Vyrážíme odpoledne přes Štěměchy a dále na Slavonice. Ve Slavonicích dáváme krátkou přestávku, neboť máme hlad, takže v jedné hospodě na náměstí dáváme pozdní oběd (či brzkou večeři). Potom si prohlížíme unikátní slavonické náměstí a jedeme na další cestu. Pokračujeme přes Staré Město pod Landštejnem a Kotel s Reganem vzpomínají, jak zde kdysi na České Kanadě byli na čundru - jednou za totality s Cágrem, Kidou a Anténou a posléze i v nových časech s Čolkem a Hroznou. U hradu Landštejna dáváme též krátkou přestávku, ale na prohlídku nejdeme, poněvadž je už pozdě a zavřeli.
Cesta pokračuje kolem rekreačního rybníku Osika do Nové Bystřice a dále po vedlejších silničkách (jak se stává na dlouhou dobu našich jízd zásadou). Dojíždíme až do oblasti jihočeských rybníků kolem Chlumu u Třeboně a den se pomalu krátí - je čas vyhledat vhodnou hospůdku a spláchnout únavu po dlouhé cestě. Jednu takovou nacházíme v pěkné typické jihočeské vesničce Lutová. AX-a kotvíme za hospodou a jdeme dovnitř. je to klasická vesnická knajpa s vrzavou pípou, umakartovými stoly a uslintanými tácky. K hospodě přináleží ještě velký sál, který je však zavřený - pořádají se zde asi tancovačky. U některých stolů už hasí žízeň domorodci. Usedáme, objednáváme pivo a hodnotíme uplynulou trasu a plánujeme další. Večer již pokročil, počet vypitých pivek roste, takže se osmělujeme i ke kulturnímu a hernímu vyžití. Na otázku, zda si můžeme zahrát kostky, podroušený výčepní opáčí: "Hrajte si, co chcete." Mastíme tedy Macháčka a podobné inteligentní hry, navrch si poroučíme ještě utopence, neboť žaludky se opět hlásí o svá práva.
Hospodu opouštíme dlouho po půlnoci, ale čeká nás ještě velký úkol: jako vždy jsme zapomněli vyhledat předem nějaké vhodné místo pro bivak, takže musíme vyjet někam za vesnici. Kotel silo vůle křižuje silnici, ale v naprosté tmě nejsme schopni najít nějakou odbočku na příhodnou louku. Nějakým nedopatřením jsme vjeli až do Chlumu (kam jsme nechtěli) a Kotel instinktivně točí na Staňkov a potom na Žíteč. "Jako bysme tu už kdysi byli," začíná se nám honit hlavou. No nic, poslední šance - odbočka na polňačku, ujet tak sto metrů a udělat bivak. Vyhazujeme spacáky a v tu ránu usínáme.

Ráno se probouzíme za rozbřesku, ještě před šestou hodinou. Zjišťujeme, že jsme to zapíchli kousek od silnice na louce u nějakého rybníčka, třista metrů od nás jsou domky nějaké vesnice. Rozhodujeme se, že vyjedeme ihned, dokud je ještě chládek. Vjíždíme zpět na silnici a začíná ona vesnice - Lutová! V noci jsme asi udělali nějaký bludný kruh. "A hele, tady jsme včera pařili," smějeme se, když odbočujeme kolem hospody směrem na Chlum. Projíždíme Chlum u Třeboně, který je pěknou rekreační oblastí. Jsou tu velké rybníky a kempy.
Regan v mapě objevuje prapodivné názvy některých sídel v těchto zapomenutých končinách: Paříž, Nový York, Velký a Malý Londýn, Bosna... Kotel vysvětluje, že se nacházíme na území tzv. Vitorazska (od německého názvu Weitra /Vitoraz/ - město nedaleko za hranicemi v Rakousku). Toto území až do roku 1920 náleželo nikoliv k zemi České, ale k zemi Dolnorakouské a po první světové válce nám jej Rakousko - coby vítěznému státu a na základě mírových dohod - muselo postoupit i s několika obcemi (Rapšach, Tušť, Halámky atd.). Noví čeští osadníci zde potom zakládali osady s těmito "světovými" názvy. Nicméně v dobách totality zde nastal úpadek z důvodu blízkosti hraničního pásma. Regan chce tyto osady vidět, bloudíme proto po rozpadlých cestách, ale kromě několika domků zde vůbec nic není. Akorát u osady Paříž se dle směrovky nachází nějaký ranč ve westernovém stylu.

Momentka z bloudění za Stropnicí, Novohradské hory jsou na dosah.

Na státní silnici vjíždíme v Suchdole nad Lužnicí a zastavujeme u benzinky. Dále projíždíme hlubokými lesy do Nových Hradů, protože chceme projet stejnojmenným pohořím. Městečko Nové Hrady se rozkládá na návrší a má pěkně upravené náměstí a radnici. Zde zastavujeme a v místním supermarketu nakupujeme snídani, kterou pak v autě spořádáme. Pokračujeme dál, a to už se na jihu jasně rýsují mohutné kopce Novohradských hor, kterým vévodí zalesněné kopce (zleva) Vysoká, Kraví a Kuní hora. Na úpatí Kraví hory svítí do daleka opravený mohutný kostel. V naší snaze jet co možná nejzapadlejšími silničkami ztrácíme u Horní Stropnice směr a končíme v polích. Vracíme se proto na asfaltku a začínáme šplhat serpentinami do kopců. U mohutného poutního kostela Panny Marie je malé parkoviště, takže zastavujeme a obdivně se kocháme pohledem daleko do krajiny, do jihočeské třeboňské pánve. U kostela vyvěrá pramen průzračné vody, takže se i osvěžujeme.
Zanedlouho jedeme však dál do nitra bohem a lidmi zapomenutých Novohradských hor. Obec Hojná Voda je ještě jakžtakž obydlena (míněno v roce 1998), dokonce je zde malý hotel a penzion. Dále se nám však otevírají pohledy do prázdných horských luk a kopců, semtam je nějaká samota, jako pozůstatek nesčetných osad, které se tu až do roku 1945 nacházely. Tyto hory jsou hezké a hlavně klidné - je tu pouze minimum turistů, hlavně kolařů. Projíždíme vesnicí Pohorská Ves, přičemž cestu lemují nevzhledné lampasácké bytovky, stejně tak i v nedalekých Malontech. Začínáme být trochu unaveni a proto se rozhodujeme, že aspoň na hodinku zastavíme, odpočineme a vysušíme navlhlé spacáky. Za osadou Bukovsko proto odbočujeme na louku krytou od silnice křovím a stromy a dáváme dopolední pauzu.
Před polednem již míříme dál a opouštíme podhůří Novohradských hor. Před námi pod kopcem se již rýsuje státní silnice I/3 (Praha-Linec) s pohraniční obcí Dolní Dvořiště. Tou projíždíme až na samý konec, kde se již nachází hraniční přechod a celnice do Rakouska. Podle fotek poznáváme i rotu, kde sloužil Čolek. Těsně před hranicí však odbočujeme podle směrovky na Vyšší Brod a Lipno nad Vltavou. Příjemná asfaltka (II/163) se kroutí podél místní elektrifikované železnice, auta jsou především rakouská. Stejně tak i v městečku Vyšší Brod je to samý cizinec. Horko-těžko jej bez zastávky projíždíme. Chvílemi po pravé straně vidíme Vltavu a nespočet vodáků na ní. Najednou šplháme trochu do kopce, údolí se trochu rozestupuje a před sebou vidíme nevysokou sypanou hráz legendární přehrady Lipno.

Pohodový lipenský motiv - osada Přední Výtoň na pravém břehu.

U hráze je křižovatka: hlavní tah vede vpravo na hráz, ale my se rozhodujeme jet rovně na vedlejší silničku a prozkoumat tak (za komunistů zapovězený) pravý břeh Lipna. Silnice se klikatí po břehu, ale ten je většinou nepřístupný. Pak svahy ustupují a my vjíždíme do osady Přední Výtoň, jíž vévodí velký kostel s vysokou špičatou věží ("Sudety jak vyšité," vyjadřujeme se). Nicméně je tu hezky. Jedeme ještě kousek dál na samotu Předmostí a dojíždíme na rozcestí několika úzkých asfaltek. Na každou z nich je však zákaz vjezdu auty, pokračují zde již jen turistické značky či cyklostezky. Z jednoho domu je i krásný penzion s kurtem a bazénem a my spekulujeme, kolik zde asi stojí nocleh. Na břehu se nachází molo k přívozu, na druhém břehu se rýsuje městečko Frymburk s kostelní věží. Podle "jízdního řádu" však zjišťujeme, že přívoz pojede až za dlouho, takže se vracíme zpět do Přední Výtoně, kde si dáváme občerstvení v restauraci na kopci nad vesnicí. Nato se už splnil Reganův sen: najíždíme na molo a v pár okamžicích se už věrný AX plaví na přívozu! Je to opravdu pěkné svezení.
Jsme ve Frymburku a domlouváme se, že by bylo na čase najít nějaké vhodné ubytování. Představujeme se nějaký nenáročný kemp, nejlépe chatku. Zde nám však nic nevyhovuje a proto míříme dál po hlavní silnici. Ta se od jezera trochu oddaluje, takže se rozhodujeme zabočit podle směrovky, která nás láká k hotelu a kempu Kovářov. Zde je Lipno bezkonkurenčně nejširší, hladina se rozprostírá široko-daleko. Hotel je však pro nás zbytečně drahý a komfortní a navíc se celý areál nachází daleko od vody. Jedeme tady dál a dojíždíme do obce Černá v Pošumaví. Zde by se dalo odbočit doleva na Jestřábí, ale jelikož jsme tu poprvé a neznalí místopisu, přejíždíme až do Horní Plané. Zde by měla být poslední šance a rozhodnutí, neboť dál už Lipno pomalu končí. V Plané proto odbočujeme vlevo směr Zadní Zvonková a sjíždíme pomalu k rekreační oblasti Plané, kde se nachází přívoz, kemp a chatová osada. Velké parkoviště je prázdné a kemp s asi dvacítkou chatek nalevo od něj taky vypadá obstojně. Ria proto zjišťuje cenu a vzápětí se rozhodujeme ubytovat, neboť den již pokročil (pozn.: v tomto kempu nejsme naposledy, osvědčil se. Ubytovali jsme se zde i v roce 2002 při jízdě legendárním busem). Odpočíváme po dlouhé cestě. Večer se vypravujeme na vycházku - jak jinak, spojenou s návštěvou jedné nebo dvou z několika hospůdek na náměstí v Horní Plané.

Přívoz přes Lipenskou přehradu, v pozadí Frymburk.

Zůstáváme zřejmě na místě v Horní Plané, máme odpočinkový den. Snad se jedeme i podívat na kopec za městečko - tam kde je to velké parkoviště, kde o několik let později je motokárová dráha. (Moc si tento den ale nevybavuji, nejsem si jistý, zda jsme skutečně ten jeden den v kempu zůstali, anebo jeli hned dál. Jen vím, že určitě jeden večer byla v kempu country zábava, kde jsme klopili pivka a cpali se opečenými párky).

Opouštíme příjemný kemp v Horní Plané a jedeme dál podél Lipna až na jeho konec. Dál už v širokém údolí proudí jen Vltava. Ve Volarech odbočujeme zpět do vnitrozemí a překonáváme horské sedlo v šumavské Kubově Huti. Sjíždíme do Vimperka a dále míříme na Volyni. Zde se podle mapy nachází i "světoznámá" vesnice Hoštice, kde se natáčela trilogie ztřeštěných komedií "Slunce, seno..." Když už jsme tu, nechceme si tuto raritu nechat ujít a kousek za Volyní odbočujeme. Všechno přesně jako ve filmu: u odbočky se nachází ono známé nádražíčko ("Nezastavujeme, máme zpoždění, vyskakujte za jízdy...") a hned za kopečkem již začíná vesnice.

Jihočeské Hoštice, dějiště filmů "Slunce, seno..." s nezapomenuteným jelenem na baráku.

Je to vidlákov k pohledání, vypadá to tu o něco ošuntěleji než ve filmu a celá ves se nám zdá o dost menší. Všechno je jakoby na jednom místě: hospoda, náves, zámeček s kancelářemi JZD, Škopkovic chalupa, kravíny... Neodoláváme a parkujeme na návsi. Kromě nás už tu stojí několik aut, vesnice je zřejmě velmi navštěvovaná. Chvíli hledáme Škopkovic chalupu. Je trochu víc omlácená, ale je vidět, že majitel se chystá k opravě. Na vratech je výstražný nápis "Zde nebydlí Škopkovi!!". Asi jim každý trouba koukal na dvůr, tak my činíme totéž. Zdá se však, že tam nikdo trvale nebydlí. Od chalupy napravo, takřka pár metrů je hřbitov s kostelíkem, kousíček dolů je brána do zámečku. Usuzujeme, že je již navrácen do soukromých rukou. Na dolní straně návsi je známá hospoda, takže tam jdeme aspoň na pivo. Velmi nás udivuje, že jako nealko tu mají třebíčskou zonku (to ještě nebyla za hranicemi okresu moc rozšířená). Hospoda je již trochu upravená, nicméně od dob filmování se taky moc nezměnila. Závěr z návštěvy je ten, že Hoštice jsou klasická jihočeská vesnička, ovšem když jedete okolo, snad stojí za to se tam podívat.
Odjíždíme z Hoštic vedlejšími silnicemi do Strakonic, kde však nezastavujeme. Chceme totiž dojet někam k přehradě Orlík, poněvadž zde jsme ještě nikdy nebyli. Ze Strakonic nejedeme po státní I/4 nýbrž po vedlejškách přes Čížovou a Varvažov až vyjíždíme v obci Orlík nad Vltavou. Přirozeným cílem se tudíž stává nedaleký známý zámek. Ten je od obce zhruba dva kilometry, silnička se svažuje dolů a několik desítek metrů před hradem je velké parkoviště, kde parkujeme AX-a. Pomalu se loudáme k zámku, ale tam zjišťujeme, že turistů je tu více než dost a prohlídka by zabrala spoustu času. Regana však o to víc lákají lodě, které dosud na Orlíku jezdí - prakticky jejich lodní trasa vede od hráze až na Podolsko. Vzdušnou čarou je to nějakých 25 kilometrů, po vodě mnohem dál! Je však již pozdní odpoledne a tudíž jede na hráz poslední linka. Problém je tedy jak se dostat zpátky k autu(?). Kotel navrhuje, že by se klidně obětoval a na hráz přejel autem a na ostatní tam počkal. Máme však štěstí: kapitán lodi nám sděluje, že se stejně musí po lince vrátit zpět na Orlík a tudíž nás zpátky sveze. Kupujeme jízdenky (pardon, spíš "loděnky") za 120 korun na osobu a nastupujeme na palubu lodi, jejíž detaily (světla, madla atd.) silně připomínají staré kulaté autobusy "RTO". Všechna místa jsou obsazena. Plavba je však pohodová, jezero je krásné, obdivujeme skalnaté břehy a nesčetné zátoky. na jednotlivých zastávkách (většinou kempy) přistupují a vystupují cestující. Asi po třičtvrtěhodinové plavbě vidíme již v dálce hráz, po pravé ruce je velký kemp Trhovky (někde 80 metrů pod námi se nalézá zatopená ves Těchnice se zcela zachovalým kostelem - jak jsem zjistil o pár let později od známého potápěče Jirky Hurába). Poslední molo je těsně u hráze a vystupují poslední lidé. Po chvíli to posádka obrací a my jsme na lodi skoro úplně sami! Vegetíme na zádi a vychutnáváme si božský klid trošičku doplňovaný brumláním motoru a šplouchání vln. "Tak pánové, dáte si kafe, ne?" zahlaholí kapitán a jde nás na záď navštívit. Jsme trochu rozpačití, opatrně se ptáme, kolik si účtují, aby jsme nebyli překvapeni nějakou "jezerní přirážkou". Vtom však už kapitán nese tácek s vonícími šálky a odpovídá: "Pozornost kapitána - pouze pro vás..." No paráda. Nálada je stoprocentní a všichni klábosíme. Ria ještě mobiluje domů (v té době měl už Kotel kupodivu mobil - Motorola 160 řečený "pádlo") a za další třičtvrtěhodinku jsme zpět u Orlíku. Loučíme se s posádkou a vyrážíme zpět na parkoviště. Po příchodu nevěříme svým očím: "Ty vole, kdo nechal stažená přední okna??" Auto bylo po celé dvě hodiny volně přístupné!! Kotel spěšně kontroluje, zda má v přihrádce foťák, ostatní také. Naštěstí se vůbec nic neztratilo, a pak že se u nás krade.
Odjíždíme z Orlíku a samozřejmě, že si nenecháme ujít zastávku na známém Žďákovském mostě. Výška je to obrovská, tak si představujeme, jak tu asi házeli ty sudy s mrtvolami do přehrady. Za mostem se stáčíme opět k jihu směrem na Zvíkov. Doba už zase pokročila a je tedy nutné se poohlédnout po nějakém bivaku. Nic se nám ale nezamlouvá, k vodě se nedá dostat, navíc to tu neznáme. Vesničky jako za groš kudla, hospoda žádná. Ve Zvíkovském Podhradí je sice hotel, ale to není nic pro nás. Na známý hrad nejdem, stejně už je po zavíračce. Jedeme proto dál na jih až na Podolsko. Zde je další známý most postavený za války, vedle je též známý kemp. Je dost rozlehlý, lidí je tu dost, ale jsou rozptýleni po velké ploše. Už je tma. Ve vrátnici je nachmelený správce, kterému je úplně jedno, zda se chceme ubytovat a na jak dlouho. Na otázku zda má volno, máchne někam do prostoru kempu, což znamená, že si můžem lehnout, kde chceme. Parkujeme auto a jdem do velké hospody, všude kouř, umakart, hluk. Dáváme pár piv a klobásky. Pak už jdeme spát, bivakujeme pod širákem vedle auta. Že nemáme stan, natož zaplaceno, nikomu zjevně nevadí.

Ráno pácháme hygienu na nevábných hromadných umývárkách. Potom se jdeme válet k vodě a koupat. Na pláži moc lidí není, sluníčko však pěkně praží. Hned za zády máme kiosek s mladou obsluhující slečnou, s níž hned Regan navazuje kontakty. Popíjíme pivko a dáváme něco na zub.
Jelikož už nastal poslední den naší výpravy, před polednem vyrážíme z mastňáckého kempu dál. Směřujeme opět na jih směr Týn nad Vltavou. Projíždíme kolem rozestavěné jaderné elektrárny Temelín a přijíždíme až do Hluboké nad Vltavou. Městečko je prázdné, skoro nikde nikdo. Jen na světoznámý zámek se trousí turisté. Protože je doba oběda, dáváme si v jedné restauraci jídlo. Potom se věnujeme prohlídce zámku. Je opravdu pěkný, navíc se ze zahrady otevírá pěkný pohled do krajiny.
Pak už nezbývá než se vydat na zpáteční cestu do Třebíče. Jedeme přes České Budějovice, kde je neskutečný provoz a dále po I/23 přes "Jindřicháč" domů.

sepsal Kotel, fotky Kotel
text je součástí publikace "Naše Jízdy 1998-2003"
(bohužel, v těchto dřevních dobách nebylo zvykem
fotit ostošest jako teď, proto fotek je velice pomálu)