Podyjí 1990
aneb historický vandr završený požárem hájenky


Ve dnech 3. - 6. července 1990

Trasa:
vlakem Třebíč - Cítonice, pěšky: Mašovice - Podmolí - údolí Dyje (a zpět).
Účastníci: Kotel, Kida, Regan, Cágr, Anténa, Vejmis, Petěra, Elka.
Dopravní prostředek: vlak a vlastní nohy
Počasí: zpočátku proměnlivo, déšť; nakonec slunečno.


Další z přepsaných zápisů z historické kroniky: prázdninový čundr roku 1990, kdy jsme se vypravili do čerstvě otevřeného zakázaného hraničního pásma k řece Dyji. Z mladické nerozvážnosti nás pak ani tak nezajímaly přírodní krásy, jako spíš prostory, kde se čepovalo pívo a kde by se dalo usušit po propršené noci... Avšak poprvé jsme mohli sestoupit k Dyji (nyní je to opět "zakázané" pásmo) a poznat okolí Nového Hrádku. Bohužel se nedochovaly žádné historické fotografie.

* * * * *

Fragment kroniky
Již nadešlo léto a s ním i akce, na které se vždy nejvíce těšíme - čundry. První letošní vícedenní čundr se uskutečnil na Kotlův návrh do bývalého pohraničního pásma k řece Dyji.

V úterý 3.7. ráno jsme se sešli na třebíčském vlakovém nádraží v tomto složení: Cágr, Kotel, Kida, Petěra, Vejmis a Elka. K našemu velkému údivu se nedostavil Regan. Stále jsme doufali, že se dostaví až minutu před odjezdem (jak je jeho zvykem), ale nepřišel. To nás velmi zarazilo, protože jsme si uvědomili, že čundr bez Reganových kousků by byl velmi ochuzen. Tak jsme tedy odjeli bez něj. V Okříškách jsme přestoupili na "znojemák" a po 10 minutách jsme už směřovali směrem k Jaroměřicím. To už se nálada poněkud zvedla, a protože jsme ve vagóně byli sami, tak jsme dělali obvyklý neškodný čurbes. Kida například rozebíral vagón tak důkladně, že vyndal poklop z podlahy, že bylo vidět i na ubíhající koleje! Již předtím nám Cágr oznámil, že v Budějovicích přistoupí jeho přítelkyně Anténa, takže čundr bude zdobit i její účast. Ovšem kromě Antény přistoupil v Budějkách kdo jiný než Regan! Oznámil nám, že jako vždy zaspal, tak ukecal tatíka, aby ho do Budějovic dovezl autem.
Cesta vlakem pak uběhla už celkem rychle a my jsme vystoupili v Citonicích, jednu zastávku před Znojmem. Prošli jsme vesnicí a podle mapy se vydali na jih, směrem k hranici s Rakouskem. Na kopci po několika serpentinách jsme vyšli z lesa a u silnice Petěra uviděl třešně. Okamžitě jsme se na ně vrhli. Potom jsme šli po silničce mezi poli. Po chvíli jsme vešli do další vesnice - byly to Mašovice. Tam Anténa zjistila, že ztratila letní boty, které měla jen tak přivázané na usárně. Samozřejmě, že Cágr je musel jít hledat, ale našel tak akorát „velký ho…“ (úsek silničky, kde byly boty ztraceny měl dobré 2km). Tak musela jít Anténa už stále v kanadách, což se v tom horku při 25°C rovnalo smrti. Ve vsi byl obchod, tak jsme si dokoupili zásoby a jistí nedočkavci (Regan + Kida) si zakoupili litr čuča, přičemž třičtvrtě flaše okamžitě zhltli. Protože jsme neměli žádnou pitnou vodu, tak jsme začali hledat pumpu. ve vsi byl na návrší vidět kostel a Kotel usoudil, že "kde je kostel, tam by mohl být hřbitov a na hřbitově bývá pumpa". Vešli jsme tedy do kostelní zahrady a Kotel s Petěrem hledali pumpu. Po hřbitově ani památky - no, on tu možná byl, ale tak v 18. století - takže ani pumpa žádná. Obešli tedy kostel a v tom uslyšeli hlasy. Zjistili, že je to jakýsi stařičký farář a mysleli si, že ostatní vyhání ven. Ukázalo se však, že opak je pravdou, a když jsme mu řekli, že potřebujeme vodu, hned se nás ujal a zval do kostela. Dovnitř jsme vešli zboku sakristií a farář začal vykládat. Návštěva kostela se tak protáhla na více jak hodinu a mimo výkladu o podrobné historii kostela a každičkého svatého obrázku a sošky, které se tu nacházely, nám bylo nabídnuto, jestli nechceme pokřtít (ti co nebyli), nebo zda Anténa nechce vstoupit do kláštera. My jsme velmi pečlivě všechno poslouchali a dokonce kladli doplňující otázky. Museli jsme však držet uzavřený šik, aby nebylo vidět do "druhé řady", kterou tvořili potácející se Kida s Reganem, kteří si potutelně za námi mocně přihýbali z čuča. Ještěže je poctivý farář neviděl, jinak by museli kostelík znovu vysvětit - jak později podotkl Kotel. Farář na vodu docela zapomněl a po opakování naší prosby nás zavedl na faru. Tam jsme konečně získali vodu a kromě toho poručil hospodyni, aby nás pohostila sušenkami, cukrovím a limonádou. Mimoto nám ještě nabídl slivovici, ale tu jsme s díky odmítli, abychom vypadali trochu jako "slušňáci". Pak jsme se s ním rozloučili (ještě nás zdržel s nějakými náboženskými tiskovinami) a vydali se na další cestu.
Mašovický kostel
Alespoň jedna fotografie památného mašovického kostela - pořízená na jaře 2006 při jedné z našich současných výprav na Podyjí.

Šli jsme po silnici směrem na Podmolí. V dálce u lesa byla kasárna (správně střelnice - pozn.) a my měli pocit, jakoby nás furt někdo sledoval… To už jsme byli dost blízko hranice a v polích u silnice byly vždy asi po 300 metrech bunkry vystavěné tam ještě před válkou. K jednomu takovému jsme se šli kouknout. na dvířkách nebyl zámek, tak je Kotel otevřel a vkročil dovnitř. Hned proti vchodu byla střílna. Pak jsme šli jakoby dokolečka, až jsme došli do "hlavní místnosti". Tam byly střílny dvě, každá směřovala na opačnou stranu. Dost jsme se divili, že tam zůstaly ještě držáky na kulomety, bedna s nářadím a několik petrolejových lamp.
Potom jsme pokračovali dál do Podmolí, kam jsme došli asi za čtvrt hodiny. Za vesnicí u lesa jsme dali pauzu a "kouřovou". Jakmile naši žrouti uzřeli třešně, hned se jak opice vyškrábali na stromy a začali se krmit. Po odpočinku jsme šli kolem lesa a za chvíli jsme narazili na "signální stěnu", přesněji řečeno na její zbytky, poněvadž už byla zlikvidovaná. Vydali jsme se proto po vojenské silničce, která ji kopírovala. Došli jsme do údolí (Žlebského potoka - pozn.), kde byla podivná špinavá louže - někteří z nás tomu říkali "rybník". Zde jsme se rozhodli utábořit. Než jsme ale stačili rozdělat oheň, šli kolem "pésáci" a říkali, ať tam raději netáboříme, nebo "bysme mohli mít průser s ochranářama". Tak jsme to zase zabalili, prošli zase vesnicí a pak už se definitivně utábořili v rohu lesa.
Udělali jsme kvalitní maskování a dokonce i ohniště jsme zapustili asi 40 cm pod zem, aby oheň nebyl moc vidět. Pak Kotel navrhl, abychom se šli podívat na zříceninu Nový Hrádek, který se nalézá na ostrohu přímo nad kaňonem Dyje a za totality byl za dráty a tudíž nepřístupný. Ochotni byli jít s Kotlem jen Petěra s Anténou a ostatní lenoši zůstali v táboře.
Asi po půlhodině jsme přišli ke hradu. Tam však byl vstup zakázán, protože začala jeho rekonstrukce, aby definitivně nespadl, tak jsme tam raději ani nelezli. Rozhodli jsme se tedy, že sestoupíme dolů do údolí k řece. Prodírali jsme se kopřivama a nakonec jsme vylezli u nějakého dávno rozbořeného mlýna a splavu. Všude byly tabulky s nápisem "Pozor, státní hranice probíhá středem řeky" - tak jsme se pochopitelně dvakrát nerozmýšleli a houpli do vody. Trochu jsme se vymáchali a pak pokračovali kousek dál proti proudu. Vyšli jsme na louku, dek byla snad metrová tráva, nicméně na druhé straně řeky krásně střižený trávník, výstavní chata a terénní Mitsubishi zaparkované pod přístřeškem. Rakušáci si hověli v křesílkách a popíjeli cocacolu. Dokonce jeden chlápek chytal ryby tak, že házel háček na naši stranu, pochopitelně. Nakonec jsme se vyškrábali nahoru do svahu na okraj lesa, prošli asi kilometr ječmenem a za chvíli už jsme byli v našem tábořišti.
Tam se však chovali všichni velmi podivně! Regan furt na Anténu řval kvůli každý blbosti i úplně bezdůvodně a Elka si dovolila chudáka Kotla stejně tak bezdůvodně hladit po hlavě. Nakonec se vše vysvětlilo: všichni zde hráli bohulibou společenskou hru "Macháčka" (jistá hra v kostky) a pro poražené vymysleli tyto pochybné úkoly. Se setměním se vyrazilo do hospody. V táboře zůstali jen Kotel, Anténa a Petěra. Anténa měla strach o svého miláčka a stále opakovala doslova toto: "Ten Cágr se tam zase vožere, bude nadrženej a zase mě bude ošahávat…"
Ti, co byli v hospodě podpořili dobré jméno našeho spolku a poté, co zahráli "Bolíviji" (hra s krabičkou od sirek) se opili jak zákon káže. Nejvíc se vyznamenal opět Cágr, který se dle očitých svědků válel v trávě před hospodou. Nejmíň byl cinklý Vejmis, který je pak sešikoval a začal hnát jako stádečko. Nejprve šli všichni společně a Kida kecal své nesouvislé věty. Šel však nějak rychleji a vzdálil se ostatním, takže budil zdání blázna, který právě zdrhnul z blázince a brebtá sám pro sebe. Když to zjistil, začal vyvádět jak pominutý. Pohraničníci, kteří ho jistě pozorovali z věže vzdálené asi jen 100 metrů od silnice se museli dobře bavit…
Táborníci v táboře slyšeli už hodně dopředu vzdálený řev, ale trvalo ještě dobrou půlhodinu, než ta opilecká banda dorazila. Obavy Antény se naplnily, Cágr ji začal "vobírat" a ostatní řvali jak paviáni. Ti střízliví je upozorňovali, ať tak neřvou, že by mohl někdo přijít a zkásnout nás. Chytrák Kida zase přišel na výbornou zábavu: svíti ostatním do očí zákeřně baterkou. Dotčení ho sprdli, tak dal chvíli pokoj, ale vzápětí nanovo. když už se to opakovalo nejmíň potřetí, tak už ho Kotel s Cágrem začali dost tvrdě a nahlas upozorňovat: "Kida, ty debile, zhasni to konečně, nebo dostaneš do držky!!" Světlo zhaslo, my jsme si oddechli, že už dá pokoj, ale v tom se ozvalo: "Občanské průkazy!" Už jsme si říkali, že jsme namydlení, že nás vyhmátli ochránci, ale ukázalo se, ti koho Kotel s Cágem častovali svými nevybíravými nadávkami jsou dva "pésáci" (příslušníci Pohraniční stráže - pozn.), kteří na nás mířili samopaly a na provaze měli vlčáka. Tak jsme jim ukázali občanky a když zjistili, že jsme z Třebíče dali se s námi do řeči, protože z jejich slov vyplynulo, že k nám často jezdí (byli to pochopitelně "záklaďáci"). Asi deset minut jsme kecali a pak nám řekli, ať neděláme bordel, že kdy nás vyhmátli "ochranáři", budem platit 500. Opilcům sklaplo a Vejmis ještě vojáky ujistil, že už budem zticha. Rozloučili jsme se a oni jak potichu přišli, tak taky zmizeli.
Zabalili jsme se do spacáků a už skoro usnuli, tak začlo lít jako z konve. Kotla bohužel zklamal jeho tradiční přístřešek a začaly mu vlhnout záda. Pak už to nevydržel a promáčený sbalil věci a vmáčkl se ke Kidovi a Reganovi pod celty.

Ráno se všichni probrali zimou a mokří jak myši. Sbalili jsme věci a rozhodovali se, zda jet domů nebo zůstat. Nejvíc to odnesl Kotel, tak se vydal zpátky do Citonic na vlak. Ostatní se vydali do Podmolí, protože včera večer v hospodě zjistili, že Elky jedni známí zde mají chalupu. Ti nás ochotně pozvali dál, zatopili a mohli jsme začít sušit mokré věci. Uvařili nám čaj (samozřejmě s rumem) a decentně jsme posnídali. Kluci se proto nabídli, že na oplátku udělají dřevo. Největší "pracanti" Cágr a Regan se ale váleli na otomanu a malá děvčata jim předčítala pohádky. Nakonec i oni byli donuceni udělat svůj díl dřeva.
K večeru jsme se odebrali opět do hospody, kde Regan s Kidem objevili nějaké místní krasavice, tak se jim věnovali, zatímco ostatní se decentně stáhli posléze na chalupu, kde povečeřeli. Pak se začalo hrát na Petěrovu silně rozladěnou a navlhlou kytaru, přičemž praskly dvě struny, takže bylo po zábavě.

Ráno jsme se probudili a posnídali a hned nato se sbalili a rozloučili se, protože už bylo pěkně a my chtěli ještě něco podniknout po okolí. Na místním hřišti jsme si zahráli fotbálek, přičemž Reganovi přitom praskly Elčiny vypůjčené kalhoty, že jsme se chechtali až nám bylo zle. pak jsme se odebrali na místní vesnické tábořiště (bečkoviště), kam měli přijít ty Kidovy místní krasavice, aby nám ukázaly seník, kde bychom mohli přespat. Čekáme, čekáme a najednou jsme ucítili a posléze uviděli kouř. Odhodili jsme chleba do trávy a spěchali k hořícímu stavení - byla to hájenka bokem od vesnice. Tam jsme od nešťastného hospodáře ihned vyfasovali kýble. Regan později tvrdil, že tolik kýblů pohromadě viděl poprvé v životě - asi 15. Utvořili jsme řetěz a začali hasit. Postižený občan nás požádal, abychom šli vynášet pneumatiky z garáže. Toho se ujali Kida a Regan a vynášeli je za hřmotu výbuchů - doslova, protože tam měl ten blbec ještě benzín, nebo co. Po chvíli Kida prohlásil: "Já už tam nejdu, to je vo život!!", protože těsně kolem hlavy mu spadly trámy. Hasiči přijeli, až když bylo skoro po požáru. Bylo potřeba ještě vynést nějaké věci, tak Regan se ještě obětoval a vyfasoval starodávnou přilbu ze začátku století, takže vypadal jak Pepa Dvořák v seriálu Návštěvníci. Po této adrenalinové akci, vyprázdnění sudů s vodou, spálení, očouzení a špinaví - bez jakéhokoli poděkování místních buranů - jsme se odebrali na tábořiště sušit. Vejmis zjistil, že mu uhořely boty a mohl je vyhodit. Regan s Kidem pak přece jen přivedli místní krásky a ty nám laskavě šly ukázat seník, kdy by bylo možno přespat. To jsme po prohlídce této kuče všichni zamítli. Zůstali jen Kida s Reganem, kteří ty dvě později zneuctili.
My ostatní jsme se tedy vydali do Citonic k vlaku, cestou pojídali třešeně a na jedné křižovatce dostali všichni sračku. Jako když střelí jsme všichni vypálili na jinou stranu na "zásed". V Citonicích jsme vyhledali hospodu, protože jsme všichni měli veliký hlad, ale nic k jídlu neměli. Dali jsme si tedy pivo. Na další jsme čekali skoro hodinu a furt nic! Hostinská nosila všem ostatním , jenom nám ne, tak jsme to urgovali. Vrchol byl když k nám konečně milostivě přišla a řekla: "Dáte si ještě jedno a vypadnete!" Přinesla pivo a Elka prohlásila: "Tak víte co? To pivo si nechte a místo toho nám doneste Knihu přání a stížností!" Napsali jsme tvrdou stížnost, zaplatili do halíře a znechuceně odešli. Šli jsme do nejbližšího lesa, kde jsme zabivakovali a dojedli poslední zbytky jídla.
Další den ráno jsme se odebrali na zastávku na vlak, kde jsme se náhle setkali s Reganem a Kidem a posléze všichni odjeli do Třebíče.

* * * * *

původní zápis Kotla+Regana - přepsal Kotel



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.