Vandr červenec 1995
Náchodsko: předválečné opevnění, Adršpašsko-teplické skály

Ve dnech 3. - 5. července 1995
Trasa: viz níže
Účastníci: Kotel, Čolek.
Dopravní prostředek: vlak a vlastní nohy
Počasí: oblačno, déšť, nakonec polojasno.

Obsah po dnech:
1. den - pondělí 3.7.1995 - vlakem do Nového Města nad Metují, poté pěšky: Nové Město nad Metují – Peklo – Jizbice – Dobrošov.
2. den - úterý 4.7.1995 - Dobrošov – pevnost – Březinka – Náchod, přesun vlakem do Adršpachu, dále pěšky v Adršpašských skalách.
3. den - středa 5.7.1995 - pěšky v Teplických skalách, přesun vlakem do Dvora Králové nad Labem na safari, večer odjezd domů.


Jeden z klasických letních vandrů dnes již velmi starého data. Byl prvním, kterým jsme položili základy poznávání našeho předválečného pohraničního opevnění. Směřoval do oblasti okolo Náchoda a měl za úkol zmapovat nejdéle přístupnou tvrz u Dobrošova. Dále jsme se vydali do oblasti Adršpašsko-teplických skal a na závěr do ZOO ve Dvoře Králové nad Labem.


Den první – pondělí 3. července 1995


Peklo
Mlýn a pila v údolí Peklo byly přestavěny na výletní restauraci známým architektem Jurkovičem na počátku 20. století.

Vlakem vyrážíme brzy ráno přes Havlíčkův Brod, Hradec Králové a Týniště nad Orlicí do Nového Města nad Metují. Kousek před Novým Městem můžeme obdivovat zámek Opočno. Cesta vlakem nám samozřejmě zabírá celé dopoledne. Při vystupování na nádraží v Novém Městě se bohužel horší počasí. Než dlouhou ulicí dojdeme do historického centra, začíná drobně pršet.
Kotel Nové Město tak trochu "virtuálně" zná díky (dnes již zapomenuté – r.2006) počítačové hře Ramonovo kouzlo – byla to jakási hádanková hra s fotkama právě z tohoto hezkého města. Tudíž víme, kde se na hlavní ulici nalézá malé stylové knihkupectví, kde kupujeme pro nás velmi potřebnou turistickou mapu okolí. Odtud je již jen kousek na historické Husovo náměstí s podloubími, které se nachází na ostrohu řeky Metuje. Přímo s náměstím sousedí známý zámek. Jelikož je pondělí a památky mají zavřeno, vydáváme se alespoň na prohlídku zámecké zahrady. Je velmi pěkně upravena a rozdělena terasovitě na horní část přiléhající bezprostředně k zámku a dolní část, na níž je přístup po zajímavém krytém dřevěném můstku. Ze spodní části zahrady je pěkný pohled na typickou zámeckou věž. Není bez zajímavosti, že ještě před první světovou válkou koupil zchátralý zámek od šlechty Dietrichsteinů český podnikatelský rod Bartoňů, který jej opět zvelebil. Po revoluci 1989 byl Bartoňům zámek samozřejmě vrácen. Po prohlídce zahrad se dává opět do deště. Uchylujeme se proto do hospody na náměstí, nacházející se hned u přístupové cesty na zámek, kde si dáváme polívku a pivko.
Z odpoledne už čas neúprosně odkrojil a my se musíme rozhodnout, co dál. Doufáme, že buď přestane pršet, nebo že najdeme nějaké přístřeší na nocleh. Za drobného ale vytrvalého deště se tedy vydáváme na cestu. Procházíme městem po turistické značce (žlutá?), která nás po silničce vyvádí přes čtvrť rodinných domků na okraj města směrem na vesnici Přibyslav. Za posledními domky se však trasa odklání vpravo do lesa na okraj bezedného zalesněného údolí řeky Metuje. Po lesní stezce v úbočí jdeme asi 2-3 kilometry. Chvíli procházíme holinou, kde je vysoká tráva tak nacucaná vodou, že jsme zmáchaní spolehlivě až po pás. Pak se už stezka svažuje až vycházíme na dně údolí u samoty Peklo. Je to soubor starých stylových dřevěnek přestavěných ze starodávného mlýna na soutoku řek Metuje a Olešanky. Měla by tu být i jakási výletní restaurace, ale dnes je tu pusto a prázdno. Na náš dotaz ohledně nouzového přespání nám jakýsi neochotný chlapík – snad majitel – jen cosi nesouhlasně zabručí. Nezdržujeme se a vyrážíme dál v naději, že snad cestou na nějakou střechu nad hlavou narazíme.
Překonáváme mostek a další turistická stezka vede do strmého kopce ven z údolí. Záhy jdeme mezi loukami až máme na dosah obec Jizbice. Prochází jí silnice z Náchoda na Dobrošov. Je to jen osada a zdá se, že tu není ani hospoda. Přecházíme tedy silnici a míříme po polňačce stále do kopce. Opět drobně a vytrvale prší. Máme už na dosah vyhlídkovou věž Jiráskovy chaty nad Dobrošovem (624 m.n.m.). Třeba tam se otázka našeho noclehu nějak vyřeší... Bohužel v době našeho čundru byly majetkové vztahy k tomuto objektu zcela nevyřešené, takže objekt nacházíme v chátrajícím, opuštěném a neutěšeném stavu. (Až o hodně let později získal Jiráskovu chatu s rozhlednou KČT a nyní je krásně rekonstruována – slavnostně byla znovuotevřena až 14.9.2002). Sotva si stačíme bezprostřední okolí objektu prohlédnout a vytipovat, že žádný vhodný přístřešek zde není, přijíždí po přístupové cestě od Dobrošova auto pohraniční policie. Jeden policajt nám při kontrole občanek klade na srdce, ať se zde nezdržujeme a jdeme do vesnice. Domníváme se, že policajti sem nepřijeli jen tak náhodou a s největší pravděpodobností nás nějaký "uvědomělý občan" při průchodu dírou jménem Jizbice prásknul, že k opuštěnému objektu směřují dvě podezřelá individua. Na druhou stranu se ani není čemu divit, protože chátrající chata je asi cílem nájezdů nějakých nenechavců a "zlatokopů".
Na radu policistů sestupujeme úzkou asfaltkou do půl kilometru vzdálené osady Dobrošov. Zde se kohosi ptáme na nocleh a jsme sice nasměrování na kraj obce k nějakému chlapíkovi, který nás prý "za padesátku nechá ve stodole", ale stavení je těsně před rozpadem a nikdo nám neotevírá, ač je zřejmé, že je asi doma. Poté u hlavní silnice nacházíme nadějně vypadající penzion, povrchně zrekonstruovaný zřejmě z nějaké socialistické ubytovny. Naději nám však opět utápí v dešti majitel, že prý má plno – nějaký zájezd polských děcek. Usedáme aspoň do lokálu a objednáváme si pivo a na jídlo se nám pan majitel ráčí uklohnit aspoň hemenex. Kdyby byl co k čemu, nechá nás "za kilo" přespat aspoň v kolně nebo prostě někde. Už za tmy nehostinný penzion opouštíme s vidinou, že noc přečkáme na autobusové zastávce. Lije už totiž jako z konve a není daleko k bouřce!
Zastávka se nachází přímo v centru osady, kde silnice prudce zatáčí. Máme však opět nepředstavitelnou smůlu! Malinká zastávka je obsazena asi třemi čundráky, kteří měli to štěstí a byli tu dřív. Už bychom se tam všichni nevešli. Jeden z kluků nám vysvětluje: "Kluci, fakt sorry už tu není ani flek, jsme úplně durch, a navíc kamarád chytil nějakou chřipku je mu zle, musíme tu noc nějak překlepat a zítra jet domů." Marod vypadá fakt celkem špatně, evidentně má horečku. V lijáku nám zbývá poslední možnost: zkusit u některé chalupy zaťukat, jestli se domácí neustrnou a nenechají nás třeba v kůlně, nebo někde v zádveří. První na ráně je hned chalupa proti zastávce v zatáčce. Otevírá nám starší paní s pánem a po naší prosbě – kdy ani moc nedoufáme, že by si někdo do baráku pustil dva zmoklé vandráky – se kupodivu nechávají obměkčit a pouštějí nás do chalupy. Pán sice radí, že se dá přespat v bunkrech v lesích nad vsí, ale chápe že v tomhle počasí a dokonalé tmě bysme akorát zabloudili. Dokonce jsou tak ochotní, že nás nechávají v suterénu v prádelně. Na dřevěných roštech rozbalujeme spacáky a v suchu usínáme. Už to s noclehem vypadalo absolutně beznadějně, ale nakonec jsme měli skutečně obrovské štěstí!

* * * * *

Den druhý – úterý 4. července 1995


Můstek
Kotel u pěchotního srubu Můstek na pevnosti Dobrošov.

Ráno se budíme brzy a balíme, protože nechceme obtěžovat. Domácí však nedají jinak, než že nás musí pohostit snídaní. Zvou nás nahoru do kuchyně, kde už paní připravila párky a čaj! Koukáme na to jak blázni a ještě jednou se omlouváme, že jsme je takhle na noc "přepadli". Nakonec si povídáme dobrou hodinu. Starý pán je pamětník – jako kluk pamatuje okupaci i jak se pevnost na Dobrošově stavěla. Prý chodil přes hranici i "do Říše" (tato oblast Náchodska za války byla v Protektorátu, za Mnichova totiž nebyla v záboru). Po pěkném vyprávění se loučíme a rádi bychom nezůstali nic dlužni, ale nabízené peníze staří lidé zásadně odmítají. Ještě nám radí, jak se dostat k pevnosti – ostatně je to kousíček nad vesnicí. Opouštíme náš zázračný noční azyl, a jsme moc rádi, že jsou stále na světě dobří lidé. I počasí se zcela otočilo – vylézá slunko a zdá se, že dnes bude pěkný den.
Směřujeme pár kroků po silnici na Českou Čermnou a za poslední zahradou se vydáváme vlevo vzhůru do meze po pěšince. Za vrškem už máme areál muzea opevnění přímo před sebou. Je ale ještě brzy, musíme slabou hodinku počkat až začnou návštěvní hodiny. Mezitím obdivujeme zvenku mohutnou betonáž dělostřeleckého srubu N-S-75 "Zelený" (kódové označení a krycí název). Je to bezesporu největší nadzemní část celé dělostřelecké tvrze se třemi střílnami pro 100mm houfnice (tvrz byla největší z řady pevnostních objektů, obsahující podzemní kasárna, sklady munice, strojovny a propojovací chodby mezi několika sruby). Hned naproti "Zelenému" se nachází zatím zavřená nová přízemní budova muzea, kde si budeme kupovat vstupenku. Máme štěstí na kiosek občerstvení, který se nachází kousíček za muzeem u jakéhosi vybetonovaného okopu s posezením, krytého před sluncem maskovací sítí. To je už otevřeno, takže usedáme a objednáváme točené na žízeň.
Začínají se pomalu trousit lidé a malé muzeum se otevírá. Nejprve shlédneme malou expozici uvnitř a pak již čekáme na průvodce, který nás provede podzemím tvrze Dobrošov. Nejprve vstupujeme malými dvířky do útrob srubu Zelený, kde jsou ve střílnách makety houfnic. Prý ještě z natáčení filmu o "Mnichovu". Poté sestupujeme strmými schody do hluboké šachty, snad do hloubky přes 30 metrů, kde se nachází hlavní podzemní prostory a štoly. Dozvídáme se však, že tvrz Dobrošov nebyla stavebně v plném rozsahu dokončena a například samotná betonáž "Zeleného" proběhla v předvečer Mnichovské dohody. Ani všechny podzemní chodby nebyly vyraženy a vybetonovány, popřípadě byly později zasypány. Dole jsou přístupné velké sály, některé ani nebyly přepaženy příčkami (ubikace mužstva) a spojovací chodbou pěchotní srub N-S-72 "Můstek", který jsme předtím viděli na blízkém návrší. Ani vchodový objekt (jaký jsem později viděl třeba na Boudě) nebyl na Dobrošově vybetonován a provizorní malý vstup na jeho místě byl později zasypán. Ještě se např. dozvídáme, že Dobrošov je veřejnosti nejznámějším přístupným objektem opevnění, neboť byl zpřístupněn někdy v roce 1968 (opět stav v roce 1995, dnes už je pevností přístupno a známo o hodně více objektů opevnění).
Prohlídka byla velmi poutavá a moc se nám líbila. Vždyť to byla vlastně naše první návštěva předválečného opevnění! Končíme opět výstupem vysokou šachtou do srubu "Můstek", kde se s námi průvodce loučí. Vylézáme z provizorní nástavby na denní světlo a kocháme se pohledem do dalekého okolí – jako na dlani máme Náchodsko, Hronovsko i polské Kladsko. Srub "Můstek" byl silně zdevastován německými dělostřeleckými pokusy, navíc ani nemá zához a samozřejmě ani pancéřové zvony. Vršek je opatřen zábradlím a slouží jako vyhlídková plošina. Pozorujeme i blízké okolí – je zde krásně vidět na vesničku Dobrošov i opuštěnou vyhlídku u Jiráskovy chaty a více vpravo potom v dálce u lesa další pěchotní srub N-S-73 "Jeřáb". Předtím jsme se dozvěděli, že byl dokončen na poslední chvíli a pouze provizorně vyzbrojen. Taktéž nemá zához, takže proti lesu trčí opravdu nápadně. Z "Můstku" se navracíme pěšinou zpět k "Zelenému", kde si ještě v muzeu kupujeme pár publikací o opevnění. Pak se již vydáváme na další putování.
Březinka
Pěchotní srub Březinka se nachází na kopci nad Náchodem a už v roce 1995 byl krásně zrekonstruován.

Od muzea směřujeme po turistické značce směrem na Náchod. To znamená, že jdeme po loukách k osadě Polsko a dále ke srubu "Jeřáb" na okraji lesa. Přímo k němu se jdeme také podívat, ale je zavřený. Rozhodujeme se, že se pokusíme najít další pěchotní sruby mimo cestu směrem ke kótě U Písníku (590 m.n.m.). Nejprve narážíme na poničený srub, jímž je zcela určitě N-S-78 "Polsko" a o kousek dál též poničený N-S-79 "Hrobka". Pak sestupujme lesem o kousek níž přes cestu a zde nacházíme rozvaliny N-S-80 "Jirásek" – tento srub je poničený bezesporu nejvíce, protože z týlové stěny je ruina a vchod zcela zdevastován. Vracíme se zpátky na stezku a jdeme dále z kopečka. Někde vpravo by měl být další srub N-S-81 "Lom" (ale to jsme v té době nevěděli). Stezka vychází z lesa na louky a před námi se objevuje nejkrásnější pevnostní objekt našeho čundru – pěchotní srub N-S-82 "Březinka"(již v té době byl perfektně zrekonstruovaný s opravenou a natřenou fasádou a osazenými maketami střeleckých zvonů). Samotná stezka vede po betonovém chodníku s dírami pro uchycení protitankových zátarasů. Prohlížíme si okolí Březinky, které je též obehnáno věrnými kopiemi protipěchotních zátarasů. Bohužel, dnes nemáme štěstí, neboť členové zdejšího historického klubu na srubu nejsou a je tudíž zamčený (jinak je srub veřejnosti přístupný a uvnitř je zrekonstruován do dobové podoby, jak jsme se přesvědčili o dva roky později).
Od Březinky je to do Náchoda už jen kousek. Pěšina se ještě párkrát zakroutí u poslední infotabule naučné stezky a vstupuje do města, kterému vévodí zámek vysoko na návrší. Ve městě se moc nezdržujeme, děláme pouze drobné nákupy a šlapeme po státní silnici k hraničnímu přechodu do místní části Běloves. Zde je železniční zastávka. Usedáme na lavičku a čekáme až pojede něco směrem na Hronov a dále na Adršpach. Ani nečekáme dlouho a v našem směru přijíždí motorák, do něhož nastupujeme a vyrážíme na další část naší výpravy.

Adršpašské skály
Čolek při průchodu Adršpašskými skalami, kdesi před Vlčí roklí.

Vystupujeme v zastávce Adršpach, což je východisko do zdejšího Adršpašského skalního města. Od zastávky je to pár kroků ke vstupu do skal, kam procházíme kolem hotýlku ve starším stylu. Ve skalách nás vede turistický okruh (zelená značka) a provází nás po významných skalních útvarech této lokality. Zcela jistě nám zůstávají v paměti nejtypičtější skalní útvary – Starosta a Starostová a Milenci. Mezi skalami je velmi příjemná procházka. Pohledy na skály jsou ještě navíc umocněny nízkým sluncem, protože to se již kloní nad obzor. Znamená to tedy, že večer se blíží. Ve skalách už tudíž skoro nikdo není. Stezka nás po schůdkách přivádí až ke skalnímu vodopádu, který padá od jezírka kdesi nad námi. Na rozcestníku se vydáváme pryč ze skalního města po žluté značce nahoru ke Skalnímu jezírku. Projížďky na pramicích už dávno skončily, tak se jen na molu otočíme a pokračujeme dál po žluté. Prochází opuštěnou Vlčí roklí a chvílemi vede po povalových chodnících. Zde potkáváme poslední zbloudilce (doslova) – jsou to nějací dva východní Němci a ve snaze vyloudit po nás informaci kudy na "Adersbach", Čolek odpovídá "Ja" a mává kamsi rukou – samozřejmě do zcela opačného směru. Jestli tam došli, nebo někde zabloudili na noc, to bohužel nevíme.
Ze žluté se odpojujeme vpravo na modrou, která vede nahoru borovým lesem a tvoří vlastně jakousi spojku mezi Adršpašskými a Teplickými skalami. Nad těmi kráčíme po chvíli a dokonce se nám otevírá krásná vyhlídka na zastrčené "skalní městečko" nad Anenským údolím. Večer je už opravdu na spadnutí a tedy musíme rychle řešit otázku noclehu. Máme výhodu, že zde není absolutně ani živáčka, takže poodcházíme kousek od stezky a vybalujeme se na bivak. Je sice hezky, ale Čolek si staví pro jistotu přístřešek z plachty. Kotel to zkouší jen tak pod širákem, ale po setmění přijímá Čolkovu nabídku a hrne se pod plachtu. Ne snad že by mělo pršet, ale kvůli dotěrným komárům, kterých je pod plachtou přece jen míň. Netrvá dlouho a usínáme.

* * * * *

Den třetí – středa 5. července 1995


Teplické skály
Z ranního okruhu Teplickými skalami.

Ráno se probouzíme brzy, lehce snídáme a vyrážíme na další cestu. Počasí je opět velmi příznivé a začíná svítit sluníčko. Pokračujeme dále po modré značce, která nás přivádí na okruh Teplickým skalním městem. Zase máme štěstí, že zde nikdo není, protože je velmi časně. A navíc nemusíme platit vstup do skal, protože pokladna se nachází na zcela opačné straně. Chceme si modrý okruh projít v klidu celý, takže házíme bágly do houští a vyrážíme jen tak nalehko. Je to jen necelé dva kilometry. Největší dojem na nás určitě udělala hluboká skalní roklina s názvem Sibiř. Je zde prý celoroční mrazivé mikroklima, což jsme ostatně pocítili na vlastní kůži. Roklina je tak úzká, že Skalní potok musí stezka překonávat po prkenném chodníčku. Okruh dokončujeme u úkrytu našich batohů a to znamená, že po stezce se musíme vrátit stejně zpátky roklinou. Z druhé strany okruh začíná jakousi symbolickou kamennou brankou, pod níž je stará horolezecká chata a turistický přístřešek.
Od chaty jdeme dolů stále po modré značce a po asi dvou kilometrech procházíme kolem pokladny. Zde potkáváme první návštěvníky. A to už jsme vlastně opět v zalesněném údolí řeky Metuje, kudy vede železniční trať, po níž jsme včera jeli. Před vstupem do skal se nachází parkoviště a stylový hotýlek Orlík, který ale vypadá celkem nóbl, takže na pivo sem nepůjdeme. Jdeme počkat na vlak na přilehlou zastávku Teplice nad Metují-skály. Vlakem se přepravujeme do Náchoda, kde přestupujeme na autobus a jedeme kolem velkého jezera Rozkoš do Dvora Králového nad Labem.
Ve Dvoře Králové chceme totiž navštívit světoznámou zoologickou zahradu. Bágly si necháváme v úschovně na autobusáku a jdeme pátrat po zoologické. Po pár dotazech u domácích vstup do ZOO konečně nacházíme. Pěšky je to tam celkem delší procházka. Není zde ani moc lidí, takže si celý areál v klidu procházíme. Určitě není projitý za hodinku.
Den už se přehoupl do odpoledne a my řešíme co dál. Nakonec se rozhodujeme, že nastoupíme pomalu cestu k domovu. To znamená, že si vyzvedáváme v úschovně bágly a vyrážíme směrem k vlakovému nádraží, které je poměrně vzdálené – až na úpatí jakéhosi zalesněného hřbetu za městem. Na vlak čekáme dost dlouho, ale pak přece jen něco jede na Jaroměř a Hradec Králové. Dále přestupujeme v Pardubicích a už za hluboké noci se kodrcáme do Havlíčkova Brodu. Zde máme smůlu, protože na Jihlavu už nic nejede. Přečkáváme tedy asi do čtyř do rána v opuštěné hale a prvním ranním vlakem jedeme přes Jihlavu do Třebíče.

Tímto čundrem jsme se poprvé seznámili s našimi předválečnými pevnostmi. Do té doby jsme je prakticky neznali, proto výprava měla za účel poznat nejznámější a nejstarší muzeum Dobrošov. Tato kapitola naší historie nás skutečně nadchla, takže od té doby – pokud se nacházíme někde v pohraničí – neopomeneme betonové svědky pohnuté minulosti našeho národa navštívit. Dále jsme poznali nádherné Teplicko-adršpašské skály, které rozhodně stojí za návštěvu. Škoda jen, že nás první den a večer zaskočilo tak ošklivé počasí, které nás málem zviklalo k předčasnému ukončení výpravy, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Do této oblasti jsme vyjeli ještě jednou o dva roky později při kombinovaném čundru dvou skupin, takže Kotel mohl uplatnit svoje poznatky z této cesty. Jistě se sem ještě někdy podíváme.

sepsal a fotil Kotel (zápis je psán po více jak deseti letech, ale snad je poměrně přesný a vyčerpávající)



Odkazy:

Hra Ramonovo kouzlo :-)
http://ceskehry.net/hry.php?hry=ramonovokouzlo
Nové Město nad Metují: http://www.novemestonm.cz/

Dobrošov a okolí:
http://www.volny.cz/kctnachod/dobrosov.htm - Jiráskova chata, oficiální stránka
http://www.fylkir.borec.cz/dobrosovrozhledna.htm - Jiráskova chata
http://www.orlickehory.net/Mista/dobrosov.htm
http://malyasyn.cz/PenzionPevnost.htm - ubytování v Dobrošově

Dělostřelecká tvrz a vojenské muzem Dobrošov:
http://www.vojenstvi.cz/opevneni/oblasti/nachodsko/dobrosov.htm
http://www.military.cz/opevneni/dobrosov.html
http://rmn.wz.cz/dobrosov/dobrosov.html - na stránkách muzea Náchod

Adršpašské skály: http://www.skalyadrspach.cz/
Teplické skály: http://www.teplickeskaly.cz/



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.