Jízda 2001 - Slovensko

Ve dnech 7. - 12. července 2001
Trasa: .
Účastníci: Hrozna, Regan, Ria, Kotel
Dopravní prostředek: náš věrný bus Peugeot J-5


Sobota 7.7.2001 - den 1
Vyrážíme z Třebíče pozdě odpoledne ve složení Ria (řidič), Regan, Kotel a Hrozna. Poprvé busem Peugeot s přidanými zadními sedačkami. Ještě předtím se pochopitelně koupil proviant v Primě v podobě dvou plat plechovkových Staropramenů. Zhruba po šesté hodině jsme nabrali kurs směrem na Moravský Krumlov, dále potom na Pohořelice. Kousek za Pohořelicemi zastavujeme u benzinky a kupujeme nálepku CZ. Úspěšně míjíme Mikulov a míříme dále na Břeclav. To je již tma a domlouváme se na možném místě přenocování. Ria nevidí problém jet až do noci, takže jedeme až na hranice. Trochu s obavami míříme na přechod v Lanžhotě, neboť bus zcela jistě nesplňuje náležitosti dle techničáku (počet míst). Mladý slovenský policista je však k technickému stavu netečný: "Na dovolenku?" Odpověď: "Ano…". "Do Chorvátska?" Trochu se uculujeme, neboť cestovat s busem do Jugoslávie by byl trochu risk a odpovídáme "Nene, jedem k vám.", čímž si získáváme policistovy sympatie a po nezbytném zanesení pasů do počítače nás bez problémů pouští na Slovensko.
Je již kolem jedenácté a my se domlouváme, že naším nočním cílem bude vrch Bradlo se známou mohylou M.R. Štefánika, kde přenocujeme a ráno si památné místo prohlédneme. V Kútech odbočujeme na Senicu a projíždíme vesnicí Dojč. "No vida, možná jsme taky v Německu," podotýká Ria. Po chvíli již Kotel s přehledem naviguje v Brezové pod Bradlom po úzké asfaltce na vrch Bradlo (543 m.n.m.). Na vrchu silnice končí na okraji lesa malým parkovištěm, kde samozřejmě není živáčka. Parkujeme bus a každý se utáboří jak je libo: Regan s Riem v busu, Kotel s Hroznem pod košatou borovicí. Je tma jako v pytli, ale hvězdy napovídají, že do rána bude hezky. Krátce po půlnoci usínáme.

Na Bradle
Na vrchu Bradlo u Štefánikovy mohyly

Neděle 8.7.2001 - den 2
Probouzíme se poměrně brzo, nejdřív Kotel s Hroznem. Je trochu mlha, ale po chvíli vylízá sluníčko. Po provedení hygieny a malé snídani se všichni vydáváme ke Štefánikově mohyle - je to ještě asi 200 metrů od parkoviště. Překvapuje nás monumentálnost stavby - je opravdu veliká, stavěná z bílých kamenů. Postavena byla za první republiky na počest slovenského politika a kamaráda Masaryka Milana Rastislava Štefánika, který zahynul při letecké havárii u Bratislavy v roce 1919. Z mohyly je i krásný výhled do kraje, nacházíme se v podhůří Bílých Karpat, takže je to zde samý kopec. Potom již startujeme busa a sjíždíme klikatou asfaltkou zpět do Brezové a nabíráme směr na známé lázeňské město Piešťany, které je poměrně nedaleko. Hlavním úkolem je výměna peněz. Parkujeme v centru a hned naproti vidíme Slovenskou spořitelnu, měníme každý kolem dvou tisíc v kursu za naši stokorunu stodvacet slovenských (o rok později už to bylo stopadesát). Procházíme se po pěkně upravené pěší zóně (foto) a dojdeme až k Váhu, který zde ale tvoří jezero Slňava. Potom sedáme do předzahrádky u jedné restaurace a dáváme si kávu.
Dalším cílem byl zvolen světoznámý zámek Bojnice, zhruba dalších 50 km na východ od Piešťan. Navigátor Kotel trošičku neodhadl směr a podél Váhu jsme dojeli až do Hlohovce, přičemž po pravé ruce jsme viděli jadernou elektrárnu v Jaslovských Bohunicích. Taktéž vidíme v dálce vysoký kopec Zobor nad Nitrou a ačkoliv jedem po rovině, po obou stranách se již zvedají kopečky Považského Inovce vlevo a Tríbeče vpravo. V Hlohovci se už chytáme na Topolčany, Partizánske a Nováky. Zde nás zaujaly velké průmyslové komplexy a teplárny, neboť se zde těží uhlí. To už bylo do Bojnice kousek. Byla již vidět silueta zámku, ale co nás šokovalo, byla vedlejší silueta příšerného paneláku, který definitivně znehodnotil krásné panoráma zámku. Jak se později ukázalo, ten panelák byl hotel, dnes již pochopitelně skomírající s velkým nepořádkem okolo. Popravdě řečeno, zde nás již provázel typický slovenský styl, známý z dob komunismu - nepořádek, nezájem… Najednou jsme si uvědomili, jak jsme si na toto už odvykli. Zaparkovali jsme na velkém parkovišti nedaleko Bojnice, pochopitelně že parkoviště bylo prázdné - sotva dva autobusy. Podél silnice k zámku stánky se vším možným, ale zákazníci žádní. Na exkurzi do zámku se vydal pouze Kotel a Regan. Ria s Hroznem dali přednost vedlejšímu hezkému koupališti. Zámek byl uvnitř fajn, průvodkyně byla v kostýmu aĺa Bílá paní. Viděli jsme i slavný a unikátní bojnický oltář, který jsme po rozdělení Československa museli Slovákům vydat (a což oni tehdy pochopitelně brali téměř jako vítězství ve válce). Po menší svačince na parkovišti jsme se vydali na další cestu do nitra Slovenska.
Řízení se ujímá Regan a nabíráme směr Nitrianske Pravno a Diviaky. Protijedoucí auta blikají a to pochopitelně znamená policejní kontrolu. Regan zastavuje, ale policajty namísto technického stavu busu spíš zajímá hladina alkoholu v Reganově krvi. I přesto, že jsme si před chvílí dali po pivečku z našich zásob, Regan naštěstí nic nenadýchá. Přesto dostává pokutu 200 Sk za to, že neměl za jízdy "okuliare". Neplatíme nic, poněvadž jsme na policajty vytasili tisícovky s tím, že jsme si před chvílí měnili a nemáme drobné. Vypisují tedy Reganovi složenku s tím vědomím, že ji stejně nikdy nezaplatí. Jedeme dál. V Turčianských Teplicích odbočujeme směrem na Banskou Bystricu a konečně si také užíváme slovenské hory. Po kvalitní silnici, která se neuvěřitelně točí tam a zpět, překonáváme sedlo mezi Velkou Fatrou a Kremnickými Vrchy. Míjíme známé papírny v Harmanci (známé mimo jiné i výrobou hajzlpapíru Harmasan) a napojujeme se na silnici č.59 spojující Bystricu a Ružomberok. Zde překonáváme Nízke Tatry přes známé rekreační středisko a horský průsmyk v Donovalech s nadmořskou výškou téměř 1400 m.n.m. Krajina je krásná, ale dojem nám trošičku kazí kamión a šňůra aut za ním - naštěstí se daří brzo předjet. V Ružomberoku se napojujeme na mezinárodní tah - podtatranskou magistrálu a směrujeme stále na východ. Je již odpoledne a nám nezbývá než opět uvažovat o dnešním cíli cesty. Volíme cíl přehradu Liptovská Mara. Nemůžeme na dálnici, takže odbočujeme na vedlejší silnici na druhé straně poměrně rozlehlé přehrady. Zde se již jasně rýsují Tatry a Chočské Vrchy. Ovšem okolí přehrady nic-moc, břehy jsou poměrně nepřístupné, vesnice žádná. Podle mapy dojíždíme až do vesnice Liptovský Trnovec, kde je značen jediný kemp na této přehradě. Zde zastavujeme a zjišťujeme situaci. Kemp se nám ani trochu nelíbí, navíc je narvaný, takže volíme klasickou variantu: vracíme se asi kilometr zpět, a v místě kde se silnice přibližuje k zátoce, odbočujeme až na břeh přehrady. Zde rozbíjíme náš dnešní tábor, odpočíváme a kuchtíme něco k snědku. Nastal večer, takže chytáme slinu a vypravujeme se do přilehlé vesnice Trnovec na průzkum. Nacházíme hospodu a usedáme. Popíjíme jedno pivo za druhým a dali jsme i několik partiček biliáru. Při zavírače opouštíme pozice a po tmě jdeme již značně klikatě směrem k busu. Cestou Regan narazil na nějaký dívčí tábor v blízkém penzionu a nasomroval se tam, aby všechny přítomné pobavil a vypil jim tam pulčák slivovice.

Na Liptovské Mare
Ráno na břehu Liptovské Mary

Pondělí 9.7.2001 - den 3
Probouzíme se na břehu Liptovské Mary, provádíme hygienu a snídani. I když včera byla obloha značně nejistá, tento den je sice polojasno, ale je vidět, že přes den bude hezké počasí. Dohadujeme se, kam směřovat další putování, nic totiž není předem dáno. Jedna možnost je jet na sever Slovenska na Oravskou přehradu (poměrně kousek), anebo se vydat za dobrodružstvím na samý východ, kde Kotla na mapě zaujala přehrada Domaša. To však představuje další den cesty, ale pouze Ria je trošičku skeptický. Jelikož nás východ láká, jednohlasně nakonec volíme Domašu a Ria se ujímá řízení.
Projíždíme přes Liptovský Mikuláš dále na východ. To již jedeme pod Tatrami, které se vypínají vlevo. Ve Východné míjíme známý folklórní amfiteátr, ve Svitu nás zaujímají známé Baťovy domky, nachlup stejné, jako jsou u nás v Borovině. Vysvětlení je vzápětí - míjíme baťovskou fabriku. V Popradu dáváme zastávku na doplnění zásob. V centru se nachází bolševický obchodní dům Prior, jehož jedno patro kupodivu obsadila Delvita. Zboží jako u nás, většinou české, ale i přes přepočet se nám zdá nějak zbytečně drahé. (Dle kupní síly z roku 2002 si Slovák průměrně vydělá 8000 Sk, zatímco Čech v přepočtu 20 tisíc Sk, tudíž i tehdy jsme nechápali, jak si na takovou drahotu vůbec můžou vydělat). Samozřejmě že i z tohoto důvodu v prodejně bylo jen pár lidí, takže jakmile se čirou náhodou u jediné fungující pokladny nashromáždilo asi 10 zákazníků, prodavačky za začaly čudovať "Dnes je tu akosi vela ludí…". Jak jsme se později přesvědčili, pro Slováky je pojem "vela ludí" v tom momentě, když u nás to měříme výrazem "o trochu víc než málo". Kotel se nechá zlákat u stánku gyrosem, ale oproti třebíčskému má nijakou chuť i podobu. Ria s Reganem plní koš vrchovatě (jídlo, pivo) a všechno přepravujeme do busu.
Na Spišském hradě
Na Spišském hradě

Po opuštění Popradu se již nacházíme v kraji zvaném Spiš, známém především typickými cikánskými vesnicemi, a také jich několik po cestě vidíme: prostě je u silnice klasická vesnice a o kus dál mezi poli jsou nuzné chatrče. Dalším cílem je světoznámý Spišský hrad. Po menším bloudění se již dobře orientujeme a úzkou silničkou dojíždíme až na parkoviště pod majestátným hradem. Hrozna vzpomíná, jak zde byli před rokem s Pětěrem a Honzem. Konečně si po dlouhé cestě busem můžeme vydechnout a trochu se v klidu projít. Prohlídka hradu je zajímavá, obohacená navíc krásným rozhledem do krajiny. V dálce na východě vidíme hřeben Braniska, který musíme překonat na cestě do Prešova.
Míříme busem dál a šplháme na průsmyk v Branisku do výšky cca 1000 m.n.m. V serpentinách "obdivujeme" hazardéry, kteří předjíždějí v absolutně nemyslitelných zatáčkách. Pak již silnice klesá, míjíme rozestavěný dálniční tunel a v úseku zhruba dvou kilometrů využíváme krátkého dálničního úseku, který je bezplatný. Po chvíli vidíme parkoviště s motorestem v podobě montované přízemní chaty a zastavujeme na oběd. Regan s Riem se nechávají zlákat gulášem, který je pochopitelně ostrý jako břitva, nicméně se s ním vypořádali. Konečně dojíždíme do Prešova (vzdálenost od Třebíče cca 600 km) a po okružní silnici hledáme výpadovku na Svidník. Daří se a po chvíli již opouštíme poměrně nesympatické město směrem na severovýchod. Bus již žádá doplnění šťávičky (nafty) v podobě blikající kontrolky. Dle mapy je v městečku Giraltovce pumpa - Ria u silnice vidí cedulku s levnou bionaftou, takže odbočujeme do místního zemědělského podniku a za posledních 1500 Sk nám chlapík, kterému jen stěží rozumíme, plní plnou nádrž. Jelikož nám schází peníze, Kotel nachází spořitelní bankomat a po vybrání ekvivalentu v českých korunách od osazenstva busu, vybírá na kouzelnou kartičku 6000 Sk, které pak dělí rovným dílem. Dle mapy je přehrada Velká Domaša již kousek a my k ní přijíždíme jakoby zezadu, tedy nikoliv od hráze. I když mapa značí po levé straně přehrady několik kempů, nacházíme pouze jediný s nevalnou úrovní, i když při troše dobré vůle by zde šlo zakotvit. Necháváme si jej tedy v záloze a po silničce okolo břehu jedeme dál, co to jde. Na konci narazíme v zátoce na úplně nový hezký penzion s kurtem a klidným prostředím. I přesto se ptáme na cenu a udivuje nás, že chtějí jen okolo 200 Sk za osobu, což je dost laciné. U nás by to bylo za nějakou pětistovku. Bohužel je ale obsazeno a my se vracíme. Další značené kempy jsou ve skutečnosti opuštěné a zarostlé ruiny někdejších budov. Úplně nás to ohromuje, neboť Domaša je opravdu hezká a pokud by to bylo u nás, bylo by všude beznadějně plno. Z toho usuzujeme, že peněžní síla na východním Slovensku je opravdu bídná a lidi si asi nemůžou dovolit ani ten kemp, takže tu všechno zkrachovalo. U osady Holčíkovce je odbočka na další rekreační středisko, a protože k začátku přehrady už mnoho nezbývá, musíme to zde zkusit. Dojíždíme do poloprázdného střediska, kde je několik ubytoven, hotýlků, restaurací a příjemná písečná pláž. Nachází se v zátoce, kde je krásný pohled na jezero a přilehlé kopce. Líbí se nám tu. Zjišťujeme cenu v ubytovně hotelového typu, chtějí 150 Sk na osobu, což je dost výhodné. Chvíli se dohadujeme, co dál. Riovi se ubytování "pod střechou" nelíbí, nejraději by spal opět někde pod širákem. Většina je však pro ubytovnu, neboť zajedno už nám není dvacet, abychom se pořád "trápili" někde pod hvězdami, zadruhé vzhledem k našim výdělečným schopnostem nám nějakých pár stovek není líto. Se sympatickým správcem si domlouváme čtverák pokoj na dvě noci, přičemž si zapisuje naše pasy a po česku parafrázuje: "Ááá, přijeli kluci z Moravy…" a hned se s námi dává do řeči. "Hmmm, hmmm, Trebíč… Tam som bol na vojne." Kotel upřesňuje "A kde? V Náměšti?", přičemž se mu dostává odpovědi: "Nie, ja som bol v Jemnici, robil som tam aj polovnícky kurs." Nezbývá než trošičku tápat a vysvětlit si, že polovnícký znamená myslivecký. Pokoj je spartánsky zařízený, pod jedním polštářem Hrozna nachází použité dámské kalhotky. Nájemce to však nijak nerozhází a ani se neomlouvá, asi je to normální. Sprchy jsou společné v chodbě, ale aspoň něco. Teče dokonce i teplá voda, čehož hned všichni využíváme. V tomto momentě dochází k nejkomičtější situaci, která se stane legendou z této jízdy. Regan se odebral do sprch, kde se již máchal Ria, a při vstupu medově-mazlivým hlasem zašveholil: "Lolo, jsi tu sama…?" Dostalo se mu od Rie odpovědi: "Neee," přičemž se ze sousední kóje horempádem pakoval neznámý chlapík, který se raději rychle klidil v předtuše, že se ve sprchách nebude dít něco normálního. Až to pak Regan s Riem později popisovali na cimře, váleli se všichni smíchy.
Odpoledne již postoupilo a my se vypravili do okolí. Vybrali jsme si hospodu naproti, sedli na terasu a zeptali se mladé číšnice, zda můžeme hrát kostky. Ta dělala zajímavou, jako že nerozumí a pro jistotu se ptala, čo to je "kostky". Vysvětlili jsme jí, že to jsou "kocky". Tak jsme hráli, ale stůl byl tak nemožný, že měl uprostřed díru na slunečník a tak se stalo, že nám kostka do díry spadla. Pochopitelně, že nešla ven, takže to Regan vyřešil tak, že celý stůl obrátil za pomoci ostatních vzhůru nohama. Mezitím ještě Kotlovi zvonil telefon a samozřejmě volala Martina, domnívaje se, že je Regan pracovně ve Francii, ale když zavolala ke Kotlům domů, samozřejmě jí byla dána bezelstná odpověď: "Kluci jsou přece na Slovensku." Večer již značně pokročil, hospodu jsme opustili a tvrdé jádro (Ria s Reganem) ještě neměli dost a vydali se na blízkou diskotéku do restaurace v podobě stylové salaše. Kotel s Hroznem šli již na kutě a měli štěstí, protože správce na noc zamykal ubytovnu, takže Ria s Regan potom nad ránem museli šplhat oknem.

Velká Domaša
Pláž u přehrady Velká Domaša

Úterý 10.7.2001 - den 4
Tento den byl odpočinkový, protože jsme zůstávali na Domaši. Ráno jsme si přispali a pak se vydali ven. Kotel si dal v jedné venkovní hospodě páreček a pak jsme se všichni sešli na pláži. Tam skoro nikdo nebyl, takže jsme se váleli a koupali, počasí bylo opravdu pěkné a slunečné, voda příjemná. Odpoledne už byla nuda a nás napadlo, že bysme mohli jít prozkoumat motokárovou dráhu, kterou jsme včera viděli na opuštěném parkovišti nedaleko od rekreačního střediska. Tam jsme se tedy vydali. U motokár se nudili dva kluci, vůbec nikdo tam nejezdil. Tak jsme se na to vrhli my. Jedna jízda stála cca 200 Sk (už si to přesně nepamatuju), ale my jsme jezdili pořád a pořád až jsme projezdili skoro všechny peníze, co jsme měli u sebe. Vůbec nám to ale nevadilo, navíc ti dva kluci měli kšeft jako nikdy. Tak jsme si začali říkat "zachránili jsme další podnik před krachem", a asi jsme nebyli daleko od pravdy. To již bylo pozdní odpoledne a my si uvědomili, že jsme ještě ani pořádně nejedli. Proto jsme šli nazpět a v jedné restauračce se pohodlně uvelebili, opět tam vůbec nikdo nebyl (ostatně jako všude). Obsluhovala mladá osmnáctiletá pinglice a my si začali prostopášně objednávat jídlo, každý něco jiného. Ovšem na problémovém Slovensku číhají nástrahy všude, zde v podobě vypnutého plynu a nefungující elektriky. Takže jídlo vařili tak nějak na koleně: za hodinu dostal porci první člen výpravy, za další hodinku druhý a tak dále. Hrůza, tohle by u nás bylo nemyslitelné, ale oni to brali jako normálka. S pinglicí jsme se dali do řeči a dozvěděli se, že je Michalovců, že dokončila střední školu a její touhou je dostat se na vysokou školu na Západ. Nakonec z toho vyplynulo, že pojmem "Západ" je myšlena Praha nebo jiné velké město v České republice. Než bylo stolování po slovensku u konce, byla již tma - útrata zhruba 1300 Sk, čímž jsme zachránili další podnik před krachem. Večer se šlo "do salaše" na diskotéku, jejíž obsazenost byla zase tak 10%. Už nebyly Sk, takže jsme platili Kč, kurs brali 1:1, pivo nám dávali za 20 korun. Barman byl přívětivý a dal se s Hroznem a Riem do řeči. Kolem druhé se už Regan s Kotlem odebrali k ubytovně, ale ta pochopitelně byla na zámek a správce ne a ne vzbudit. Regan se tedy vyšplhal do prvního patra, sešel dolů po schodech a Kotla pustil oknem. Dost horor. V tu chvíli se dosavadní letní noc změnila v docela dobrou bouřku a počasí se otočilo. Pak oba zachrápali a Ria s Hroznem se dostali dovnitř podobně. Ještě předtím se však Ria seznámil na disce s pár klukama, vybavuje se mi jméno Pacho. Později nám Ria popisoval, jak se po východňársku dobývali do busu pro pivo.

Na Dukle
Památník u Dukelského průsmyku

Středa 11.7.2001 - den 5
Ráno opět pohodlné dospávání, ale do desáté jsme se hleděli předat cimru. Odevzdali jsme klíč a svéráznou ubytovnu opustili. U busu jsme ještě posnídali a vydali se na další cesty. Jak již bylo řečeno, v noci se dosavadní krásné letní počasí změnilo, takže bylo pod mrakem. Říkali jsme si, že se aspoň dobře pojede. Po vedlejších silnicích jsme směřovali na sever. Zde již žila početná rusínská menšina, takže první co nás zaujalo, byla existence dvou rozdílných kostelů v každé vesnici: jeden byl katolický, druhý pravoslavný s typickými kulatými věžičkami. Nakonec to dospělo tak daleko, že před názvy obcí bylo přízvisko "ruský" (například Ruská Kajňa) a názvy byly v azbuce. Naším cílem byl Dukelský průsmyk, tam si přál exkurzi hlavně historik Regan. U Vyšného Komárniku byly podél silnice letadla, tanky a další technika, celkem svérázný skanzen. Těsně před přechodem do Polska bylo obrovské parkoviště a nedaleko jsme viděli již známý dukelský památník. Parkoviště, jak jinak, bylo úplně prázdné. Ale světe div, se jediné auto, co za dvě minutky zaparkovalo vedle nás (Uno), mělo třebíčskou SPZ!!! Dost výjimečná situace, tak daleko od domova. Prohlédli jsme si památník, hřbitov a vydali se k nedaleké rozhledně. Tam však chtěl dědek vstupné, tak jsme se jim na to vyprdli, nebudem přece pořád zachraňovat Slováky před krachem. Při zpáteční cestě jsme se ve Vyšném Komárniku ptali ženské na cestu do vojenského muzea v přírodě. Opět téměř zázrak: ta ženská byla Češka, tedy aspoň česky mluvila. Nasměrovala nás do tzv. údolí smrti. Jeli jsme bizarní krajinou se zaostalými vesničkami. Najednou se na horizontu objevilo několik tanků T-34, s hlavněmi namířenými do údolí a za nimi další a další. Dost nás to fascinovalo, že si na takové blbiny stále potrpí a taky jsme se divili, že už jim to cikáni neodtáhli do šrotu, aby vydělali. Jeden tank jsme si prohlédli zblízka. Měl vybrakovaný motor a zavařené poklopy. Zejména Regan všechno obdivoval a nakonec i všichni ostatní.
Skanzen ve Svidníku
Múzeum rusínskej dediny (skanzen) ve Svidníku

Ve Svidníku byla další zastávka na dokoupení potravin. Kotel z mapy vyčetl, že se někde za městem nachází múzeum rusínskej kultúry (skanzen). Ten jsme také našli a se zájmem si jej prohlédli. Jak známo Slovensko je postbolševická země a na "staré dobré časy" tu vzpomínají o 100% víc jak u nás: i proto byl ve Svidníku monumentální památník ruské armádě s citáty Stalina, Gottwalda a dalších komunistických pohlavárů. Rozlehlost památníku nás překvapila, stejně tak i nevkusně umístěná vojenská technika hned u paneláků: stál tam raketomet, tank, další vozidla a dokonce i velké dopravní letadlo "dakota"!!! Vůbec jsme nechápali, jak to můžou takhle na louku k těm panelákům postavit a proč to už dávno neodvezli. Jak vidět, staré časy na Slovensku stále vítězí. Nic proti památce hrdinům - ale vkusně. To již bylo odpoledne a my pomalu ale jistě mířili na zpáteční cestu.
Projížděli jsme Nízkými Beskydy přes Zborov, známé lázně Bardejov, Starou Lubovňu, Kežmarok… To již se zase žaludky hlásily o svá práva, takže jsme zastavili u malého motorestu - Tatry již byly na dohled. Vydatně jsme se nacpali a mezitím se už setmělo. Řidič Hrozna naznal, že není problém jet v noci a vyrazilo se vrchem Slovenska. Navigoval Kotel, zatímco Regan s Riem si vzadu udělali lůžkovou úpravu a spali. Byla už noc a my projížděli opět kolem Liptovské Mary, podél Váhu přes Martin a Malou Fatru. Všimli jsme si, že čím více na západ, tím přibývalo billboardů, osvětlených benzinek a firem (už skoro jak jsme zvyklí od nás). Projeli jsme Trenčínem a rozhodli se, že i přesto, že se přehoupla půlnoc přejedeme přes hranice k nám, ať už máme od Slovenska pokoj. Není bez zajímavosti, že pod dojmem viditelné zaostalosti Slovenska oproti nám Regan nespočetněkrát prohlásil, že ho už sem nikdo nedostane. Odbočili jsme do Bílých Karpat směrem k přechodu Strání. Vyskytl se problém v podobě slovenského policajta, který si všiml nesrovnalosti v techničáku a prasklého čelního skla. Nechal nás ale na pokoji, protože jsme už Slovensko stejně opouštěli a důležitě nám doporučil, ať si dáme v Třebíči všechno do pořádku. Sotva jsme přejeli hranice, ozval se Regan: "Hoši, to Slovensko je tak zvláštní, že tam příští rok musíme jet znova!!! A kdo u nás vzpomíná na komunisty, toho bych sem zadarmo šupem poslal, aby se podíval, jak to vypadá." Všichni souhlasili. Sjížděli jsme pomalu z hraničních hor a protože jsme už cesty měli plné zuby (dnes se najelo cca 500 km), zapíchli jsme to v jedné vesnici ještě před Veselím na Moravě a do rána zachrápali v busu.

Čtvrtek 12.7.2001 - den 6
Po rozednění se jelo dál na Hodonín. Tam jsme si u benzinky dali snídani a rádi si zvykali na naše poměry. Regan s Riem, protože byli inkognito a "jako ve Francii", zastavili u břeclavské Primy a nakupovali "jako" dárky z Francie. "Hlavně nezapoměňte strhnout cenovky," upozorňoval Hrozna. A potom již přes Břeclav a Mikulov jedeme domů. U Dukovan jsme ještě doplnili naftu, abychom dojeli. A tak skončilo naše dobrodružné putování na východní Slovensko. Zážitky byly opravdu bohaté a dalo by se říct i zvláštní, a i když je po roce zapisuji, zjišťuji, že si všechno dopodrobna pamatuju.

(sepsal Kotel)



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.