Ve dnech 21. – 26. července 1990

Trasa:
Vlakem do Jindřichova Hradce - dále Blažejov, Vítkův hrádek, Ratmírovský rybník, Krvavý rybník, Člunek, Střížovice, Hůrky, Blato, Osika, Landštejn, Zvůle, Český Rudolec.

Účastníci: Kotel, Kida, Regan, Cágr, Anténa.
Dopravní prostředek: vlak a vlastní nohy
Počasí: slunečno, teplo.

Den první - 21.7.1990

Na autobusové zastávce v Blažejově.

Kida, Cágr a Kotel - zřícenina Vítkův hrádek.

Další akce, kterou jsme již s napětím očekávali, byl čundr do jižních Čech. Byl uskutečněn ve dnech 21. - 26. července 1990.
Sešli jsme se ráno po sedmé hodině na třebíčském nádraží v tomto složení: Cágr, Kotel, Regan, Kida a Anténa. Ovšemže se vyskytly opět komplikace - tak jak platí přísloví "bez peněz do hospody nelez", tak platí i "bez peněz nejezdi na čundr". Toto nepochopili především Regan s Kidem, protože měli dohromady kolem 70,- Kčs. Za 32,- koupili lístky na vlak a pak přemýšleli, jak by s tím zbytkem mohli přežít.
Přijel vlak a my jsme jako už tradičně nastoupili do posledního vagónu. Samozřejmě, že volná místa jsme našli až po projití celé soupravy - v prvním vagónu. Cesta ubíhala celkem rychle, protože jsme jeli spěšňákem. V Jihlavě vyměnili mašinu a jelo se dál směrem na České Budějovice. Vystoupili jsme v Jindřichově Hradci.
Už jsme se těšili, že pojedeme úzkokolejkou (poprvé - ještě jsme tu nikdy nebyli), ale bohužel byla výluka, tak jsme museli jet náhradním autobusem. Autobus jel po dost úzkých místních silničkách a v jedné zatáčce vyblokoval z cesty nějaké Daewoo. Ten chlápek to otočil, dohnal autobus a přinutil ho zastavit. A přitom blikal a troubil jak o život. Začal spílat řidiči a vrcholem jeho paranoidního výstupu byla věta: "Ty blbečku, ty nevíš, kdo já jsem?!" No bohužel jsme se to nedozvěděli.
Vystoupili jsme u nádraží Blažejov. Ve vesnici jsme se ještě zastavili na autobusové zastávce a napsali jsme pohledy rodičům a svým pochybným známým. Potom jsme pokračovali po zelené značce do údolí. Tam jsme hledali přechod přes potok, ale nemohli jsme ho najít. Tak to Regan s Kidem vzali přes kameny. Ostatní se vrátili kousek zpátky a tam už se doptali nějakých děcek, kde mostek je.
Pak jsme se rozhodli, že vylezeme na protější svah, kde by se měla nacházet zřícenina Vítkův hrádek. Reganovi se nechtělo, tak dole hlídal věci a cpal se malinama (a ještě se nám potom schoval). Zbytky po hrádku nic-moc, jen jedna sotva znatelná zeď.
Potom jsme pokračovali dál po červené značce. Po chvíli jsme ucítili hrozný smrad a mysleli jsme, že Regan zase "upouští duchy", ale nakonec se ukázalo, že to šlo z nějaké pily. Zabočili jsme do údolí Hamerského potoka a prošli kolem nějaké samoty, kde pobíhaly slepice. Kida s Regan je užuž chtěli chytat, aby měli vůbec co jíst, ale nakonec k tomu nedošlo.
Asi po dvou kilometrech jsme vylezli na hrázi Ratmírovského rybníka. Chvíli jsme odpočívali a pak jsme u jedné chaty slušně požádali, jestli bychom si nemohli napumpovat pitnou vodu. Samozřejmě, že nám vyhověli, tak jsme se trochu osvěžili a pokračovali dál. Kolem rybníka byly samé chaty a rekreační zařízení, kde mastňáci hráli volejbal, opalovali se, nebo především se flákali a lelkovali. Šli jsme dál po červené značce a za půlhodinky jsme opět vylezli z lesa. To jsme přišli na hráz Krvavého rybníka. Jak nám připadal Ratmírovský rybník velký, tak tenhle byl proti němu obr. Skoro jsme neviděli na druhou stranu. Uprostřed byl ostrov a na březích ani stopa po nějaké rekreaci, žádná chata nebo tak. Rozhodli jsme se tedy, že se utáboříme na bočním břehu v lese. Kolem břehu jsme museli jít ještě asi 300 metrů, než jsme vyhledali vhodné místo. U rybníka byla pěkná písečná "pláž", ale my jsme se utábořili v lese, asi 40 metrů od břehu. Chvilku jsme odpočívali a pak se pustili do vybudování ohniště. Už jsme měli hlad, tak si každý něco uklohnil. Potom jsme se odebrali na pláž cachtat se ve vodě. V dálce jsme uviděli domky nějaké vesnice - dle mapy to měl být Člunek. Zamnuli jsme si ruce a naznali, že tam určitě bude hospoda a v ní náš oblíbený Regentík. Tak jsme se rozhodli, že tam večer určitě vyrazíme. Sundali jsme kalhoty a vlezli do vody. Byla perfektně prohřátá, ale sahala stále jen po kolena. Z toho jsme usoudili, že rybník moc hluboký nebude. Hračička Regan si začal stavět z písku hrad a pak jsme začali stavět tedy všichni a soutěžili, čí hrad lépe odolá vlnobití. Kida s Cágrem a Reganem se rozhodli, že se pokusí přeplavat na ostrov uprostřed rybníka. Vyslekli si teda trika a vyrazili, ale voda jim sahala maximálně po ramena. Cesta jim trvala asi půl hodiny. Pak jsme se oblíkli a odebrali se zpět na tábořiště.

Stavba hradů na pláži Krvavého rybníka.

To se už pomalu blížil večer, tak jsme udělali oheň a něco pojedli. Pak ale vyvstal problém, kdo bude hlídat věci, až odejdeme do hospody. Nakonec jsme usárny naházeli pod nízké stromky a zamaskovali je - ostatně, kdo by sem taky chodil, nevedla tudy žádná cesta. Takže jsme se na cestu k vesnici vydali všichni. Do vsi to bylo dál, než jsme si mysleli, asi tak dva kiláky a cesta vedla mezi bažinami. Naštěstí tam ale nikdo nezapadl.
Knajpu jsme našli hned, protože byla hned u hlavní silnice. Nesla honosný a velmi zajímavý název: "U jedovaté baby". Tak jsme neotáleli a vkročili dovnitř. Samozřejmě, že hostinská chtěla vidět naše občanky, tak jsme jí přání vyplnili a už se to nosilo na stůl. Zjistili jsme, že čepují Třeboň 10, tak to nám teprve šmakovalo. Přestože bylo ještě světlo, tak u vedlejšího stolu již byli štamgasti poněkud "na plech" a prozpěvovali svoje hospodské odrhovačky. Utkvěla nám v paměti velice originální píseň: "Mařeno, mařeno, vem si krejčího / krejčí dělá píchy, píchy, já se můžu posrat smíchy…" nebo: "Mařeno, Mařeno, vem si kováře / kovář ten dá pecku a protrhne šprcku…" atd. - na všechny možné profese. Další z nich zcela ignoroval tento sborový zpěv a pro sebe si notoval: "Já jsem Franta Fišerů, já se na to vyseru…!" taky stále dokola až snad donekonečna. Regan nás furt nabádal: "To si dobře zapamatujte, takový zpěvy se nám můžou leckdy hodit." Klopili jsme jedno za druhým a asi v deset večer jsme se rozhodli, že je na čase vydat se zpět k rybníku. Poctivě jsme zaplatili a odešli z této památné hospody. Byli jsme už trochu "prdlí", tak jsme cestou prozpěvovali právě naučené písně, že to muselo být slyšet až zpátky do vsi. Cestu z vesnice na tábořiště jsme přes bažiny zdolali za "rekordní" dvě hodinky. Kotel ještě navrhoval, abychom udělali oheň, ale nikomu už se ponocovat nechtělo, tak jsme se zabalili do spacáků a v mžiku usnuli.
Asi ve tři hodiny v noci se někteří vzbudili díky podivnému chrápání. Kida s Kotlem si mysleli, že to chrápe Regan, ale po chvíli se ukázalo, že kousek od našeho ležení se rochní v bahně několik divočáků. Byl to dost blbý pocit, ale za chvíli je naštěstí něco vyplašilo, tak utekli.

Úchyláci Kida a Regan na úzkokolejce před stanicí Střížovice.

Den druhý - 22.7.1990
Ráno jsme se probudili tak akorát a rozhodli se, že po snídani hned vyrazíme na další cestu, dokud nebude moc velký pařák. Kotel naplánoval za vydatné spolupráce ostatních další trasu. Pak jsme se sbalili a vrátili se zpět na hráz, kde jsme se napojili na červenou značku. Cesta vedla lesem, takže se šlo celkem příjemně. Kida s Reganem začali zase vyvádět psí kusy: vytáhli primeráky, které tahali všude s sebou, nafoukli je a připevnili mezi nohy. Tak šli a obtěžovali přitom Anténu. Tyto nechutnosti Cágr pohotově vyfotil.
Za chvíli jsme narazili na koleje místní úzkorozchodné dráhy, šli chvíli podél nich a po chvíli došli do stanice Střížovice. Chtěli jsme jet lokálkou směrem na Novou Bystřici - do zastávky Hůrky. Ale nejbližší vlak jel až za tři hodiny! Tak jsme volný čas vyplnili různě. Kida s Cágrem se opalovali a ostatní šli do lesa na maliny a potom k blízkému rybníku. Pak jsme se vrátili a vymysleli novou zábavu: jednu šprcku jsme napustili u pumpy vodou a začali házet z jednoho na druhého. Nakonec to odnesl Cágr. Za chvíli nám bohužel tyhle zábavičky překazil nějaký chlápek, který začal ječet, že "ta voda není zadarmo", tak jsme se na to vykašlali. Stejně za chvíli přijel vlak a my nastoupili. Průvodčí nám prodal lístky a usadili jsme se ve vagóně. Ještě 20 minut jsme čekali, než odpískal odjezd.
Další stanice byla Kunžak. Tam nám průvodčí řekl, že je zde přestávka na kouřovou a vlas stál zase dalších 20 minut.
Dál jel vlak hlubokým lesem, samá zatáčka. V jedné zastávce nebyla žádná budova, jen prostě uprostřed toho nejhlubšího lesa sloup s nápisem "Kaproun". Cesta ze Střížovic do Hůrek (asi kolem 10 km) tak trvala něco přes hodinu.
V Hůrkách jsme vystoupili a šli asi 2 km po silnici do osady Blato. Kotel furt upozorňoval: "A koukejte, kde je tady hospoda!" Samozřejmě, že tam nebyla, ale na konci vsi byl takový malý obchůdek (buňka asi 4x4 metry) a tam bylo napsáno, že každý večer točí pivo. Chvilku jsme zde odpočli, dokoupili něco jídla, dali po lahváči a šli dál. Kousek za vsí byl rybník a tam jsme se rozhodli utábořit. Chvilku jsme hledali vhodné místo a pak jsme kousek od břehu udělali ohniště a na něm oběd. Do večera bylo ještě času dost, tak jsme blbli v rybníku, házeli Anténu do vody a prováděli další nepřístojnosti. Kolem břehu byly velké kameny a byl tu klid, žádná cesta a už vůbec ne chata, ty byly na protějším břehu, značně vzdáleném.
Večer jsme se vypravili do zmíněného kiosku. Samozřejmě, že nejvíc se zlili ti, co měli nejmíň peněz (Kida, Regan) a zbytek peněz spolehlivě ihned propili. Nakonec přišli na zákeřnou fintu: prázdné flašky zde skladovali v basách, které měli z dohledu, takže ti dva vykukové jim z jedné bedny flašky brali, vraceli je jako zálohu a prodavač je dával do druhé bedny a vyplácel jim korunky, které ti naši šibalové zase proměnili na škopky. Do tábořiště jsme dorazili až pozdě v noci.

No comment.

Den třetí - 23.7.1990
Ráno jsme se probudili celkem brzo. Nastal už třetí den čundru a my jsme se rozhodli, že na tomto místě zůstaneme a dáme si oddechový program. Ti prachatější si naplánovali výlet do blízkého i vzdálenějšího okolí, takže v tábořišti zůstali jen Kida a Regan. Cágr, Anténa a Kotel se odebrali na zastávku úzkokolejky a odjeli směrem na Novou Bystřici. Cágristi vystoupili v Albeři, protože se chtěli vykoupat ve známém rybníce Osika a Kotel jel až na konečnou do Bystřice. Odtud podnikl výšlap přes blízký hraniční přechod do Rakouska. První dvě vesničky ale byly "díry" kde nebyl ani obchod nebo hospoda, takže pití mu věnovali dělníci, kteří opravovali v obci Illmans silnici (bylo vedro). V Nové Bystřici si pak zašel na náměstí na oběd do místní restaurace, kde bylo narváno a číšník žil ještě v totalitě nebo byl ožralej, takže se pauza na oběd neskutečně vlekla.
V odpoledním vlaku se tedy tato výletní trojice opět sešla a vykládala si dojmy. Společně jsme vypili Kotlovu rakouskou limonádu a pak nás napadlo, že do flašky rozpustíme Vitacit a nabídnem to Reganovi s Kidem.
Po příjezdu do tábořiště jsme udělali něco k snědku a jen Regan, který už neměl ani paštiku, prohlásil, že se jde "někam projít". Bylo nám divné, že má v ruce ešus. Když se vzdálil, tak Kida poťouchle vykřikoval: "Víte proč šel Regan s ešákem na procházku? Protože má hlad, chachachá!!" Asi za půl hodinky se Regan vrátil s ešusem plným borůvek, rozdělal si je s cukrem a začal se cpát. Přesvědčoval nás, jak je to výborné - což jsme mu docela věřili.
Večer se šlo pochopitelně zase na pivo do kiosku. Regan s Kidem už získali potřebnou praxi ve "výměně" prázdných flašek, tak v tom pokračovali i dnes. Navíc tam byli nějací bezprizorní chlapečkové, kteří se s rodiči někde na blízku dovolenkovali. Ti dva je začali okouzlovat, takže na dvě piva jim nakonec pár korun věnovali. Dopadlo to tak, že největší chudáci nakonec vypili nejvíc piv. Ještě jsme se dali do řeči s nějakými Pražáky (o ničem, pochopitelně) a pozdě večer jsme odešli na naše tábořiště.

Kdesi na cestě k Landštejnu.

Den čtvrtý - 24.7.1990
Probudili jsme se opět dost brzo. Kida s Reganem se rozhodli, že už pojedou do Třebíče, protože byli totálně bez financí. Odešli na vlak a Kotel jim na cestu poradil, ať vystoupí v Kunžaku a jdou stopovat na hlavní silnici směrem na Telč a Třebíč. Měli celkem štěstí - ochotní řidiči se našli, takže odpoledne byli doma. Ještě si přitom zasoutěžili, protože stopovali každý zvlášť a po cestě se ve stopu předháněli.
Zbytek výpravy (Cágr, Kotel, Anténa) jsme se zatím v klidu najedli a sbalili věci. Pak jsme se vydali na další cestu. Rozhodli jsme se, že dnes urazíme dlouhou trasu. Vrátili jsme se kousek k Blatu na místní silničku a šli dále po ní. Pak jsme se v lesích napojili na žlutou značku a asi za hodinku dorazili k hradu Landštejn. Ten byl letos po dlouhé době uzavření zrekonstruován a na toto léto poprvé zpřístupněn veřejnosti. Dá se říct, že po dlouhých letech jsme byli jedni z prvních návštěvníků, kteří hrad navštívili. Zakoupili jsme vstupenky a rozsáhlý areál si důkladně prohlédli. Největším zážitkem byl jistě rozhled z vysoké hradní věže, odkud bylo vidět do dalekého okolí.
Po prohlídce jsme se rozhodli, že se v podhradí v místní výletní hospodě najíme. Dali jsme si tedy každý párek a pivko a šli dál. Pak jsme ale zjistili, že po 50 metrech v přilehlém statku podniká soukromník (jaké to novoty!) a provozuje jakousi rybářskou baštu. Hned jsme zalitovali, že jsme nešli prvně tam. Bylo zde sice poměrně plno, ale přesto jsme se rozhodli, že vyzkoušíme soukromé podnikání a dáme si aspoň rybí polévku, která byla inzerovaná na tabuli. Kotel to šel objednat k okýnku. Jídlo se roznášelo tak, že od okýnka vždy někdo zahalekal: "Třikrát rybí polévka! - Dvakrát kapr smažený!" a soukromníkovi hosté, si jako ovce pro pokrmy chodili. No dost děs. Čekáme, čekáme - dobrou půlhodinu, mezitím se ozvalo "třikrát rybí polévka" nejmíň čtyřikrát, ale pro nás polívka nikde. Čekalo na ni totiž asi dvacet lidí. Tak jsme se slavnému soukromníkovi připomněli a bylo nám sděleno, že my ji dostaneme nejdřív za hodinu. "No to teda ouha!" řekli jsme si, sbalili usky a šli pryč. Dalších deset kiláků jsme se řehtali při představě, že okýnko donekonečna huláká "třikrát rybí polévka!" a žádná ovce si pro ni nepřichází. (Pozn.: v této debilní knajpě jsme pak byli ještě asi o čtyři roky později ve složení Kotel, Hrozna, Petěra, Čolek a Regan a dost jsme se divili, že ještě funguje. To se zas přihodilo toto: při nekonečném čekání na rybu jsme si hladoví vyprosili aspoň hranolky a Kotel si je solil a solil a furt se mu zdály nějaké neslané, až se to nakonec nedalo jíst - aby taky ne, když v solničce měl debilní "soukromník" cukr! Po hodinovém čekání na kapra jsme najednou viděli, že jeden úchyl z personálu hospody někam kráčí se sítí a udicí a Hrozna prohlásil: "Aha, to nám jde teprve chytat ty ryby!" - tak jsme se taky zvedli a urychleně odešli. Od té doby se tomuto povedenému podniku obloukem vyhýbáme, pokud se na Landštejně vyskytneme.).
Od turistického rozcestníku v podhradí Landštejna jsme pokračovali dál po modré značce. Cesta naštěstí vedla stále lesem. Bylo totiž velké vedro, tak aspoň v lese se šlo příjemněji. Po několika kilometrech jsme vyšli na rozsáhlé louky uprostřed lesů, kde se rozkládá samota Rožnov. Kromě rozbořeného statku ještě asi po Němcích se tu nalézají dvě chalupy. Zde jsme doplnili vodu a šli dál. Cesta vedla zase lesem a navigátor Kotel furt dokola co pět minut opakoval: "Tak teď bysme měli narazit na červenou…" Mlel to tak dlouho, asi sedm kilometrů, až jsme úplně vyflusnutí stáli na lesní křižovatce s rozcestníkem s červenou značkou… Tam zrovna lelkoval nějaký pionýrský oddíl, nebo cosi podobného, a když uviděli naše utrmácené postavy, zařvali sborem jak na lesy: "Ahóój!" My jsme jen zabručeli: "No nazdar…", což se dalo jednoznačně vyložit jako "vlezte nám na záda".
Ušli jsme ještě asi 500 metrů, sešli z cesty a na první příhodné mýtince jsme se utábořili. Trochu jsme po tom pochoďáku pojedli a odpočinuli a pak Anténa navrhla, zda bysme se nešli podívat k rybníku Zvůle, protože by to nemělo být už daleko. Cestou tam jsou prý velké ledovcové balvany. Napadlo nás, že by tam mohla být taky hospoda a pivko, tak jsme bez váhání vyrazili. Usky jsme nechali v mlází, vrátili se na červenou a šli.
Musí se uznat, že zajímavé šutry stály rozhodně za vidění, někdy jsme se dost divili, že vlastně celý kamenný útvar nespadne. Po cestě dlouhé asi 3 km bylo těch balvanů bezpočet. Asi po slabé hodince cesty jsme se vynořili z lesa na okraji rybníka Zvůle. Byla to rekreační oblast - samá chajda, mastňácký kemp a pionýrský tábor. Rybník sám o sobě je ale dost pěkný, s lesními břehy a četnými balvany okolo. Prošli jsme osadou a narazili na stánek s občerstvením - konečně! Tam měli sice jen lahváče (Regenta), ale to nám nevadilo. Křoupli jsme každý dva kousky a museli se vydat nazpět, protože večer se blížil. Na tábořiště jsme přišli až za šera. Udělali jsme oheň a ještě chvíli kecali. Pak jsme zalezli do spacáků a usnuli po náročném dni.

Den pátý a šestý - 25.-26.7.1990
Jako první vstal Kotel a po nezbytné snídani se rozloučil s ostatními a odešel směr Kaproun na úzkokolejku. Cesta vedla lesy, asi 7 kilometrů. Pak odjel domů a tím za sebe též ukončil čundr.
Cágr s Anténou v klidu dospali a pak se vydali na další cestu. Šli opět k rybníku Zvůle a tam zakotovili. Poslední den si dali jako oddechový, takže si to užívali u rybníka a koupali se. Dál už nikam nešli a nocovali pod širákem poblíž Zvůle.
Další den ráno došli do červené značce do Českého Rudolce, odkud už se pohodlně dostali autobusem do Dačic a do Jemnice.
A tak skončil tento výborný vandr, jeden z těch prvních "posttotalitních" - a náš první do oblasti České Kanady, kam se od té doby moc rádi vracíme.

původní zápis Kotla+Regana - přepsal Kotel, fotky Cágr