjistili, že je poměrně zima. Řídil Ria a bus měl čím dál větší problémy s brzdami. Takže se brzdilo motorem a cesta ubíhala poměrně pomalu. V Kašperských Horách jsme narazili na servis a rozhodlo se, že necháme brzdy opravit, což obnášelo naštěstí jen výměnu destiček. V servisu si Mirek poprvé všimnul několika kapek oleje pod busem. V díře zvané Všeruby byla další zastávka na kávu. Kdyby zde po revoluci neotevřeli hraniční přechod, zůstalo by to dírou dodnes. V jednom projíždějícím městečku (předměstí Domažlic) Ria busem zablokoval předním nárazníkem železniční závoru a kratším couvnutím se uvolnila. Přejezd Šumavy byl dlouhý, takže do Domažlic jsme dorazili až kolem třetí hodiny.
Zde jsme prošli náměstí a navštívili známou šikmou věž, která má odklon od svislé osy 59 cm. Výhled byl pěkný. Dalším cílem byla rozhledna na nejvyšším bodu Českého lesa na Čerchově, od Domažlic ještě asi 15 km. Navigace byla nepřesná, měli jsme totiž jen autoatlas a na Čerchov se ne a ne navést. Na všech odbočkách byl pochopitelně zákaz vjezdu (hraniční pásmo, státní lesy). Projeli jsme poslední městečko Klenčí pod Čerchovem a po několika kilometrech narazili na poslední nejmenovanou osadu před hranicí. Tam jsme odbočili a nějaká ženská nám potvrdila, že po úzké asfaltce na Čerchov dojedeme. Bylo nám jasné, že na bývalých vojenských silničkách nemáme co dělat, ale přesto jsme nadrzo jeli dál. Kdyby nás zastavila hraniční policie, určitě by jim byl bus krajně podezřelý a případné běžence by hledali i pod ventilky. Cestou jsme však narazili pouze na místní traktor se dřevem. Cesta se šplhala pořád do kopce, takže jsme bus odstavili a dál šli pěšky. Po pár krocích jsme narazili na opuštěná kasárna, přičemž starší část (odhadem z 50.let) byla ve značném stupni devastace, zatímco novější část (tak 70.léta) vypadala zachovale. U brány byl pomníček pohraničníka, který se tu zastřelil v roce 1998. Naznali jsme, že měl ty objekty hlídat, ale samota ho asi tak deprimovala, že se picnul. Jinak na těchto kasárnách bylo vidět typické lampasácké a bolševické myšlení: staré baráky přestaly vyhovovat, tak je nechali osudu a raději postavili nové.
Cesta stoupala pořád nahoru a konečně jsme za zatáčkou spatřili vrch Čerchova s rozhlednou a vojenskou věží. Už to bylo kousek. Betonová cesta se klikatila nahoru a narazili jsme na další pomníček, tentokrát pro změnu financům c.k. Rakouska. Bývalý utajovaný areál pro radioodposlech na vrchu Čerchova je dnes již přístupný a starou Kurzovu kamennou rozhlednu vlastní Klub českých turistů. Vojenské budovy jsou opuštěné, stejně jako mohutná věž pro radioprůzkum. Z rozhledny byl dobrý rozhled, škoda jen, že bylo zataženo. Při vstupu do rozhledny byla do třetice pamětní deska, tentokrát vojákům z oddílu Stráže obrany státu, kteří zde padli při obraně ČSR na podzim roku 1938. Hranice s Německem je odtud asi kilometr a areál je dosud obehnaný klasickým hraničním plotem (ale už se jim to rozpadá).
Cesta k busu ubíhala již rychle, takže Regan s Mirkem si neodpustili ”návštěvu” výše popsané opuštěné roty. Jak nás Regan informoval, na zdech byly všudypřítomná ”čísla”, názvy skupin (Arakain apod...). Sjeli jsme po vojenské cestě až na parkoviště u hlavní silnice (odtud se musí na Čerchov správně pěšky) a naznali, že by nám pěší cesta trvala asi dvě plus dvě hodiny, takže se nám naše drzost s jízdou po hraničních lesích mnohonásobně vyplatila.
Pak už jsme sjeli zpět do městečka Klenčí pod Čerchovem (bylo už po páté navečer) a vyhledali hospodu na náměstí, kde jsme se uvelebili na jídlo. Obsluhu tvořili: kuchař (kluk tak 20 let), který ani nevěděl jestli má hranolky a stejně stará holka (číšnice) asi jeho přítelkyně, kupodivu Slověna – kdovíjak ji tam vítr zavál. Oba svoji profesi brali jako zábavu a taky nám poradili, kde seženem ubytování. To jsme si nakonec obstarali na benzince na konci městečka. V podkroví měli čtyřlůžkový pokoj, kde by se v pohodě vyspalo deset lidí – i s koupelnou a vanou. Takže fajn. Na pokoji spali ale jen Kotel, Mirek a Hrozna (150 Kč/osobu), zbytek nocoval hrdinně v busu. Po provedení hygieny jsme vyrazili do nádražní hospody (naproti byl ”night-klub”). Dámská obsluha v nádražní hospodě na nás působila dojmem, jakoby naproti právě dosloužila a zde měla na stará kolena nové zaměstnání. Každý dal čtyři kusy a po zavíračce jsme vyrazili ještě do známé hospůdky na náměstí, kde jsme předtím jedli. Regan při hledání nějaké hospůdky seskočil z tarásku a nešikovným dopadem spadl do údajně psího hovínka po bližším ohledání na toaletě v hospůdce zjistil, že to byl slimák a že sliz asi nepůjde jen tak vyprát a tak to nechal zaschnout. Kotel využil cesty kolem telefonního automatu a hned si na něj zatelefonoval. Zase to nikdo nezvedal. To už ale pivo nikomu moc nejelo, tak jsme kolem půlnoci vyrazili na benzinku. Regan si bláhově myslel, že navštíví bordel (za pomoci Kotlovy) kouzelné kartičky, ale utřel – návštěvnost asi byla nulová, takže bylo zavřeno a Kotel by mu kartičku stejně nepůjčil. Tak skončil další den.

Úterý 23.7.2002
Po ranní hygieně (Kotel, Marek, Mirek a Ria) jsme odevzdali klíče od pokoje a vyrazili z Klenčí pod Čerchovem pomalu na zpáteční cestu. Míjeli jsme Domažlice a dojeli do městečka Horšovský Týn, kde jsme si chtěli koupit nějaký proviant. Náměstí sice vévodil zámek, ale naši nedůvěru způsobili houfující se dopravní policajti na křižovatce. A taky že jsme málem naletěli při vymotávání se z města. Křižovatku už dokonale obsadili: jeden se pokoušel řídit dopravu, jedna policajtka stála na jednom výjezdu a jasně na nás čekala, další policajt na druhém výjezdu právě drátoval nějakou avii. Byla to nějaká školní akce pro policejní zobáky. Mirek se na poslední chvíli rozhodl, že odbočí k modré avii, protože policajtka naproti už na nás číhala a kontrola technického stavu busu a hlavně počtu sedadel by byla dosti nepříjemná. Ovšem mazák na křižovatce ukazoval tak neschopně, že jsme ho bravurním vjezdem do křižovatky asi ”trochu” naštvali a začal na nás pískat a hulákat ”No ještě jsem tu já!!!”. Načež Regan odvětil ”Ale my vás svézt nechceme” (samozřejmě to nemohl slyšet). Policejními kontrolami jsme tedy prokličkovali tak-tak a až na výpadovce se trochu uklidnili. Po chvíli jsme zastavili u pěkného motorestu a vydatně posnídali. Snídaně se trochu protáhla, ale zato byla dobrá.
Vyrazilo se dál, jak jinak po vedlejších silničkách. V jedné dědině nás zaujal divoce protijedoucí hundert bez světel a SPZ, plně obsazený. Na konci vsi jsme si všimli, že tam mají celý zdevastovaný barák cigáni i s přilehlým vrakovištěm podobných ”vozů”. Dalším cílem byl vodní hrad Švihov u stejnojmenného městečka. Tam jsme dorazili před polednem a ihned si zaplatili prohlídku. Kotel si koupil suvenýr v podobě krčícího se zajíčka a Regan jej před personálem okomentoval: “vypadá jako by sral”. Od té chvíle si nás zapamatovali.Tu vedla taková mladá namyšlená koza. Popravdě řečeno, ani jsme neměli nic-moc klasických průpovídek, ale nějak se na nás zaměřila a dělala móóc chytrou. Hrad to byl celkem zajímavý, člověk by se tam poměrně rychle ztratil. Co nás zaujalo, bylo to, že i když to měl majitel s tím zatopením hradu precizně vymyšlené, nikdy k tomu ani nedošlo – a navíc nějak pozapomněl na to, jak potom vodu z hradu vyčerpat. Regana ještě napadlo, co by tak asi dělali v zimě, kdyby nepřítel hrad přepadl...
Dalším cílem byla zřícenina hradu Rábí. Zde jsme na prohlídku chvíli čekali. Mezitím se jen tak náhodou proběhl mezi lidmi sup a jeho pán ho tam naháněl. Při kontrole vstupenek se Regan něžně (buzerantsky) přivinul ke Kotlovi, který podával průvodkyni vstupenku se slovy: “A my jdeme spolu” natož ho Kotel seřval, aby to nevypadalo že jsou skutečně teplí. I tato zřícenina byla poměrně rozsáhlá, například studna byla hluboká 60 metrů, z věže byl pěkný výhled. Taktéž jsme byli ve sklepení, kde byly na stropech krápníky. Zde se průvodkyně zeptala, zda víme, jaký film se zde natáčel: Regan bez váhání odpověděl ”Pan Tau” (kolosální pitomost).
Další cesta byla poměrně dlouhá, to už jsme přijížděli do oblasti jižních Čech na Písecko. Bylo už pozdě odpoledne, pivo žádné a navíc už ani nálada na návštěvu hospody. Jen Kotel neustále přesvědčoval, aby se našla nějaká dědina s hospodou a tábořiště, kdy bysme přečkali noc. Zastavili jsme sice u jedné vesnice, asi dvě hodiny odpočinuli, ale místo bylo poměrně nesympatické, tak se rozhodlo, že pojedem ještě dál. Za dnešní konečný cíl byla vybrána Orlická přehrada, ještě asi 40 km vzdálená. Řídil Mirek a cesta poměrně rychle ubíhala, takže navečer jsme již byli ve Zvíkovském Podhradí, kde jsme již ze zkušenosti věděli, že je pár hospod. Nejprve jsme ale dojeli až ”na konečnou” – t.j. na velké parkoviště pro návštěvníky Zvíkova a naznali, že tam se bude nocovat (pochopitelně v tuto hodinu už tam bylo pusto prázdno). Zamkli jsme busa a vydali se zpět 2km do vsi. Zapadli jsme na terasu hospody u rybníka a poroučeli si osvědčenou plzeň a topinky. Sice v deset zavírali, ale jelikož personál byl opět mladý, nechali nás tam až skoro do půlnoci. Cestou k busu bylo dost zataženo a vypadalo to, že začne pršet. Naštěstí ale se u parkoviště nacházel bufet s přístřeškem, kde by se v nouzi dalo schovat. Regan už měl zase připito, takže jen tak pro dobrou náladu popadl pneumatiku, která ohraničovala parkoviště a mrštil jí s kopce do tmy, po chvíli se ozvala rána, jak narazila do prosklených dveří bufetu. Regan s Riem spali v busu, zbytek venku. Ovšem začlo pršet, tak Mirek se uchýlil na přední sedadla a Kotel s Hroznem na sebe hodili igelit. Jelikož v autě Ria strašně chrápal a Regan prděl i ze spaní, Mirek se vrátil po chvíli zpět ven do trávy.

Středa 24.7.2002
Ráno se nejdřív probudil Kotel s Mirkem – už před sedmou. Venku se totiž spalo blbě, chvílemi krápalo, a uvnitř Regan neustále prděl. Ovšem bezkonkurenční byl jeho prdanec když vstával, odhadem trval tak asi půl minuty. V rámci možností jsme provedli hygienu a jeli do vesnice nakoupit. Pak jsme se vydali zpět na parkoviště, kde už samozřejmě kasírovali parkovné a ludry chtěli 50 korun. No nic, to bylo víceméně jako nocležné. Ještě jsme si v bufiku dali čaj, také drahota: pět čajů stálo rovnou stovku!!! Pak jsme se už vydali k hradu Zvíkov, bylo to asi 2 km, takže příjemná procházka. Prošli jsme areál až k vodě, koupili pohledy, ale dovnitř jsme nešli.
Dalším cílem byl zámek Orlík asi deset km výše. Tam už bylo poměrně dost lidí. Zaparkovali jsme na známé parkoviště a vydali se k zámku. Reganovi se podařilo vyfotit se s místním pávem. Taktéž nákup pohledů, dovnitř jsme nešli. Na zpáteční cestě nás zaujal chovatel a zachránce divokých ptáků, který pod stíny stromů vykládal svoje příhody a dlužno říct, že vždycky tam měl poměrně dost posluchačů. Jenže když to měl za den opakovat x-krát, musel být z toho magor. Ovšem peněz se mu v kasičce hromadilo dost. Jediný Regan koupil manželce na památku kytičku - kaktus.
Z Orlíku jsme se vydali směrem na Žďákovský most – jenže zas tam stáli kliftoni a odchytávali nešťastníky. Opět jsme měli namále, ale na poslední chvíli jsme se takticky přidrželi aut před námi, takže nás policajti zase nedostali. Další cesta byla poměrně dlouhá, jelo se přes Bechyni, Soběslav... V menším městečku jsme se stavili na oběd. Mezitím, co jsme obědvali, olejová skvrna pod autem se razantně zvětšovala. Potom začlo dost pršet, takže na další cíl – zámek Červená Lhota – jsme dojeli v dešti. Pak už ale přestalo, vydali jsme se opět k zámku. Plno lidí, dovnitř jsme nešli. U přístupové cesty stálo mraky šamanů, jak někde na pouti, no nebylo to moc vkusné. Přesto jsme se zlákali na cukrovou vatu (humus) a kukuřici (humus). V Černovicích na benzince, která byla vhodně situovaná přímo na náměstíčku kde jsme zastavili abychom dolili olej nás jeden pán upozornil, že nám teče olej. Ještě jednou děkujeme!
Jako poslední cíl byl zvolen hrad Kámen nedaleko Pacova. Ten navrhl Mirek, neboť je tam sbírka historických motorek. Dorazili jsme tam akorát na poslední možnou prohlídku ve čtyři hodiny. Potom už následovala cesta domů – přes Kamenici nad Lipou, Horní Cerekev a Třešť. To už z auta chcal olej, který jsme předtím museli dokupovat. Nicméně domů jsme dojeli v pohodě kolem šesté hodiny večer.

(sepsali Kotel&Mirek)



Zastávka u kostela v Dobré Vodě - brána do Novohradských hor

Na náměstí v Rožmberku nad Vltavou

Na náměstí v Domažlicích

Výstup na Čerchov - v popředí Kurzova rozhledna

Vodní hrad Švihov

Pohled z věže hradu Rábí

U zámku Červená Lhota

Pomník partyzánů na Vysočině





Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.